Amerika vs. Česko pod mikroskopem - část II.

Pár měsíců zpátky se zde zjevil článek, kde jsem narážel na drobné rozdíly mezi kulturou naší a kulturou americkou. Takové srovnání, leč srovnání věcí, které by normálního člověka snad ani nenapadlo srovnávat. Vybral jsem deset kousků, ale můj léta vedený seznam takovýchto jemných nuancí je mnohem delší a čas konečně dovolil, abych na předchozí, analytickou práci navázal její druhou částí.

Abyste nemuseli klikat na "Part I" a osvěžovat své povědomí o tomto vědeckém projektu, zopakuji jeho podstatu: "Jsou to často jen takové prkotinky a blbinky, které mne z kdovíjakých důvodů upoutaly, čas od času jen pobavily, a samostatného článku jsem na ně plýtvat nechtěl. Do učebnice o USA ani do turistické příručky by se zřejmě nikdy nedostaly. Tím spíš mohou zaujmout a snad i rozesmát."

Obézní zpocené pizzy. V řadových amerických pizzařstvích neumí dělat dobré pizzy. Co do objemu jsou zhruba trojnásobné v porovnání s evropskými, zejména italskými originály. A jsou také nasáklé olejem a omastkem, který mi do určité míry nevadí (však už jsem tu několikrát říkal, že McDonald's žeru), ale už mi vadí, když ze zvednutého trojuhélníčku spouštím na talíř táhlý olejnatý vodopád. Pizzy v USA jsem se proto naučil jíst jenom byli-li po ruce ubrousky - několik jsem jich na pizzu položil, "greasy shit" odsál a já už dlabal mnohem spokojeněji. Nejeden by řekl, že americké tlusté pizzy jsou takovou hezkou metaforou pro americká těla, ale to už bychom zabíhali do neoprávněných stereotypů.


Rozumná míra smajlíků. Snad nejsem sám, kdo roste ze čtení mnohé domácí internetové komunikace. "nazdar :D tyve :D:D uvydime se dneska??? :P včera byla prdel :D:D:D:D jsem se fakticki posmál :D:D ale moc ti to slušelo :P:P mucinky muck :*****". Ne, že by američtí teenageři neprznili angličtinu, ale když už píší jako čuňata, aspoň za každé druhé slovo nepřilepí nudli tří dvojteček a velkých "D" (mimochodem jediný případ, kdy čeští výrostci  použijí ve větě velké písmeno). Já samozřejmě smajlíky v méně formální komunikaci také někdy používám a nevidím na nich nic zlého, ale kdybych si měl vybrat mezi ordálem čtením amerického nebo českého puberťačstva, určitě bych bral Amíky.

Není šťáva! Nebo sirup, chcete-li. V USA můžete pít vodu, pivo, miliony druhů sladkých limonád (v čele se sportovními Gatorady) i džusů, ale já osobně jsem ani jednou nenarazil na šťávu. Jupí, Yo, cokoliv podobného, čehož bych si nalil půl centimetru, zředil vodou z kohotkou a byl žiznivě uspokojen. Aby toho nebylo málo, v amerických obchodech také neseženete minerálku. Na v ČR tolik populární citronové Mattoni, Poděbradky nebo Korunní můžete zapomenout. Asi jsme specifičtí pijáci.

Holky a sport. Co by zřejmě potěšilo hodně českých chlapů (jakože opravdu hodně moc českých chlapů), je nevídané nadšení amerických děvčat pro sporty. Nejen ve smyslu, že je aktivně praktikují (o to vám ale ani tolik nejde, že jo, gaučoví čutálisti!). Ony je hlavně i sledují a srdceryvně fandí! Doteď si pamatuji na noc 28. října 2007, kdy domácí bostonští Red Sox vyhráli baseballovou Světovou sérii - zápas se protáhl, já už spal, ale najednou mě probudilo hlasité dupání, skákání a vřískání. To totiž ve vedlejším pokoji má puberťácká americká sestři zjistila, že Red Sox jsou mistři. Následujícího rána se to řešilo všude a všemi - mamky, tetičky, babičky... samé Červené ponožky. A to je jenom jeden příklad z milionu. Na každý náš fotbalový / lacrossový zápas se chodily dívat spolužačky, fandily, pro důležitý mač se dokonce oblékly do našich náhradních dresů, vytvořily transparenty a svým zápalem konkurovaly baníkovskému kotli. Jen s tím rozdílem, že se pak jak telata s nikým neporvala.

