Jsem tu, v oblasti Cancúnu na karibském poloostrově Yucatán, už bezmála týden a pořád nevím, v kterémže státu se vlastně nacházím – zda v Mexiku, španělsky mluvící zemi s nehvězdnou životní úrovní a zlověstným renomé, nebo v nějakém floridském turistickém letovisku.
Ono se stačí podívat na mapu Yucatánu, na ty laguny a odchlípnuté cípy země, na nichž stojí největší a nejnavštěvovanější hotely. Hotový Key West, i geograficky!
Ať už jdete po ulici, tržišti nebo po památkách, více než španělštinu slyšíte angličtinu. Ne proto, že drtivá většina turistů jsou zde Američané (a překvapivě hodně i Britové), ale protože anglicky umí každý místní obchodník nebo člen obsluhy všeho druhu. Někdy hůře, někdy lépe, každopádně Amík si tady připadá jako doma na jihu, kde tato zaměstnání stejně většinou vykonávají přistěhovalci ze střední a jižní Ameriky, se stejně neperfektními jazykovými znalostmi.
Konkrétně naše hotelová obsluha, ačkoliv samí Mexičané, mluví skvělou angličtinou a často jí používá jako primární dorozumívací prostředek s hosty, aniž by vůbec nejprve zkusili promluvit svou rodnou řečí. Stačí, že jste bílí. Anebo se španělsky sice opatrně optají, ale sebemenší zádrhel na vaší straně znamená, že přispěchají s uhlazenou americkou alternativou. Chcete-li si tedy jet během dovolené procvičit jazykové znalosti, NE-jezděte na turistický Yucatán, ale třeba na takovou Kubu, kde se naopak bez hablování budete trochu ztrácet (či prostě jen vyrazte do méně frekventovaného mexického vnitrozemí). Ale zase několik trapasů i úspěchů jsem tady se svou skromnou espaňol už zaznamenal, to zase jo…
Aby se tu každý Američan cítil jako doma – aby se chudák nezděsil, že v zahraničí věci fungují, vypadají a chutnají jinak, než doma (stereotypy jsou čuňárny, ale kdo v USA nějakou dobu žil, ví, jaké jejich povědomí o světě kolem je) – dostanete snad v každé, vždy ledově klimatizované restauraci, hamburgery, cheesburgery, steaky či hranolky. Mexické klasiky typu tacos, burritos, cesadillas či fajitas zde samozřejmě též všude jsou, stejně jako jejich nesnesitelně pálivé omáčky, po nichž běhám po stropě, ovšem kdo chce, může se tu stravovat jako v klasické americké diner.
Koneckonců i yucatánské silnice do značné míry připomínají Ameriku. Už jen co do značek, mezi nimiž dominují americké a japonské. Přesně jako ve Státech, i my máme půjčeného Chryslera. BMW či Audi zde působí jako módní výstřelky, stejně tak oprýskané pick-upy místňáků. Tady jezdí zejména taxici, rentals a zájezdní dodávky a autobusy.
Snad úplně každý podnik zde bere jako měnu americké dolary. Vedle mexických pesos (mimochodem též značených $, což člověka zprvu trochu blbne) jde v podstatě o druhou oficiální měnu. Opět jde o úlitbu největší množině zdejších turistů – Američanům – kteří se před návštěvou Yucatánu nemusí zaobírat směnárnami nebo výběrem z místních ATM. Prostě přivezou domácí hotovost a mají vystaráno, ostatně USD bankomatů je v Cancúnu více, než normálních lokálních. Dolarová samozřejmost jde tak daleko, že když jsme se jeli potápět na ostrov Cozumel a měli dát $2 na osobu za vstup do národního parku, mexický průvodce byl celý vykolejený, když jsme chtěli platit v mexických pesos, které jsme hned po příletu naivně vybrali. V hlavě přepočítával, kolik že mu to tedy vlastně máme v té cizí měně dát…
No a ten jiný průvodce, kterému jsme pro momentální nedostatek čehokoli jiného dali tuzér v korunách českých, je musí přepočítávat doteď.
