Země igelitových tašek, plastových kelímků a klimatizací

Při dnešní návštěvě Walmartu jsem kupoval toliko jednu pizzu, čtyři muffiny, vajíčka, půl galonů mléka a krabici cornfláků. Brigádník za pokladnou mi tenhle docela skromný nákup nastrkal do čtyř igelitových tašek. Nejenže celý nákup zbytečně rozdělil do dvou igelitek (pizzu jsem stejně nesl bokem v ruce, nevešla se), ale každou tašku strčil pro jistotu ještě do jedné tašky. Prý aby se mi cestou neprotrhly. Jasně, v podstatě dobrácký úkon, ale vždyť je to tak zbytečné!

Někdo ty pytlíky doma užije jako ušaté pytlíky do koše, drtivá většina lidí je ale vyhodí. Tohle plýtvání je do očí bijící pokaždé, když v USA nakupuji a ačkoliv srdce greenpeacáka byste se ve mně nedořezali, podobné zhůvěřilosti mi radost nečiní. Dříve jsem byl naučen tašky předem odmítat, ale jak jsem tu nějakou dobu nebyl, své automatické formulky jsem zapomněl. Už jsou zpět.

Za tři roky života v USA jsem neviděl, že by někdo ke kase přijel s vlastní velkou taškou, do níž by veškerý nákup naskládal a pak jej jednoduše přenesl do kufru auta. Stejně tak jsem nikdy nezažil, že by si někdo nákup z pásu nenechával strkat do igelitek, ale dával by ho nahý zpátky do košíku, s košíkem pak odjel k autu a zboží naložil do kufru. Ne, vždycky musí svými dvaceti položkami vyplnit deset tašek...

Ona vůbec je Amerika v tomto ohledu zemí paradoxu - snad v žádném jiném vyspělém státě byste nenašli tolik "Protect the Earth!" agendy, ale v žádném jiném vyspělém státě byste neviděli tolik plýtvání. Srdce jsem si tu vyléval již před lety, návrat sem mě ale opět trochu namíchl. Zase všude jím z plastových talířků s plastovými příbory, které se posléze vyhodí, protože je to levnější, než mýt porcelánové a kovové náčiní. Stejně jako v mé první škole, kde veškeré nádobí šlo ihned do koše. Co oběd, to popelářský náklaďák. Nemluvě o tom, že jídlo ani pití takhle přeci pořádně nechutná. Holt jiná kultura, jen si vzpomeňte na závěr posledních Prciček, kde si dospělí pánové připíjejí a ťukají... plastovými kelímky.

Nechci být za alarmistu a škarohlída, ale vždyť tohle je neudržitelné. Jistě, v Evropě a vlastně v celém světě se s nadužíváním igelitek a plastových kelímků také samozřejmě setkáváme, ale konkrétně na našem kontitnentě to není ani zdaleka tak do očí bijící a pochvalu zaslouží třeba Tesco, které teď za každou tašku účtuje 1 Kč nebo Irsko, kde na plastové tašky uvalili 37-centovou daň a jejich spotřeba rázem klesla o 90%. A nemyselete si, že rozvojové země jsou neviňátka, tam nejenže se také plýtvá, ale ještě se ten bordel často nechává válet tam, kde člověku vypadne z ruky. (Rázem může začít debata o tom, jak západní svět tím pádem zkazil zbytek, ale to už je nad rámec.)

Neudržitelné. Že v McDonald's po 15 minutách vyhazují neprodané jídlo. Že sebemenší obchod i autobus tu drtí klimatizaci na maximum. Že po každém nákupu a po každém jídle ve fast foodu naplníte koš umělohmotnými odpadky. Že v každém hotelu visí prosba, aby hosté použili ručník vícekrát, než jednou - samotného by mě ani nenapadlo, že někdo po jednom utření hodí osušku do koše. Neudržitelné a nakonec i zbytečné. Jak dlouho tohle může fungovat?

Pico de Orizaba (5636 m.n.m.) – Na střeše Mexika

Původní indiánskou řečí Citlaltépetl, neboli „hvězdná hora“, což naráží na fakt, že jde o nejvyšší kopec v Mexiku (5636 m.n.m.) a třetí největší horu v Severní Americe vůbec. Rozhodně se tím však už nemůže myslet, že Citlatépetl sedí pod čistou oblohou posetou hvězdami, protože takovéhle alpské počasí se na téhle vysloužilé sopce moc nenosí. Tedy aspoň ne v létě, což je prý kvůli neustálým dešťům zřejmě nejblbější období, kdy se na Pico de Orizaba vypravit. Hlavní sezóna je na podzim. Nu, co se dá dělat, věci se sešly tak, že jsme na Oribabu lezli přesně 17. července 2012 a… měli štěstí!