Jo a když už jsem nakousl ty holky a sport, Sports Illustrated Swimsuit Edition znáte? V USA každoročně jedna z nejočekávanějších tiskovin. Zaslouženě ;-)

Sport je jenom o sportu. Tímto bodem bych plynule navázal bod předchozí. Nezažil jsem totiž (a ani nic takového nezaslechl), že by se na nějakém sportovním zápase v USA - ať už šlo o americký fotbal, baseball nebo basket - rozpoutala rvačka, létaly sedačky, zapalovaly se světlice. A nějaké předem domluvené bitvy hooligans v parku? O tom Amíci slyšeli možná jen z anglických filmů. Čímž na druhou stranu neříkám, že by americké sportovní publikum bylo ztělesněním mravních ideálů. Stadiony jsou po každém zápase samozřejmě totálně zprasené, zasypané odpadkami a mnohdy prý i pomočené, neb Američani se zlijou strašně snadno a pak se chovají jak trotlové (tedy, ožralí Češi se také chovají jako trotlové, ale ne po třech pivech).

Dálniční exity matematicky správně. O pohodovém pobytu ve vozidlech na amerických silnicích jsem tu už jednou obsáhle psal, ale řada věcí mi tehdy unikla a číslování dálničních exitů patří mezi ně. Když americká highway začne, první exit se jmenuje "EXIT 1". Další se jmenuje "EXIT 2". Potom je "EXIT 3". A tak dále, až nakonec nebo do sloučení s jinou highway. Má-li padesát exitů, ten poslední nenese jiné jméno, než "EXIT 50". Zato v ČR jsou exity číslovány podle kilometru dálnice, na němž se zrovna nacházejí. Když jsem proto poprvé, už jakožto řidič, přijel z USA zpět domů (řídit jsem se učil vlastně za velkou louží), potřeboval někam po hradecké dálnici a koukl se na mapu, byl jsem zděšen, že mám sjet až na nějakém exitu 60 či co. Při představě, že mezi exity přeci může být klidně pět kilometrů, mě braly mrákoty a divil jsem se, že Hradec může být 300 kilometrů od Prahy... až při jízdě mi ale došlo, že to číslování je tady krapet jinačí (ale chvilku mi to trvalo a považoval jsem se za hrozného vola, když ze 4. sjezdu jsem dojel najednou na 7. a nechápal, jak mi ty dva mezi mohly uniknout).

Negližé jen pro sebe. Chlapi, ruku na srdce, doma je nejlíp, když se tam můžeme promenádovat jen v trenkách a tričku, že jo? Pan etiketa Špaček a jiní mravokárci by možná nesouhlasili, ale pohodlí je pohodlí. Žel bohu, USA je zřejmě zemí Špačků (ale jen výjimečně v tomto ohledu) a ve spodním prádle se tam prostě nechodí. Ani doma před svými nejbližšími. No není to týrání?


Jak je to daleko? Netuším, ale jsi tam za 2 hodiny a 10 minut. Abych zjistil, jak je v Americe něco vzdáleného (sousední město, restaurace, lyžařské středisko... cokoliv), musel jsem si otevřít Google Maps. Jinak bych to z nikoho nevypáčil. Američané zpravidla netuší, kolik mílí (nedej bože kilometrů) se musí tam někam ujet, ale vždy ví, jak dlouho se tam jede. Kdybych jim řekl, že můj rodný Mělník je cca 20 mílí od Prahy, bylo to pro ně mnohem složitější, než kdybych jim oznámil něco o půl hodinové cestě. Osobně mi taková dikce přijde mnohem praktičtější (ale zase ne, že by nám Čechům byla cizí), ostatně směrodatný je vždycky čas cesty, ne její délka. Tohle se mimochodem netýká jenom silnic - i turistické značky jsou dle mého přínosnější, hlásají-li vzdálenost časovou, nikoliv kilometrovou. Můžu sice vyčíst, že vrcholek je jen 3km cesty, a že tam tedy do 15 minut budu, ale co když ty 3 kilometry vedou prudkým, kamenitým kopcem? Čtvrt hodina se rázem násobí. V Rakousku už to takhle vedou.

