Pico de Orizaba (5636 m.n.m.) – Na střeše Mexika

Původní indiánskou řečí Citlaltépetl, neboli „hvězdná hora“, což naráží na fakt, že jde o nejvyšší kopec v Mexiku (5636 m.n.m.) a třetí největší horu v Severní Americe vůbec. Rozhodně se tím však už nemůže myslet, že Citlatépetl sedí pod čistou oblohou posetou hvězdami, protože takovéhle alpské počasí se na téhle vysloužilé sopce moc nenosí. Tedy aspoň ne v létě, což je prý kvůli neustálým dešťům zřejmě nejblbější období, kdy se na Pico de Orizaba vypravit. Hlavní sezóna je na podzim. Nu, co se dá dělat, věci se sešly tak, že jsme na Oribabu lezli přesně 17. července 2012 a… měli štěstí!

Uprostřed předvrchol Orizaby, vlevo kus kráteru, vpravo náčelník.

Cestou dolů jsme již sice byli durch, ale vrcholový kráter jsme ještě tak tak stihli se sluncem nad hlavou a uspokojivým vrcholovým rozhledem na ploché okolí hory, které vlastně dost připomínalo české Polabí. Dokonce i skoro-Říp tu je! Že by to španělské přací „Ojalá“ fungovalo?

Na to, že po červencovém poledni přijde průtrž mračen, si v mexických státech Puebla a Veracruz evidentně můžete vsadit („náš“ kopec leží na jejich hranici). V jeho horské oblasti jsme pobývali čtyři dny, každé odpoledne i večer lilo jako z konve a obloha byla zatažena; vlastně doteď na vlastní oči nevím, jak Pico de Orizaba vypadá, protože vždy, když jsem byl pod ní nebo dál kolem ní, se počasí mračilo. Proto jediné potencionální suché okno je v noci a ráno, takže časově náš výstup vypadal tak, že o půlnoci jsme vstávali a v 1 ráno vyráželi směr vrchol. Pokud se ale vzbudíte už třeba v 11 a venku bude hezky, klidně vyrazte hned, bude vám sice delší dobu zima, ale výrazně zvýšíte šance na dobré počasí a tím pádem na úspěšný výstup.

Starší topo normálky na Pico de Orizaba. Stále platí, až na úplný vršek, kde se ty dvě vytečkované skály již neoblézají cikcak zleva, ale jde se přímo nahoru zprava. A pak už jen po hřebínku finální čtvrthodinová vychutnávačka na vrchol.

Bydleli jsme na horské chatě Piedra Grande (leží vysoko, v  4274 m.n.m.). Nachází se ve zdejším národním parku, kde se platí 30 pesos za osobu na den (samotný výstup již zpoplatněn není) a od svých alpských protějšků se liší tím, že vlastně nejde o klasickou hűtte, ale o jeden velký bivak pro 25 lidí. Střecha prosakuje, běhají v ní myši (nám rozkousali oříšky), postele jsou dřevěné lavice a samozřejmě zde neteče voda, ani tu není elektřina, mobilní signál, topení… prostě pohodlnější stan, který jsme „díky“ totálně mimosezónnímu termínu měli jen pro sebe. 

Už cesta na Piedra Grande je menší dobrodružství – z asi hodinu a půl vzdálené usedliny Tlachichuca a.k.a Tlačihuba jsme se vezli 30 let starým 4x4 jeepem, který zdolával terén, v němž by hrabal snad i tank, a který rázem udělal z divokého příjezdu do base campu Pika Lenina projížďku po autobahn. Cestu zpátky navíc komplikovala rozvodněná řeka. Jinými slovy, vlastním autem nebo autem z půjčovny se pod Oribabu nedostanete! Služby Orizaba Mountain Guides mohu jen doporučit.

Za neslavného počasí (viz šedo v horní polovině fotografie) může být prostřední pasáž plná bloudění. Je to tu široké a bude tu tma. Držet se vlevo, než dojdete ke sněhovému poli, a tam pak také doleva, až nahoru.

K samotnému výšlapu severní normálkou – Pico de Orizaba je choďák, i s dopravou tam a zpátky z Tlachichucy zabere dva dny, detailní popis výstupu netřeba. Jen párkrát jsme lezli po nějaké skalce, a když říkám skalce, myslím tím dva tři metry vysoké šutry. Stačí vám klasická výbava pro vysokohorskou turistiku, ale opravdu potřebovat budete jenom mačky a hodí se hůlky. Poslední dvě hodiny strávíte na nekonečném, frustrujícím a docela prudkém sněhovém svahu s mnoha horizonty. Aspoň že je v noci a ráno sympaticky zmrzlý, takže se neboříte. Trhliny tu prý nějaké jsou, leč v období našeho výšlapu nebyly vůbec vidět, takže cepíny, sedáky a lano jsme klidně mohli nechat dole. Helma je tu pak zcela zbytečná.

Orientace na Oribabě může být trochu zrádná. Často tu padají mraky, hora trčí vysoko nad všechny ostatní, takže blbé počasí přitahuje jak bobek mouchy, které tu jinak naštěstí nelétají, jen sem teplý vítr občas odfoukne obří můru. Také je tu tma. Z letní Evropy je člověk zvyklý, že při azuru se po 4. hodině ranní začne rozednívat a čelovka může do batohu. Ne tak zde, jste přeci kousek od rovníku, takže dny i noci jsou plus mínus celý rok stejně dlouhé a slunce tu tak začalo vycházet až kolem půl 7 ráno! Zároveň i dřív zašlo a všechny nás překvapilo, jaká zima během noční fáze výstupu byla, odhadem -5C° až -10C°.