Uprostřed předvrchol Orizaby, vlevo kus kráteru, vpravo náčelník.

Cestou dolů jsme již sice byli durch, ale vrcholový kráter jsme ještě tak tak stihli se sluncem nad hlavou a uspokojivým vrcholovým rozhledem na ploché okolí hory, které vlastně dost připomínalo české Polabí. Dokonce i skoro-Říp tu je! Že by to španělské přací „Ojalá“ fungovalo?

Na to, že po červencovém poledni přijde průtrž mračen, si v mexických státech Puebla a Veracruz evidentně můžete vsadit („náš“ kopec leží na jejich hranici). V jeho horské oblasti jsme pobývali čtyři dny, každé odpoledne i večer lilo jako z konve a obloha byla zatažena; vlastně doteď na vlastní oči nevím, jak Pico de Orizaba vypadá, protože vždy, když jsem byl pod ní nebo dál kolem ní, se počasí mračilo. Proto jediné potencionální suché okno je v noci a ráno, takže časově náš výstup vypadal tak, že o půlnoci jsme vstávali a v 1 ráno vyráželi směr vrchol. Pokud se ale vzbudíte už třeba v 11 a venku bude hezky, klidně vyrazte hned, bude vám sice delší dobu zima, ale výrazně zvýšíte šance na dobré počasí a tím pádem na úspěšný výstup.

Starší topo normálky na Pico de Orizaba. Stále platí, až na úplný vršek, kde se ty dvě vytečkované skály již neoblézají cikcak zleva, ale jde se přímo nahoru zprava. A pak už jen po hřebínku finální čtvrthodinová vychutnávačka na vrchol.

Bydleli jsme na horské chatě Piedra Grande (leží vysoko, v  4274 m.n.m.). Nachází se ve zdejším národním parku, kde se platí 30 pesos za osobu na den (samotný výstup již zpoplatněn není) a od svých alpských protějšků se liší tím, že vlastně nejde o klasickou hűtte, ale o jeden velký bivak pro 25 lidí. Střecha prosakuje, běhají v ní myši (nám rozkousali oříšky), postele jsou dřevěné lavice a samozřejmě zde neteče voda, ani tu není elektřina, mobilní signál, topení… prostě pohodlnější stan, který jsme „díky“ totálně mimosezónnímu termínu měli jen pro sebe. 

Už cesta na Piedra Grande je menší dobrodružství – z asi hodinu a půl vzdálené usedliny Tlachichuca a.k.a Tlačihuba jsme se vezli 30 let starým 4x4 jeepem, který zdolával terén, v němž by hrabal snad i tank, a který rázem udělal z divokého příjezdu do base campu Pika Lenina projížďku po autobahn. Cestu zpátky navíc komplikovala rozvodněná řeka. Jinými slovy, vlastním autem nebo autem z půjčovny se pod Oribabu nedostanete! Služby Orizaba Mountain Guides mohu jen doporučit.

Za neslavného počasí (viz šedo v horní polovině fotografie) může být prostřední pasáž plná bloudění. Je to tu široké a bude tu tma. Držet se vlevo, než dojdete ke sněhovému poli, a tam pak také doleva, až nahoru.

K samotnému výšlapu severní normálkou – Pico de Orizaba je choďák, i s dopravou tam a zpátky z Tlachichucy zabere dva dny, detailní popis výstupu netřeba. Jen párkrát jsme lezli po nějaké skalce, a když říkám skalce, myslím tím dva tři metry vysoké šutry. Stačí vám klasická výbava pro vysokohorskou turistiku, ale opravdu potřebovat budete jenom mačky a hodí se hůlky. Poslední dvě hodiny strávíte na nekonečném, frustrujícím a docela prudkém sněhovém svahu s mnoha horizonty. Aspoň že je v noci a ráno sympaticky zmrzlý, takže se neboříte. Trhliny tu prý nějaké jsou, leč v období našeho výšlapu nebyly vůbec vidět, takže cepíny, sedáky a lano jsme klidně mohli nechat dole. Helma je tu pak zcela zbytečná.