Bez dálničních známek. A ještě jedna silniční poznámka na závěr. Pro aspoň trochu zcestovatelé Evropany nejde o žádnou kdovíjakou nevídanou bombu, ale přesto mne na USA, v kontrastu s ČR, těšilo, že po svých řidičích nevyžadují zakoupení dálniční známky. Na druhou stranu, co ušetříte na známce, můžete - podobně jako ve Francii - prošustrovat na mýtném. "Našinců" z New Hampshiru se to moc netýkalo, v celém státě byla myslím jedna jediná budka, kde se vybíral za projetí $1, ale pamatuji si, že při naší transamerické roadtrip Boston - Los Angeles jsme párkrát vysolili docela vysokou sumu. Takže ty dálniční známky jsou možná nakonec lepší ;-)

Noční peřinové hlavolamy. Američané zpravidla nespí pod jednou peřinou, ale pod několika. Každá je trochu jiná, jinak tlustá (od prostěradla po tloustou zimní) a člověk si je na sebe vrství podle potřeby. Zní to suprově a flexibilně a zdánlivě jde o drobnost, ale právě tahle drobnost mne povětšinou doháněla k šílenství a budila, ačkoliv normálně spím jako dudek. Večer jsem si všechny přikrývky poskládal tak, jak měly být, ale stačilo se párkrát přetočit nebo šoupnout nohama a spodní peřinu jsem měl už někde u pasu, střední tak nějak v pohodě a svrchní zase až pod nosem. Nemluvě o tom, že skoro po každém vrtošení mi aspoň jedna přikrývka z postele spadla, já jí pak poslepu lovil, přitom si rozházel zbývající dvě... No, na každý pád krušné časy, v tej americkej posteli.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A to je pro dnešek konec, přátelé! Jak tak koukám, od premiérového "mikroskopu" utekl skoro půl rok. Slibme si proto, že třetí pokračování tohoto velmi sporadického seriálu vysoce odborných, analytických a komparativních článků, přijde dříve. Ale možná taky ne, no.

5 Beskydských vrcholů (5BV) 2011 - extrémní orienťák podruhé.

Popis akce: Největší vytrvalostní extrém v ČR
Smysl akce: Najít hranice vlastních fyzických a psychických možností.
Motto akce: Zážitek nemusí být příjemný, hlavně aby byl velmi silný.

To je 5 Beskydských vrcholů, podzimní orieanťák v severomoravských horách, při němž jsem se loni se sestřičkou úplně zničil... a pro velký úspěch ho proto letos v termínu 14. - 16. října zopakoval. Týmy jsme nyní upravili, kdy já šel s dlouholetým spolulyžařem a spolulezcem Kubou Pecinou a ambice byly vysoké! Nakonec jsme kvůli zdravotním problémům obešli opět pouze čtyři vrcholy, ale aspoň nám to netrvalo tak dlouho, jako posledně (což je samozřejmě ohodnocení velmi relativní, trasa je vždy pokaždé úplně jiná). Vzhledem k tomu, že jedinou skutečnou "přípravou" mi byl červencový Pik Lenina a Muztagh Ata... to nakonec ještě nebylo tak špatné. Ale příští ročník se na základnu bez kompletní pětky už opravdu NEVRACÍME, poctivě před závodem potrénujeme kolenní klouby a pořádně se obujeme.

Opět se startovalo ve 22:00 v pátek večer a limit pro dokončení byl stanoven na 08:00 v neděli ráno (my došli v sobotu před půl nocí, tzn. šlapali jsme 25,5 hodiny). Hned z úvodu takovou nejcitelnější změnou oproti loňsku byl... sníh. Chvilku před startem začalo v Jablunkově mrholit a jen co jsme se vyškrábali o pár set metrů výše, začalo padat bílé. Což je, v porovnání s vidinou deště, ještě pořád fajn, ale přeci jen jsem s tím s ohledem na předpověď nepočítal a s sebou si proto nebral žádné nepromokované oblečení ani rolák. Naštěstí se v sobotu ráno začalo aspoň trochu vyjasňovat, hustá mlha na hřebenech zvedat a tak padající voda nakonec vadila nejvíce až na zemi, kde se roztekla a již tak rozbahněné a rozmáčené cesty ještě více rozbahnila a rozmáčela. Ideální podklad pro moje léta staré botasky se žralokem, ze kterého mi vykukoval pravý malíček a poctivě nasával. Jó, ještě že jsem si bral ty náhradní ponožky.