Když jsem u té měny, ony i zdejší ceny připomínají, spíše než stereotypní rozvojové Mexiko, klasickou západní zemi, kde je normální dát za plavky dva tisíce, a kde řadové Oakley nenacpete pod trojku. Faktu, že sem jezdí zejména západní turisté, nasvědčuje i hromada luxusních butiků. Viděl jsem tu největšího Louise Vuittona v životě a když jsme se trajektem plavili na Cozumel, polovina reklam běhajících v palubní televizi upozorňovala na šperkovnictví.
Na druhou stranu, stačí vyrazit trochu dál do vnitrozemí – třeba na mayské památky Chichen Itzá, zdejší pyramidu s 91 schody z každé strany zná snad každý – a už se na vás sesypou pouliční prodejci. Tito údajní potomci Mayů nabízí suvenýrové zboží všeho druhu, zejména mayské kalendáře a vyřezávané masky, a dá se s nimi smlouvat jako na klasickém africkém tržišti. Několik tuze pěkných věcí jsem pobral, vždy minimálně s 50% slevou, spíše více. Trocha dohadování, trocha jakoby-nerozhodného přešlapování, občas krok naznačující odchod a ceny letěly dolů. Je to vlastně docela zábava, navíc slušná praxe do školy, že… Ovšem i tak si myslím, že si po mém obchodu mnuli ruce a radovali se, jak toho cizáka oškubali :-)
Každopádně s ohledem na vervu, s níž se suvenýroví obchodníci snažili své „doma a ručně dělané zboží“ udávat (přitom stánkařu bylo asi padesát a všichni nabízeli to samé za tu samou cenu, je to kalkulovaná velkovýroba jak sviň), bylo zřejmé, že na nějaký apokalyptický konec světa rozhodně nevěří, že rozhodně chtějí vydělávat i po apokalyptickém 2012. A když to říkají zaručeně mayští potomci, můžeme být snad v klidu…
Ono se stačí podívat na mapu Yucatánu, na ty laguny a odchlípnuté cípy země, na nichž stojí největší a nejnavštěvovanější hotely. Hotový Key West, i geograficky!
Ať už jdete po ulici, tržišti nebo po památkách, více než španělštinu slyšíte angličtinu. Ne proto, že drtivá většina turistů jsou zde Američané (a překvapivě hodně i Britové), ale protože anglicky umí každý místní obchodník nebo člen obsluhy všeho druhu. Někdy hůře, někdy lépe, každopádně Amík si tady připadá jako doma na jihu, kde tato zaměstnání stejně většinou vykonávají přistěhovalci ze střední a jižní Ameriky, se stejně neperfektními jazykovými znalostmi.
 |
| Jedna klasická mexická: Kukulkánova pyramida v Chichén Itzá. Mimochodem, pochází odtamtud posvátný pták "Kecal". Evidentně příbuzný našeho českého "ptáka Voklobáka". |
Konkrétně naše hotelová obsluha, ačkoliv samí Mexičané, mluví skvělou angličtinou a často jí používá jako primární dorozumívací prostředek s hosty, aniž by vůbec nejprve zkusili promluvit svou rodnou řečí. Stačí, že jste bílí. Anebo se španělsky sice opatrně optají, ale sebemenší zádrhel na vaší straně znamená, že přispěchají s uhlazenou americkou alternativou. Chcete-li si tedy jet během dovolené procvičit jazykové znalosti, NE-jezděte na turistický Yucatán, ale třeba na takovou Kubu, kde se naopak bez hablování budete trochu ztrácet (či prostě jen vyrazte do méně frekventovaného mexického vnitrozemí). Ale zase několik trapasů i úspěchů jsem tady se svou skromnou espaňol už zaznamenal, to zase jo…
Aby se tu každý Američan cítil jako doma – aby se chudák nezděsil, že v zahraničí věci fungují, vypadají a chutnají jinak, než doma (stereotypy jsou čuňárny, ale kdo v USA nějakou dobu žil, ví, jaké jejich povědomí o světě kolem je) – dostanete snad v každé, vždy ledově klimatizované restauraci, hamburgery, cheesburgery, steaky či hranolky. Mexické klasiky typu tacos, burritos, cesadillas či fajitas zde samozřejmě též všude jsou, stejně jako jejich nesnesitelně pálivé omáčky, po nichž běhám po stropě, ovšem kdo chce, může se tu stravovat jako v klasické americké diner.