Orientace na Oribabě může být trochu zrádná. Často tu padají mraky, hora trčí vysoko nad všechny ostatní, takže blbé počasí přitahuje jak bobek mouchy, které tu jinak naštěstí nelétají, jen sem teplý vítr občas odfoukne obří můru. Také je tu tma. Z letní Evropy je člověk zvyklý, že při azuru se po 4. hodině ranní začne rozednívat a čelovka může do batohu. Ne tak zde, jste přeci kousek od rovníku, takže dny i noci jsou plus mínus celý rok stejně dlouhé a slunce tu tak začalo vycházet až kolem půl 7 ráno! Zároveň i dřív zašlo a všechny nás překvapilo, jaká zima během noční fáze výstupu byla, odhadem -5C° až -10C°.

Občas se to zvedá…

Abych byl konkrétnější, od Piedra Grande chaty jdete pár minut po rozpadlém akvaduktu a pak se začnou zvedat klasické serpentinky, které se občas ztrácejí v docela rozsáhlém kamenném kuloáru. Sem tam je tu na šutru značení v podobě bílého přeškrtnutého kruhu, mnohem spolehlivější jsou však kamenní mužíčci. Dobré desatero jsem také postavil, protože nebýt stop předchozích šlapačů (na jejichž přítomnost se v létě nedá moc spolehnout), ve tmě bychom trochu bloudili.

Co se časové náročnosti týče, horský vůdce z Orizaba Mountain Guides, co nám zařizoval dopravu z Tlachichucy pod kopec, mluvil o 7-8 hodinách nahoru a dalších 5-6 pro cestu dolů. To první sedí, šli jsme velice pozvolna, dole jsme však byli mnohem rychleji, za hoďky 3, a to jsme si ještě dopřáli dlouhou obědovou pauzu po sestupu ze sněhového pole. To dává všehovšudy 11 hodin a návrat přesně v poledne. Štreka dolů končí parádním sjezdovým suťoviskem vedle výstupových serpentinů, takže kdo si chce šetřit kolena…

My máme červánky, tady mají sopťánky.

Cestu vzhůru nám trochu zkomplikoval náběh na horskou nemoc u sestřičky, kdy jsem se s ní vracel asi 200 výškových metrů a pak je šlapal zpátky, ale Jája má nárok, celé jaro místo lezení a běhání a ježdění na kole dřepěla nad krutou anatomií (kterou úspěšně složila a to je podstatnější). Každopádně se opět potvrdilo, jak nevyzpytatelné ty výšky jsou – sestři bez problémů vyběhla na sedmitisícovky Pika Lenina i Muztagh Ata, avšak jednodenní túra na pětitisícovku s ní zamávala. To se může stát každému a vlastně to není jen o kondičce. Na vršek – který vlastně není klasickým vrškem, ale obřím kráterem, což je něco nevídaného! – se nakonec nepodíval ani bratřík. Dostal se do 5300 m.n.m., ale jak jsem psal, posledních několik set výškových metrů je fyzicky nejnáročnějších a vzhledem k tomu, že ještě ani neoslavil své první kulatiny, měl na otočku nárok. I tak je to frajer!

Kvůli vysoké nadmořské výšce to chce před „útokem“ na Pico de Orizaba aklimatizaci. Pro ni jsme zvolili La Malinche (4461 m.n.m.), na níž vede jednoduchý, 4-hodinový výšlap nejprve lesní cestou a pak po travnatém a následně skalnatém hřebeni. Za další necelé 3 hodiny jste zpátky na parkovišti, stačí botasky a kraťasy, je to jednoduchá aklimatizační procházka. Stále je však třeba počítat s vyšší nadmořskou výškou a proměnlivým počasím – v den našeho výstupu probíhala na La Malinche záchranná akce kvůli ztracené (asi) rodince (nakonec se našla) a hned dva dny nato odtamtud helikoptéra odnášela mrtvého turistu.

K těm šutrům už jenom kousek! Za hodinu jsme si říkali to samé…

Mimochodem, vyhlášený Popocatépetl (5426 m.n.m.) je kvůli své vulkanické aktivitě bohužel zavřený. Zrovna z La Malinche je moc hezky vidět, jak plive kouř. Zavřená je též známá Iztaccíhuatl (5230 m.n.m.), která sice nesoptí, ale je geologicky propojena s Popo (jinak tady téhle sopce nikdo neřekne) a veřejná moc vyhlásila, že oblast v radiu 25km kolem Popo zůstane zavřena. Konkrétně nejznámější nástupní místo na Popo je monitorováno kamerovým systémem a kdo bude přistižen při snaze vylézt na vrchol, hrozí mu pokuta i dvoudenní vězení. Takže fakt radši jděte na tu Oribabu.