Oproti loňsku mi trasa přišla roztahanější a kopcovatější (ale možná to tak vůbec nebylo), celkově měla opět dát nějakých 120 kilometrů, my jsme vzhledem k vynechání pátého kopce dali jenom cca stovku. Na druhou stranu, trasa byla jasnější a nakonec vytvořila dobrý okruh (vyjma páté zacházky na druhou stranu od základny, ale tak je to správné). Konkrétně se šlo: ZŠ Jablůnkov - nástupní bod Bahenec - 1. Velká Čantoryje - 2. Velký Javorový - 3. Šulov - 4. Gírová - 5. Velký Sošov - zpět Jablůnkov.

Až mě někdy překvapovalo, jak dobře a jasně byla cesta v mapě vytyčená. Žádné noční šplhání lesním srázem jako loni. Bdělý člověk vlastně nemusel vůbec bloudit. Bohužel, my úplně tak bdělí nebyli, minuli jednu schovanou červenou šipku doleva a při cestě z druhého vrcholu na třetí jsme pokračovali cca 3 kilometry po lesní asfaltce dolů, abychom pak (spolu s dalšími bloudily) zjistili, že jdeme úplně do pryč a museli se tak vracet zpět. Tři čtvrtě hodiny v čudu natotata.

Tyhlety výlety mimo plánovanou trasu vždycky dokáží řádně frustrovat, ale i přes ně a i přes bolavé nohy si myslím, že v našem dvoučlenném týmu panovala skvělá atmosféra, a že už teď se těšíme na další ročník :-) Navíc bylo fajn, že jsme si při závodě udělali spoustu nových kámošů - nebo tedy aspoň Kuba, který nejprve upoutával pozornost svým pajdavým krokem, poté vzbuzoval úžas i lítost, když líčil, že takhle pajdá už desítky kilometrů. Minimálně bez čtvrtého vrcholu však cesta zpět neexistovala! Nakonec ani nevadilo, že jsme s sebou neměli žádné ibuprofeny či obinadla, okolní týmy byly vybavené dostatečně a kdo někdy přišel do styku s outdoorovci a horolezci, ví, že  štědřejších a přátelštějších stvoření na světě moc nepobíhá.

Ale je to škoda, po prvních dvou kopcích jsme měli rozběhnuto skvěle. A schválně říkám rozběhnuto, protože po rovinkách a z kopců jsme skutečně aspoň trochu klusali a ještě na druhém vrcholu byli na nějaké 33. pozici. Do značné míry za to musím poděkovat strejdovi Martinovi a Zuzce, kteří nás záhy po první vršině doběhli a vyburcovali k trochu rychlejšímu postupu ("Kurňa, dyť nás právě předběhla holka, to musíme dohnat!"). Pak ale holt začalo zlobit víceméně vše od pasu dolů. Na třetím vrcholu jsme byli už 85., na čtvrtém asi 105. a v cíli až 116. Z 300 účastníků ale ještě pořád stravitelné.

Navíc mě těšilo, že oproti loňsku se nedostavila ani jedna krizovka jako loni (ať už fyzická nebo psychická), že nebyl hlad, a že ani ty halucinace a vidiny ke konci závodu teď nebyly tak oblbující.

A nakonec, rozbolavělí jsme mohli být ještě více. Něco o tom ví táta, který byl někdy před měsícem na operaci kolene (za což děkuje lyžím a Pamíru) a bohužel musel skončit už po prvním vrcholu. Do závodu neměl nastupovat vůbec, ale tak zkuste někdy něco rozmluvit Bohoňkovi... :-)

Ale stejně to bylo krásné. A perfektně zorganizované, smekám! Nešli jsme tam kvůli umístění, ale kvůli tomu, abychom se řádně zhuntovali a zase si zažili něco něco netradičního. Oboje se nám splnilo vrchovatě, do příštího ročníku aspoň zase víme, na čem pracovat, ale ta opakovaná čtyřka mě přeci jen trochu dožírá. Určitě by to ale předtím chtělo absolvovat i jiné závody obdobného ražení, lepšího tréninku stejně není.

PS: Doteď nechápu, jak to vítězný Libor Uher s jeho parťákem dali za 15 hodin. Prostě nechápu.

Nadhodnocování v herních recenzích... oh really?