Občas se to zvedá…

Abych byl konkrétnější, od Piedra Grande chaty jdete pár minut po rozpadlém akvaduktu a pak se začnou zvedat klasické serpentinky, které se občas ztrácejí v docela rozsáhlém kamenném kuloáru. Sem tam je tu na šutru značení v podobě bílého přeškrtnutého kruhu, mnohem spolehlivější jsou však kamenní mužíčci. Dobré desatero jsem také postavil, protože nebýt stop předchozích šlapačů (na jejichž přítomnost se v létě nedá moc spolehnout), ve tmě bychom trochu bloudili.

Co se časové náročnosti týče, horský vůdce z Orizaba Mountain Guides, co nám zařizoval dopravu z Tlachichucy pod kopec, mluvil o 7-8 hodinách nahoru a dalších 5-6 pro cestu dolů. To první sedí, šli jsme velice pozvolna, dole jsme však byli mnohem rychleji, za hoďky 3, a to jsme si ještě dopřáli dlouhou obědovou pauzu po sestupu ze sněhového pole. To dává všehovšudy 11 hodin a návrat přesně v poledne. Štreka dolů končí parádním sjezdovým suťoviskem vedle výstupových serpentinů, takže kdo si chce šetřit kolena…

My máme červánky, tady mají sopťánky.

Cestu vzhůru nám trochu zkomplikoval náběh na horskou nemoc u sestřičky, kdy jsem se s ní vracel asi 200 výškových metrů a pak je šlapal zpátky, ale Jája má nárok, celé jaro místo lezení a běhání a ježdění na kole dřepěla nad krutou anatomií (kterou úspěšně složila a to je podstatnější). Každopádně se opět potvrdilo, jak nevyzpytatelné ty výšky jsou – sestři bez problémů vyběhla na sedmitisícovky Pika Lenina i Muztagh Ata, avšak jednodenní túra na pětitisícovku s ní zamávala. To se může stát každému a vlastně to není jen o kondičce. Na vršek – který vlastně není klasickým vrškem, ale obřím kráterem, což je něco nevídaného! – se nakonec nepodíval ani bratřík. Dostal se do 5300 m.n.m., ale jak jsem psal, posledních několik set výškových metrů je fyzicky nejnáročnějších a vzhledem k tomu, že ještě ani neoslavil své první kulatiny, měl na otočku nárok. I tak je to frajer!

Kvůli vysoké nadmořské výšce to chce před „útokem“ na Pico de Orizaba aklimatizaci. Pro ni jsme zvolili La Malinche (4461 m.n.m.), na níž vede jednoduchý, 4-hodinový výšlap nejprve lesní cestou a pak po travnatém a následně skalnatém hřebeni. Za další necelé 3 hodiny jste zpátky na parkovišti, stačí botasky a kraťasy, je to jednoduchá aklimatizační procházka. Stále je však třeba počítat s vyšší nadmořskou výškou a proměnlivým počasím – v den našeho výstupu probíhala na La Malinche záchranná akce kvůli ztracené (asi) rodince (nakonec se našla) a hned dva dny nato odtamtud helikoptéra odnášela mrtvého turistu.

K těm šutrům už jenom kousek! Za hodinu jsme si říkali to samé…

Mimochodem, vyhlášený Popocatépetl (5426 m.n.m.) je kvůli své vulkanické aktivitě bohužel zavřený. Zrovna z La Malinche je moc hezky vidět, jak plive kouř. Zavřená je též známá Iztaccíhuatl (5230 m.n.m.), která sice nesoptí, ale je geologicky propojena s Popo (jinak tady téhle sopce nikdo neřekne) a veřejná moc vyhlásila, že oblast v radiu 25km kolem Popo zůstane zavřena. Konkrétně nejznámější nástupní místo na Popo je monitorováno kamerovým systémem a kdo bude přistižen při snaze vylézt na vrchol, hrozí mu pokuta i dvoudenní vězení. Takže fakt radši jděte na tu Oribabu.

Náš trpaslík, toho času již na ústupu. V ruce ale drží důkaz, že se bohatě přehoupl přes 5000 m.n.m.

Další kus kráteru na vrcholu Oribaby.

Nezbytná vrcholovka s nezbytnou vlajkou a nezbytným medvědím maskotem.

V dáli funící Popocatépetl, který zafunil celé údolí pod ním… ba ne. Každopádně je vtipné, jak je celý bílý, ale teplý vršek má kamenitý. Ta hora to má popletené

Bydlo pod horou. Postačí bohatě.

Zlaté české silnice, což?

Aklimatizačka na La Malinche. Sice honosná čtyřtisícovka, ale za dobrého počasí a dobrého rozpoložení to je jako ze Špindlu na Sněžku.

Nechci se napařovat, ale myslím, že před odjezdem na Pico de Orizaba jsme spali v jednom z nejluxusnějších podniků v Tlachichuce! Večer dokonce pustili teplou vodu a dal se tu nabít mobil.