Yucatán – Když se jedna země (Mexiko) přizpůsobí druhé (USA)

Jsem tu, v oblasti Cancúnu na karibském poloostrově Yucatán, už bezmála týden a pořád nevím, v kterémže státu se vlastně nacházím – zda v Mexiku, španělsky mluvící zemi s nehvězdnou životní úrovní a zlověstným renomé, nebo v nějakém floridském turistickém letovisku.

Ono se stačí podívat na mapu Yucatánu, na ty laguny a odchlípnuté cípy země, na nichž stojí největší a nejnavštěvovanější hotely. Hotový Key West, i geograficky!

Ať už jdete po ulici, tržišti nebo po památkách, více než španělštinu slyšíte angličtinu. Ne proto, že drtivá většina turistů jsou zde Američané (a překvapivě hodně i Britové), ale protože anglicky umí každý místní obchodník nebo člen obsluhy všeho druhu. Někdy hůře, někdy lépe, každopádně Amík si tady připadá jako doma na jihu, kde tato zaměstnání stejně většinou vykonávají přistěhovalci ze střední a jižní Ameriky, se stejně neperfektními jazykovými znalostmi.

Jedna klasická mexická: Kukulkánova pyramida v Chichén Itzá. Mimochodem, pochází odtamtud posvátný pták "Kecal". Evidentně příbuzný našeho českého "ptáka Voklobáka".

Konkrétně naše hotelová obsluha, ačkoliv samí Mexičané, mluví skvělou angličtinou a často jí používá jako primární dorozumívací prostředek s hosty, aniž by vůbec nejprve zkusili promluvit svou rodnou řečí. Stačí, že jste bílí. Anebo se španělsky sice opatrně optají, ale sebemenší zádrhel na vaší straně znamená, že přispěchají s uhlazenou americkou alternativou. Chcete-li si tedy jet během dovolené procvičit jazykové znalosti, NE-jezděte na turistický Yucatán, ale třeba na takovou Kubu, kde se naopak bez hablování budete trochu ztrácet (či prostě jen vyrazte do méně frekventovaného mexického vnitrozemí). Ale zase několik trapasů i úspěchů jsem tady se svou skromnou espaňol už zaznamenal, to zase jo…

Aby se tu každý Američan cítil jako doma – aby se chudák nezděsil, že v zahraničí věci fungují, vypadají a chutnají jinak, než doma (stereotypy jsou čuňárny, ale kdo v USA nějakou dobu žil, ví, jaké jejich povědomí o světě kolem je) – dostanete snad v každé, vždy ledově klimatizované restauraci, hamburgery, cheesburgery, steaky či hranolky. Mexické klasiky typu tacos, burritos, cesadillas či fajitas zde samozřejmě též všude jsou, stejně jako jejich nesnesitelně pálivé omáčky, po nichž běhám po stropě, ovšem kdo chce, může se tu stravovat jako v klasické americké diner.

Koneckonců i yucatánské silnice do značné míry připomínají Ameriku. Už jen co do značek, mezi nimiž dominují americké a japonské. Přesně jako ve Státech, i my máme půjčeného Chryslera. BMW či Audi zde působí jako módní výstřelky, stejně tak oprýskané pick-upy místňáků. Tady jezdí zejména taxici, rentals a zájezdní dodávky a autobusy.

Snad úplně každý podnik zde bere jako měnu americké dolary. Vedle mexických pesos (mimochodem též značených $, což člověka zprvu trochu blbne) jde v podstatě o druhou oficiální měnu. Opět jde o úlitbu největší množině zdejších turistů – Američanům – kteří se před návštěvou Yucatánu nemusí zaobírat směnárnami nebo výběrem z místních ATM. Prostě přivezou domácí hotovost a mají vystaráno, ostatně USD bankomatů je v Cancúnu více, než normálních lokálních. Dolarová samozřejmost jde tak daleko, že když jsme se jeli potápět na ostrov Cozumel a měli dát $2 na osobu za vstup do národního parku, mexický průvodce byl celý vykolejený, když jsme chtěli platit v mexických pesos, které jsme hned po příletu naivně vybrali. V hlavě přepočítával, kolik že mu to tedy vlastně máme v té cizí měně dát…

No a ten jiný průvodce, kterému jsme pro momentální nedostatek čehokoli jiného dali tuzér v korunách českých, je musí přepočítávat doteď.