O devalvaci hodnotící stupnice 1-10 a neschopnosti jí celou využít, se toho v herních kuloárech napsalo a napovídalo už hodně. Spousta lidí nabyla dojmu, že herní média dnes neumí jít pod 5/10, že dneska všechny hry dostávají nadprůměrná hodnocení, že se recenzenti bojí čemukoliv dát dvojku... A ačkoliv faktem je, že s alibistickými sedmičkami líných autorů se setkáváme docela často, a že některé magazíny skutečně hodnotící stupnici ničí a někdo by jim konečně měl zakázat jí používat (v čele s Oficiálními Xbox / Playstation magazíny), není vůbec pravda, že by to platilo napříč spektrem.

Proč tedy drtivá většina recenzí, které si dnes člověk (zejména) na webu přečte, končí pětkou a výše? Mnohdy to není to tím, že by autoři neuměli hodnotit níže a nepoznali špatnou hru, ale proto, že špatné hry, zasluhující exemplárně nízké hodnocení, recenzují jen velmi, velmi zřídka. Prostě na ně není prostor, nedostanou veřejný výprask a lidé o nich pak neví.

Nemyslete si, jedničkových, dvojkových a trojkových braků vychází ve světě habaděj (zdravím polské City Interactive), ale právě proto, že jde o takové paznehty, se jim média věnují jen minimálně. Zvláště v našich českých kotlinách. Rozpočty magů jsou příliš nízké na to, aby si mohli dovolit vydávat jednu dvě recenze denně (tolik her totiž skutečně na PC a konzole vychází, o mobilech ani nemluvě), a tak se přirozeně zaměřují jen na větší značky, které jim zajistí vyšší čtenost. Kdybych to měl hodně zjednodušit: Bez čtenosti nemůže existovat žádný web, čím je větší, tím více peněz teoreticky plyne z inzerce a tím snazší (resp. vůbec možný) je život pro zainteresované. A vzhledem k tomu, že "větší značka" zpravidla skutečně znamená i "lepší hra", není divu, že průměrná hodnocení recenzovaných her jsou... nadprůměrná.

Statistiky z HodnoceniHer.cz. "Nejpřísnějšími" českými magy jsou podle nich Hrej, Level a Score, ale i tak je průměr jejich recenzí 66, resp. 67 a 68 procent.

Z určité perspektivy je škoda, že české herní weby se menším (a horším) hrám nemohou dostatečně věnovat, protože takto je jejich pokrytí scény jen částečné, ale s ohledem na možnosti volí tu nejschůdnější (a na naše možnosti stále úctyhodně nadstandardní) cestu. Jen se pak holt musí vypořádávat s občasným návalem prudičů, kteří remcají, že daný mag neumí hodnotit přísně. Umí - ale mnohdy není co, protože potřebuje určitou čtenost a tu mu masochisté a vtipálci, masturbující nad nezřízenou negativistickou kritikou, nezajistí.

A, upřímně řečeno, čtenáři za to mohou být rádi, sic by přišli o své milé redaktory. Sám mám ve SCORE šňůru recenzí budgetových stříleček sraček (namátkou Burn 7%, Operation Thunderstorm 14%, Utopia City 19%, Alcatraz 19%, The Royal Marines Commando 25%, Mutant 28%, SAS Secure Tomorrow 30%, Serious Sam: Double D 38%... zdaleka nejde o kompletní shit list) a vězte, že po každém takovém zážitku jsem aspoň na pár dní ztratil chuť se hrám věnovat. Seznam mimochodem zároveň ukazuje, že špatné, a někdy opravdu katastrofálně mizerné hry skutečně existují a nadále vycházejí. Leč nezajímají skoro nikoho. Být k dispozici zrovna lepší obsah, ani papírové časáky by takové blbosti nerecenzovaly, ale holt musí zaplnit předem daný počet stran.

Nemějte tudíž magazínům za zlé, když se podprůměrným a bídným hrám příliš nevěnují. Jen škoda, že ze stejného důvodu to mnohdy odnášejí i indie tituly, z jejichž řad čím dál tím častěji vykukují skutečné perly. V poslední době třeba The Binding of Isaac od tvůrce Super Meat Boy s obdobným osudem, který kolem nás nezaslouženě prolétává bez většího vzrušení.

Najdete-li pak proto na nějakém takovém velkém herním magu povzdech nad neoriginalitou dnešních AAA titulů, můžete po právu namítnout, že ignorací originálních nezávislých hříček sami přispívají k problému.