Koneckonců i yucatánské silnice do značné míry připomínají Ameriku. Už jen co do značek, mezi nimiž dominují americké a japonské. Přesně jako ve Státech, i my máme půjčeného Chryslera. BMW či Audi zde působí jako módní výstřelky, stejně tak oprýskané pick-upy místňáků. Tady jezdí zejména taxici, rentals a zájezdní dodávky a autobusy.
Snad úplně každý podnik zde bere jako měnu americké dolary. Vedle mexických pesos (mimochodem též značených $, což člověka zprvu trochu blbne) jde v podstatě o druhou oficiální měnu. Opět jde o úlitbu největší množině zdejších turistů – Američanům – kteří se před návštěvou Yucatánu nemusí zaobírat směnárnami nebo výběrem z místních ATM. Prostě přivezou domácí hotovost a mají vystaráno, ostatně USD bankomatů je v Cancúnu více, než normálních lokálních. Dolarová samozřejmost jde tak daleko, že když jsme se jeli potápět na ostrov Cozumel a měli dát $2 na osobu za vstup do národního parku, mexický průvodce byl celý vykolejený, když jsme chtěli platit v mexických pesos, které jsme hned po příletu naivně vybrali. V hlavě přepočítával, kolik že mu to tedy vlastně máme v té cizí měně dát…
Když jsem u té měny, ony i zdejší ceny připomínají, spíše než stereotypní rozvojové Mexiko, klasickou západní zemi, kde je normální dát za plavky dva tisíce, a kde řadové Oakley nenacpete pod trojku. Faktu, že sem jezdí zejména západní turisté, nasvědčuje i hromada luxusních butiků. Viděl jsem tu největšího Louise Vuittona v životě a když jsme se trajektem plavili na Cozumel, polovina reklam běhajících v palubní televizi upozorňovala na šperkovnictví.
Na druhou stranu, stačí vyrazit trochu dál do vnitrozemí – třeba na mayské památky Chichen Itzá, zdejší pyramidu s 91 schody z každé strany zná snad každý – a už se na vás sesypou pouliční prodejci. Tito údajní potomci Mayů nabízí suvenýrové zboží všeho druhu, zejména mayské kalendáře a vyřezávané masky, a dá se s nimi smlouvat jako na klasickém africkém tržišti. Několik tuze pěkných věcí jsem pobral, vždy minimálně s 50% slevou, spíše více. Trocha dohadování, trocha jakoby-nerozhodného přešlapování, občas krok naznačující odchod a ceny letěly dolů. Je to vlastně docela zábava, navíc slušná praxe do školy, že… Ovšem i tak si myslím, že si po mém obchodu mnuli ruce a radovali se, jak toho cizáka oškubali :-)
Každopádně s ohledem na vervu, s níž se suvenýroví obchodníci snažili své „doma a ručně dělané zboží“ udávat (přitom stánkařu bylo asi padesát a všichni nabízeli to samé za tu samou cenu, je to kalkulovaná velkovýroba jak sviň), bylo zřejmé, že na nějaký apokalyptický konec světa rozhodně nevěří, že rozhodně chtějí vydělávat i po apokalyptickém 2012. A když to říkají zaručeně mayští potomci, můžeme být snad v klidu…
Pekny, me by zajimalo jestli je tam v mori/oceanu fakt takova modra voda jako je na vsech videich? :D
OdpovědětVymazatKdyž jsi dál od písčitého pobřeží, tak fakt i je :)
OdpovědětVymazat