Když jsem u té měny, ony i zdejší ceny připomínají, spíše než stereotypní rozvojové Mexiko, klasickou západní zemi, kde je normální dát za plavky dva tisíce, a kde řadové Oakley nenacpete pod trojku. Faktu, že sem jezdí zejména západní turisté, nasvědčuje i hromada luxusních butiků. Viděl jsem tu největšího Louise Vuittona v životě a když jsme se trajektem plavili na Cozumel, polovina reklam běhajících v palubní televizi upozorňovala na šperkovnictví.

Na druhou stranu, stačí vyrazit trochu dál do vnitrozemí – třeba na mayské památky Chichen Itzá, zdejší pyramidu s 91 schody z každé strany zná snad každý – a už se na vás sesypou pouliční prodejci. Tito údajní potomci Mayů nabízí suvenýrové zboží všeho druhu, zejména mayské kalendáře a vyřezávané masky, a dá se s nimi smlouvat jako na klasickém africkém tržišti. Několik tuze pěkných věcí jsem pobral, vždy minimálně s 50% slevou, spíše více. Trocha dohadování, trocha jakoby-nerozhodného přešlapování, občas krok naznačující odchod a ceny letěly dolů. Je to vlastně docela zábava, navíc slušná praxe do školy, že… Ovšem i tak si myslím, že si po mém obchodu mnuli ruce a radovali se, jak toho cizáka oškubali :-)

Každopádně s ohledem na vervu, s níž se suvenýroví obchodníci snažili své „doma a ručně dělané zboží“ udávat (přitom stánkařu bylo asi padesát a všichni nabízeli to samé za tu samou cenu, je to kalkulovaná velkovýroba jak sviň), bylo zřejmé, že na nějaký apokalyptický konec světa rozhodně nevěří, že rozhodně chtějí vydělávat i po apokalyptickém 2012. A když to říkají zaručeně mayští potomci, můžeme být snad v klidu…

Drobky posbírané na cestě do Mexika

Do mexického Cancúnu, velice turistického města na Yacatánu, je cesta dlouhá. A tak může být i docela pamětihodná – zlobivé aerolinky, otravující kontroly na letišti, hry, filmy a tak vůbec. Dorazili jsme později večer, následující dopoledne tak alibisticky využili k alimatizaci. To dopoledne je právě TEĎ, samotné město jsem tím pádem zatím viděl jenom z oken, ale po večerním tramdání po metropoli už zase nebudu mít možnost být online. Ono i tak stojí za prd, nahrát byť jednu fotku byl heroický výkon.

Už ani nepamatuji, kdy naposled jsem polykal slanou vodu (cíleně k moři jsem jel jednou v životě, když mi bylo hodně dávno, a nevyhledávám to) a rozhodně jsem ještě nebydlel v opulentním all-inclusive hotelu s barem uprostřed bazénu a snídaňovou nabídkou, která se mi nevešla ani na dva talíře. Ani tohle nevyhledávám, ale… tak co.

Vpravdě snobský výhled z hotelu. Už se těším do hor, z tohodle jsem vážně nesvůj. Jen co si teda ještě vyčubím…

V Cancúnu pobudeme necelý týden, dáme několik potápěcích ponorů, jako mastňáci objedeme historické okolí a pak už vyrazíme do vnitrozemních hor. Popokatepetl je bohužel vulkanicky aktivní, takže na něj ani na okolní vršky nevyšlápneme, ale v plánu máme Pico de Orizaba (5.636 m.n.m) a La Malinche (4.461 m.n.m.). Oboje choďáky, max. dvoudenní výstupy, přeci jenom s sebou máme i 9-letého bráchu, na jehož hnátičku ještě nedělají ani mačky, takže má po domácku upravené nesmeky.

Magazín Respekt o hrách
Na Ruzyni jsem si koupil speciální vydání Respektu, které se točí kolem technologií a notně se věnuje i videohrám. Tahle „Fenomén“ edice vyšla již v květnu a tak jsem rád, že jsem ji ještě splašil, zněla slibně. S ohledem na interaktivní zábavu byla prima (a nejen na ní, řada textů z The Economist je fakt skvělých, zejména dlouhatánské pojednání o Facebooku). Obecný čtyřstránkový článek o hrách je sice opět takový ten „úvod do her pro laiky“, nejde o žádnou studii konkrétního aspektu herního průmyslu, jak se dnes již standardně děje např. v amerických New York Times nebo v britském Telegraphu. Což stále poukazuje na okrajovost herního průmyslu v ČR, je-li potřeba v mainstreamových médiích nadále psát tyto obecné texty. Tedy… je to skutečně třeba?

