Jak se dělají příběhy v BioWare

Nedávno jsem - KONEČNĚ! - dojel Dragon Age: Origins. A byl z něj natolik rozpačitý, že jsem to chtěl ventilovat, ale při shánění dodatečných podkladů pro článek jsem narazil na jednu tabulku, která se mi přesně trefila do gusta, když jsem se snažil vysvětlit, proč mne příběh v Origins spíše prudil a proč na mě hra působila až příliš masseffectovsky. Ta druhá výtka není za každou cenu výtkou, protože Mass Effect sérii zbožňuji, ale když si chci zahrát Mass Effect, pustím si Mass Effect. Kvůli tomu jsem si jeho nevlastního fantasy sourozence nekupoval.

Každopádně, nevím, jestli už českými herními kuloáry tato "BioWare RPG Cliché Chart" neprolétla (je rok a půl stará, mno), avšak mne osobně až do této doby míjela a tak ve skrytu duše doufám, že nejsem jediný, a že toto ublognutí tím pádem má i nějakou informační hodnotu ;-)

"As much as I love Bioware, that is funny. Because it's true," zněl jeden z komentářů pod klišé tabulkou.

Když si to tak člověk pročítá, až ho udivuje, jak dlouho (Baldur's Gate vyšlo 1998) a jak moc BioWare používá jednu a tu samou příběhovou formuli, kterou vždy jen oblékne do nového, nutno podotknout že slušivého hávu (s trochou nadsázky, samozřejmě), a sem tam jen něco okoření. Můžete samozřejmě namítnout, že je krátkozraké Kanaďany za to peskovat, když jejich hry jsou beztak stále ohromně zábavné a úspěšné, když obdobně kopíruje spousta jiných studií, a když vytvářet pokaždé něco absolutně zbrusu nového pro BioWare není možné ani finančně, ani kreativně. A já to nikomu neberu, vlastně mě to poprvé dožralo až s Dragon Age: Origins a navíc to nic nemění na mých nadšených očekáváních pro Mass Effect 3... ale kritickou mysl to přeci jen nakopne.

Nutno podotknout, že to není jen příběh, co BioWare ve svých titulech už nějakou dobu recyklují. Opět, neberte to úplně doslova, ale lze konstatovat, že podobnost designových schémat je u některých jejich her až do očí bijících a právě dvojice jejich nejnovějších IP to ilustruje nejlépe:

1. Intro.
2. Pošlou vás do čtveřice větších oblastí.
3. Během nich se dozvíte o páté, nejdůležitější oblasti.
4. Jdete do ní, příběh nakousnutý v intru konečně pokračuje.
5. Ve finální (a nejvíce lineární) oblasti zabijete bosse.

A rázem se jedná i o munici pro pamětníky a staromilce: struktura jak Baldur's Gate, tak Neverwinter Nights, byla z tohoto ohledu nápaditější a méně jednoznačná. Anebo si jí tak aspoň vybavuji ;-)

Shodou okolností jsem na komunitních BioWare fórech narazil na vyjádření Patricka Weekese, jednoho z autorů příběhového pozadí Mass Effect 2 (a snad i něčeho dalšího), kde "intro -- 4 lokace -- outro" strukturu obhajoval. Jeho odpověď je docela zajímavá a upřímná, takže doporučuji přečíst celou, ale v zásadě říká, že na tento model najeli v BioWare z toho důvodu, že je jednodušší pro tvůrce a přehlednější pro hráče. Na tom něco pochopitelně bude, ale mém případě šlo také o jeden z důvodů, proč Dragon Age: Prameny pohořely. Nemluvě o tom, že, jak někdo trefně podotkl v diskuzi, takto fázově rozkouskovaný design je vhodný i pro implementaci DLC, v čemž se BioWare poslední dobou skutečně vyžívají.

Ale což, možná jsem jen teď k BioWare tendenčně kritický, protože mám do hlavy čerstvě vryto zklamání z Dragon Age. Anebo by si za recyklaci jejich "RPG klišé formulky" už opravdu zasloužili?

Hypem oblbnutý herní recenzent!

