V Německu se asi zbláznili. (A v Rakousku taky.)

Celý svět je má za racionálně uvažující pragmatiky, kteří k životu přistupují s chladnou hlavou. Proto ani za mák nerozumím tomu nesmyslu, s nímž se letos vytasili Němci a Rakušáci v některých svých lyžařských střediscích. Nebo s tím někdo jiný přišel už dříve?

Nesmírně dementní KID STOP zábrany na sedačkách jsem poprvé zaznamenal v prosinci v rakouském středisku Nauders (vlastně šlo už o jeho italskou část, ale to je šumák). Znáte to: nasednete, chcete sundat kovovou zábranou se stupadly na nohy a... něco vás najednou praští do hlavy. Tak se narovnáte v zádech, opřete, stáhnete kovový rám až dolů a vidíte, že do hlavy vás praštila jakási obludnost s velkým nápisem KID STOP. I hnedle si řeknete: A jéje, kravaťáci a jejich obsesivní posedlost bezpečím.

KID STOP mne neskonale sejří. Vyroben z tvrdé gumové hmoty, je přidělán k onomu bezpečnostnímu rámu a údajně má jít pojistku proti dětem padajícím ze sedačky. Tento úmysl myslím plní velice efektivně - jen co rám sundáte, jste přišpendleni jako na elektrickém křesle. Neroztáhnete se, batoh si na sebe pořádně nepoložíte, další páry lyží blbě vyvezete. Ani ruce do klína si nepoložíte, protože v něm máte zaražený KID STOP. Ne, je skutečně nepředstavitelné, že by takhle někdo se sedačky vypadl. A víte, co je ještě šílenější? Jak "restraining bar" sundáte, zacvakne se a již není možné jej za jízdy zvednout! "Öffnet automatisch."

Celý výmysl je v důsledku neskonale nepohodlný. O to více, máte-li břuch nebo obří nohy nebo jezdíte-li nabalení v deseti vrstvách oblečení. V tom případě vás KID STOP zábrana nekompromisně zamáčkne a věřím, že budete nadávat... jak na svou obezitu, tak na dementní invenci jistých inženýrů. V obou případech oprávněně.

Víte, já si dovedu představit, že by podobný bezpečnostní prvek instalovali Američané. V zemi, kde nejefektivnějším způsobem výdělku je zažalovat velkou korporaci pro újmu zdravotní či emoční. (Chtěli-li byste být puntičkáři, namítnete, že v USA je žalování lyžařských středisek prakticky nemožné, ale to vy nejste a mně jde jen onu o obecnou pointu, že Američané si na prevenci potrpí více, než kterýkoliv jiný národ.) Proto mě ohromně překvapuje, že takové rozumné národy, jako Němci a Rakušané, přijdou s takto stupidním omezením pro všechny lyžaře poté, co (zřejmě) vyklouzlo nějaké děcko. Možná dvě. Víc snad ne. Shitt happens!

Každopádně co tomuhle všemu nasazuje korunu je výukové video, které bylo na velké televizi promítáno na jedné ze sedaček v Garmisch-Partenkirchenu, kde KID STOP zábranu mají nainstalovanou. Rozumějte: výukové video o tom, jak si sednout a pak se zase zvednout. A to se bavíme o moderní čtyřsedačce, která ve stanicích zpomaluje a lyžaře ještě veze na pásu, aby byl nástup co nejhladší...

Jo, ještě šílenější, než nahrazování jaderných elektráren větrníky. Das is nicht normal!

Nejpamátnější herní moment roku 2011 - Saints Row a Kanye West

Nevím, proč jsem si na něj vzpomněl zrovna teď, ale možná právě to, že jsem si jej živě a nadšeně vybavil i přes jeho půlroční stáří mluví o jeho nepopiratelných kvalitách. Je už sice březen roku 2012, ale rád bych tu zpětně vypíchl z mého pohledu nejlepší herní zážitek roku minulého. Protože si to jeho autoři z Volition, bezesporu pravidelní čtenáři tohoto blogu, jednoduše zaslouží.

Řeč je o Saints Row: The Third, brutální, ujeté, pekelně zábavné gangsta akci, která dokázala bezprecedentním způsobem využít písničku ve hře. Ještě nikdy jsem nic takového nezažil, za případné doplnění vzdělání děkuji. Ostatně, tenhle moment si nemohl vynachválit i jistý recenzent renomovaného časopisu Score:

A je to právě muzika, která se postarala o jeden z nejparádnějších herních momentů, co
pamatujeme. Ve vrtulníku jsme kroužili nad střechou mrakodrapu, kde zrovna probíhala
bazénová párty. „Nějací blbečkové se mi v něm cachtají,“ prohlásil sebevědomě hlavní
hrdina, s padákem na zádech vyskočil a v ten moment se rozjela písnička Power od
Kanye Westa. Volným pádem jsme klesali přímo do srdce večírku, kousek nad destinací
jsme rozevřeli křídla, v klidu přistáli a jen co Kanye začal se svým „No one man should
have all that power,“ vysloveně škodolibě jsme se uchechtli a začali rozsévat zkázu. „No
one but the Saints!“

Jen se mrkněte na záznam. Který ale pro svou neautentičnost snižuje coolness factor skutečného zážitku o 90%. Tohle si prostě musíte zahrát. (A hlavně před tím musíte mít odehraných těch pár hodin, abyste gangsta kontext vnímali se vší parádou.