Autor, tuším  Pavel Turek, se nevyvaroval fatických chyb a ne úplně správných úvah (herní průmysl skutečně není větší, než filmový, citované prodeje Modern Warfare 3 jsou zavádějící), ale svůj účel sympatický text myslím splnil dobře. Shodou okolností na článku spolupracoval i Jaroslav Švelch, který vede kurz „Počítačové hry jako nové médium“ na Fakultě sociálních věd UK, který se mně v zimě ptal, jestli by sem mohli použít nějaké informace z mé seminární práce o chirurzích, kteří jsou po hraní videoher šikovnější během laparoskopických závěrů. V citaci jsem ani nedoufal, samozřejmě jsem se jí nedočkal, ale stejnak mne potěšilo, že s těmi informace někdo pracoval.

Každopádně nejlepší na celém speciálu byl i pro „hardcore“ hráče zajímavý rozhovor s Jakubem Dvorským, slovutným českým vůdcem Amanita Design, jejichž Samorost, Machinarium a Botaniculu snad všichni známe. A co že jí známe „my“, hráči, hlavně že i normální lidé je znají! Kuba je pro indie scénu evidentně zapálený a při kritice AAA produkce, jíž ovládají monstr vydavatelské domy, si nebere servítky. Určitě prima kus čtení, který ostatně v úvodníku doporučuje i Erik Tabery. Koho by Dvorský, Amanita a nezávislá scéna zajímala ještě více do hloubky, nechť si poslechne dedikovaný podcast Eurogameru.

Čachry s American Airlines. To máme do Mexika plavat?
Doteď nevím, v čem byl vlastně problém, ale po nástupu do letadla v Miami směr Cancún, těsně před odletem, nás (Bohoňky, nikoliv všechny pasažéry) začali z paluby tahat ven, že prý nemáme letenky. Což bylo od začátku absurdní, již z Londýna jsme měli boarding passy, itinerář jsme měli vytištěný s potvrzením až do Cancúnu, zavazadla byla otagovaná až na cestu do Mexika… Bylo to docela zajímavé drama a má osobní premiéra ve smyslu že ještě v životě jsem se pořádně nepohádal v angličtině. No, ne že bych musel zažít vše, nicméně představa, že bychom zůstali v Miami kvůli evidentní chybě v systému American Airlines, byla šílená. Zmateně pobíhající a telefonující duo dam u přepážky nakonec svolilo, byl to každopádně zážitek, tolikrát jsem se v naloďovacím rukávu tam a zpátky ještě neprošel.

Kontrola mexických hranic aneb USA by se mohly učit
Učit ve smyslu „jak to udělat ještě zdlouhavější a byrokratičtější“. Kdo jste někdy ve Státech byl, určitě přitakáte, že proces dostávání se přes letištní „Customs“ je pěkný vojeb– čekáte v dlouhé frontě, musíte mít vyplněný modrý deklarační formulář, nejste-li na Estě tak i bílý I-94 pro pobyt, následně si vám scanují otisky prstů, fotí gesichty a občas ještě mají zvídavé otázky.

V Cancúnu sice žádné scanování a focení nebylo, zato měli ještě více ještě větších formulářů, které jsem za tři členy rodiny vyplňoval v letadle snad půl hodiny. Po dlouhém kontrolování a razítkování úplně všeho kromě našich zadnic, jsme ještě museli nechat projet všechna naše zavazadla dalším rentgenem a odevzdat formulář o dováženém majetku… jinými slovy, v Mexiku na hranicích je to snad ještě větší vopruz, než v USA – a to jsme si shodou okolností v Miami říkali, že takovýhle vopruz bývá snad jen na amerických hranicích. Jakoby se do Mexika někdo někdy snažil dostávat nelegálně ;-)

Znepokojivé Hunger Games
V letadle jsem koukal na Hunger Games. Relativně nový snímek, který prý v Americe způsobil poprask a vydělal děsný balík. Čemuž se po shlédnutí vlastně divím, protože i přes notnou dávku naivity byl nečekaně drsný, naturalistický, nekonvenční (jen považte hlavní hrdinku a pány kolem ní, žádný klasický zamilovaný trojúhelník)… a zejména na začátku působivě nepříjemný. Záleží na tom, zda máte výrazně mladšího sourozence. Brrr.