Načasování je výborné. Stejně jako volba správné situace - autorům vzdávám hold, že inkriminovaný song nepouštějí neustále dokola po celou dobu hraní (ačkoliv licence zadarmo určitě nebyla), a že si s ním počkali až na ten nejvhodnější moment, kdy se hráčům zcela vryl pod kůži. Koneckonců, song "Power" slavil velký úspěch již během skvělého E3 traileru. Lepší hudební podbarvení Volition prostě zvolit nemohli.

Vtipné navíc je, že Kanye ve své písničce později zpívá i "Now this would be a beautiful death, jumping out the window, lettin everything go...". Což docela sedí, když je tady řeč o sebevražedné misi, spočívající ve skoku do prázdna.

Prostě skvělé!

Videohry a medicína (laparoskopie) - Proč by chirurgové měli hrát.

Původně jsem tam šel se záměrem ulovit levné kredity, nakonec se z toho vyklubal jeden z nejzajímavějších předmětů, který jsem kdy ve vzdělávacích zařízeních absolvoval. A to i přesto, že docházku jsem měl kvůli ledovcům, práci a ústavnímu právu bohužel sotva poloviční. Řeč je o kurzu Počítačové hry jako nové médium (JJM169), který na Fakultě sociálních věd UK vyučuje Jaroslav Švelch a zapsat si jej tedy může snad každý student UK.

Jaroslav nepatří mezi řadové pisálky herních plátků, takže jej dost možná neznáte, ale vězte, že i jediným posezením nad jediným tématem vás donutí nad videoherní tématikou přemýšlet docela jinak. Herní teoretik, jak má být? Snad se to tak dá říct. Jen se mrkněte na jeho (bohužel již nepříliš aktualizovaný) blog Different Gaming nebo vygooglujte "Projekt Pařan". Na Pařana se těším velice.

Předmět byl zakončen seminární prací na víceméně libovolné téma, což mne pár dní hlodalo, protože jsem se přirozeně chtěl zaměřit na svou jakoby-novinářskou branži... ale nakonec to vše rozsekla mamka doktorka, která mi během brainstormingu připomněla její kolegy chirurgy, z nichž někteří prý hrají videohry a pochvalují si, kterak jim to pak pomáhá během laparoskopických zákroků. Kdo ví, jak laparoskopie probíhá, hned vidí paralelu - v rukou držíte ovladač a koukáte na monitor před sebou.

Nejprve jsem začal pracovat s obecnou premisou "Videohry a jejich využití v medicíně", ale po několika hodinách researche se ukázalo, že tato problematika je ve skutečnosti již docela bohatě zmapovaná, a že je třeba téma trochu zeštíhlit. O videohrách a medicíně by se totiž dala napsat celá řada seminárek - anebo jedna pěkně tlustá diplomka. Nakonec jsem se tedy vrátil k původnímu námětu hrajících chirurgů a laparoskopie, neb existuje již řada studií, které tuto oblast mapují - a které potvrzují zážitky mamčiných kolegů, že hraní videoher zlepšuje motoriku a tím pádem laparoskopické dovednosti chirurgů.

Celým názvem se tedy práce jmenuje "Dopad videoher na laparoskopické dovednosti chirurgů a využití komerčních videoher a herních zařízení pro chirurgický trénink". Jo, také jsem už viděl kratší nadpisy. Dole náhled, odkaz na PDF (Google Docs) je zde (odtamtud jde i stáhnout, Soubor → Stáhnout), po rozkliknutí článku vám seminárka v celé své délce vyskočí dole. Třebaže zase tak dlouhá není.

Na základě zahraničních výzkumů v ní píši nejen o lepších výsledcích hrajících "laparoskopických" chirurgů, ale také o prostém faktu, že pro zlepšení chirurgických dovedností není třeba pořizovat šíleně drahé trenažéry - postačí, když doktor bude hrát Half-Life nebo Marble Mania. Třeba.



Mně osobně přijde toto téma nesmírně zajímavé. Vlastně i proto, že dává nám, hráčům, další argument pro případné velebení videoher v očích široké veřejnosti (ruku na srdce, oproti filmům a hudbě jsme stále prďolové).

Navíc, co jsem tak prolézal český internet, videohrám a laparoskopii, popř. videohrám a medicíně vůbec, se v našich končinách nikdo pořádně nevěnuje. Budu tudíž rád, pokud se tento odkaz rozšíří co nejdál. Předem díky.

V budoucnu bych rád sepsal další práce, kde bych se věnoval kupříkladu konejšivému efektu počítačových her na pacienty - v několika studiích jsem četl o experimentech, kde pacienti před operačními zákroky hráli videohry, aby se uklidnili (úspěšně), anebo kde popálení pacienti hráli hru zasazenou do na pohled "chladícího" ledového prostředí a ta prý tlumila bolesti. Také by stálo za to rozebrat potenciál pohybových ovladačů (zejména Kinectu) na poli rehabilitačních cvičení. Ostatně kamarád mi říkal, že na ČVUT už něco podobného vymýšlejí. Zní to přeci ohromně jednoduše, levně i zábavně - namísto dojíždění do speciálních pracovišť byste si svou předepsanou rehabilitaci odcvičili před Kinectem, který by vás po celou dobu snímal, napomínal i chválil, skóre a resumé následně zaslal na centrálu a z ní by přišlo vyhodnocení s dalšími doporučeními či instrukcemi. Dream on!