Návrat do minulosti se Zelda: Ocarina of Time
Celé zkouškové jsem se krotil, teď už ale není co řešit a konečně jsem se pustil do remaku Zelda: Ocarina of Time na 3DS. Dle průměru na Gamerankings nejlepší hra v historii (tehdy na N64), což už s takovýmhle odstupem však nedokážu posoudit. Scéna se od 90. let posunula o strašný kus dál – viz co jsem psal o doplňování si herního vzdělání.

V Ocarina of Time mám asi pěthodin (let byl dlouhý, stihl jsem toho hodně) a musím říct, že u DS-exkluzivních Phantom Hourglass jsem se bavil více. Je to vůbec poprvé, co mi na (3)DS chybí druhý analog, kamera, zejména během soubojů, občas dost zlobí. Také nepotěší slabá mapa, která by se při pohybu po překvapivě velkém a překvapivě prázdném světě hodila. Narážím tu však na spoustu prima nápadů (v čele s hudebním nástrojem, přirozeně), které jsem ani po takové době v žádné jiné západní hře neviděl, takže zábava to je, ale stále čekám, až mě to pořádně chytne. Mé (skromné) zkušenosti se Zeldou mne vedou k tomu, že to nejlepší přijde až po čase, rozjezdy tu jsou pomalejší.

Každopádně příběh nechytne asi nikdy, tradičně űber-naivní, űber-klišovité, űber-jednobarevné a űber-hloupé postavy, v čele s űber-dobráckým hrdinou, který si s radostí vždy nechává kálet na hlavu, mě na Zeldě vždy vytáčely.

Grossglockner via Stüdlgrat hřeben (2012)

Že prý alpská klasika, ten Stüdlgrat, dočetl jsem se před výstupem. Houbeles posoudím, ale prímová jihovýchodní hřebenovka to je každopádně a tenhle výstup na Großglockner (3 798 m.n.m.), nejvyšší horu Rakouska, si budu pamatovat rozhodně více, než ten klasický z před lety. Hřebenovka je psaná za 3+/4- (UIAA), převýšení je asi 550m a z drtivé většiny se leze po šutrech. Samozřejmě záleží na počasí a ročním období - my lezli na přelomu června a července, kdy i v noci byla teplota nad nulou (takže bouřka naštěstí hřeben jenom pokropila), až na dva krátké ledové výšvihy a jeden sněhový mostek jsme o sníh ani nezavadili. "Štrůdl" obsahuje pár skutečně vzdušných míst, z nichž je krásný výhled na ledovec dole a Erzherzog-Johann-Hütte, přes níž vede normálka na Gloglo.

Auto jsme nechali na parkovišti u Locknerhausu ve městě Kals am Großglockner (pokud přijedete brzy ráno nebo po 18:00, nebudete platit mýtné), přespali pod šerákem a den před Stüdlgratem vééélice ležérně vyšlápli na vpravdě luxusní Stüdlhütte (2802 m.n.m.). Tekoucí voda 24 hodin denně, sprchy za 4€, čisté lágry, relativně voňavé sociálky, údajně velice bohaté snídaně i večeře (jídlo jsme táhli vlastní, ale prý fakt žrací destinace) a pro Alpenvereinovce i velice lidová cena za nocleh - 6€ (jinak 20€). Chystáte-li se jet na  Stüdlgrat přes víkend, rozhodně rezervujte předem, my dorazili ve čtvrtek, bez bookování a slečna se trochu kroutila. Stačilo ale, aby se na ní můj spolulezec Karel uculil, a už nás směřovala k postelím...

Budíček jsme dali na 4 hodiny ráno, s cílem vyrazit v 5:00. Protože snídaně dřív než v 5 nezačínají, měli jsme ráno barák víceméně pro sebe, v klidu se vykopali a za deset minut celá již stáli před chatou. Vydali jsme se po (někdy se ztrácejících) serpentinech přímo naproti chatě vzhůru (vpravo od nich vede traverz na normálku) a za zhruba půl hodiny jsme již byli na ledovci. Hodit bobek, vytáhnout lano, navázat se pro sichr a po dobře viditelných stopách jsme šli přímo směrem Grossglockner. Na  Stüdlgrat je možné nastoupit hned zkraje, my šli po ledovci až k úpatí a za 70 minut už stáli pod nástupem.

Zdroj:  http://climber.cz 

Začátek je vpravdě jednoduchý, jen se to tu občas trochu drolí a sype, takže koukat nad sebe a případně včas a hlasitě nadávat. Cestou jsme potkali borce bez helmy, jedno z těch méně moudrých řešení. Začátek lezení až k Frühstückplatz je zajištěný sporadicky, občas nějaká tyč nebo borhák, naše 30-metrové lano často nebylo kam cvaknout. Na druhou stranu, nebylo ani moc kde padat. Na snídaňové místo jsme dorazili za 2 hodiny a nějaké drobné, což nás příjemně nabudilo, protože podle různých popisů se sem chodí spíše hodiny 3. Věrni názvu jsme si dali do nosu a pokračovali vzhůru, kde hned zkraje přišlo první pořádnější lezení.

Nemá cenu výstup detailně popisovat. Kdo má zájem o přesnější instruktáž, nechť se přesměruje sem nebo sem nebo omrkne detailní topo. Já spíš přihodím pár subjektivních postřehů. V prvé řadě, průvodci na internetu nekecají, obtížnost hned po Frühstückplatzu citelně přibere, přičemž pak už ani není moc kam slaňovat, na obě strany je sešup x-set metrů. Takže jestli utíkat, radši před Frühstückplatzem. Další věcí, která na mě přirozeně udělala dojem, je fakt, že obtížnost stále stoupá a stoupá, až nějakých 50-100 metrů pod vrchol. Nebo mi to tak aspoň přišlo, tudíž žádné předčasné oslavy!

Za nejtěžší místo bych označil Platte III+, což je velikánský plochý zkosený balvan, na nějž se trochu blbě drápe, a který se ještě blbějc přelézá. Na druhou stranu, místní dobráci zde zavrtali jištění po dvou, třech metrech, takže je to relativně bezpečné. Jen hodně vzdušné a zvláště kratší postavy se trochu potrápí. Nepříjemný pak byl ještě jeden prudký ledový výšvih bez pořádných chytů, kde bych si, být trochu přemýšlivější, zpětně radši obul mačky. Ty jsme jinak užili až cestou dolů, při sestupu po normálce.

Výšvih na Platte, subjektivně nejtěžší pasáž.

Jinak je jištění je obecně slušné, nestalo se nám, že bychom nad Frühstückplatzem někdy nebyli cvaknutí aspoň do jedné, spíše dvou expresek. Těch jsme jinak měli všehovšudy šest (plus dva friendy, které užil Karel přesně dvakrát a to jenom proto, abych je pak musel táhnout já), což bohatě postačí, ale budete-li jich mít více, nebudete se muset tolikrát střídat při vyvádění. Většinu času jsme postupovali svižně společně, jen asi na třech místech se jistili jakože opravdu jistili. Dva delší hladké spoty jsou dokonce zajištěny několikametrovými fixními lany, ale žádná zážitek devalvující ferrata, to zase ne.

A ještě jedna poznámka, nebo spíše reakce na popis problematické Kleine Platte na výše odkazovaném Climber.cz, kde došli k závěru, že lepší je přelézt ji vrchem. Chvilku jsme tam laborovali, ale přímočará cesta mi naopak přišla horší, takže jsem šel vlevo, za ostrou Kleine Platte tak trochu visel, ale rychle našel borhák, který jen nebyl z výchozího bodu vidět. Ono vůbec jsme několik jištění tak nějak minuli, občas jsou schovaná a polezete-li ve sněhu, vyhlížení jištění bude výrazně náročnější. Jo a doteď nevím, co a kde vlastně bylo to Glatte Kante, psané za IV-. Nejnáročnější nám rozhodně přišla Platte, viz obrázek vedle. Asi dané tím, že jsme lezli bez sněhu. Anebo si pletu názvy jednotlivých míst a mám výpadky paměti, v těch třech a půl už je přeci jen řidší vzduch, že.

Všehovšudy, Stüdlgrat je jedna velká příjemnost. U vrcholového kříže jsme svačili 4.5 hodiny po opuštění Stüdlhütte, což nás, ješity, přirozeně potěšilo, vzhledem k "doporučeným" 6 hodinám. Roli v tom určitě hrála malá účast daná nevíkendovým termínem a samozřejmě slušné, jen krapet ufoukané počasí, které se dostatečně vyřádilo noc před výstupem, ale přes den už bylo rozumné. Horám zdar.