Z bůh ví jakých důvodů se ke mně za posledních pár týdnů hned několikrát donesly povzdechy, konstatování či rovnou plamenné komentáře na téma "těch herních recenzentů, kteří nehodnotí objektivně, páč vývoj každé hry sledují od samého začátku, takže jsou vystavováni všemu tamtomu hypu, nechávají se jím zblbnout a pak při recenzování vůbec nejsou přísní, nároční a objektivní." Nebo něco v tom smyslu.

Ha! Haha.

Pochybuji, že v tomto ohledu mezi svými kolegy vyčnívám a troufám si (snad) za všechny tvrdit, že tato představa je naprosto absurdní. Skutečnost je vlastně přesně o 180 stupňů opačná, až je to někdy smutné. Pro určitou sortu čtenářů tohoto blogu nejde o nic objevného, ale kdo do této branže nezabředl, nechť si nechá na následujících řádcích trochu poupravit pohled na věc. Anebo ať poupraví ten můj ;-)

Je třeba si uvědomit, že takový ten tradiční hype - oficiální screenshoty, videa, neuvěřitelně ukecané prezentace, tiskové zprávy a vlastně i články v médiích - je zaměřen především na klasické zákazníky. Nikoliv na herní pisálky! Po nějaké době (jež není kdovíjak dlouhá) na ně má totiž hype přesně opačný efekt. Začíná je prudit a otravovat, až hrozí, že se dostaví skepse ke všemu, co o hře před vydáním uslyší a voilá, vylíhnou se nám tu herní důchodci, kteří budou brflat 24/7 a je by už raději nikdo neměl poslouchat, protože poslední hry, které chválí, se jmenují Fallout, Baldur's Gate nebo System Shock.

Takhle: Když herní novinář vidí první oficiální screenshoty, nehýří bezmezným nadšením, ale hned si odmýšlí efekty přidané ve Photoshopu a nesmyslný, nereprezentativní úhel kamery. Když vidí oficiální trailer, odmýšlí si chirurgicky přesný průchod levelem, který byl stokrát předem nacvičován, aby spustil skripty přesně tam, kde měl. Když vidí novinářskou prezentaci, odmýšlí si komentář opodál sedícího človíčka z PR oddělení, který někdy mluví, jakoby hry nikdy nehrál. A když vidí tiskovou zprávu, odmýšlí si snad vše, kromě názvu hry. Konec takhle.

Jen si to představte - skoro každý den čtete zprávy z herního světa (které pak začnou trochu splývat) a každý měsíc napíšete několik preview / novinkových článků (někdy méně, někdy více). Jinými slovy, nesčetněkrát absolvujete proces popsaný v předchozím odstavci a tím, že přicházíte do kontaktu s tak ohromným množstvím her, si vůči hypu naopak vybudujete imunitu (možná škoda, protože skutečně natěšené, resp. skutečně nasrané články, se píši mnohem snáze). Obdobně to funguje i při samotném recenzování. Hrát byste měli i ty tituly, které nehodnotíte, abyste nezaspali dobu, ale pak zase už nebudete odvařeni z gamesy XY, která sice vykrádá hry X a Y, ale tím, že je neznáte, vám to je buřt a oceňujete XY. Je možná zábavnější než X i Y, ale vy moc dobře více, že jde tak trochu o kopii a minimálně část vašeho recenzentského svědomí vám říká, že takovéto "vykrádání" je třeba zohlednit.

Což je na jednu stranu dobře, protože lze pak předpokládat, že k recenzovanému produktu budete přistupovat odměřeně a objektivně; nemluvě o tom, že herní průmysl už dávno není jen pro hračičky. Ale na druhou stranu špatně, protože se z vás možná vytratí ono dětinské, upřímné nadšení, které dřív procenta instalace nebo vůně rozbalované krabičky evokovala. Sladká nevědomost se tomu říká.

Následující pozoruji sám na sobě - v dobách, kdy jsem se o hry zajímal především tak, že jsem je hrál a okrajově si o nich čas od času něco přečetl na stránkách českých magazínů, jejichž prostřednictvím jsem pak omrkl i pár screenshotů a trailerů ("ty voe ten Doom 3 vypadá hůůůstěéé"), pro mne bylo strašně jednoduché se na nějaký kousek upřímně natěšit. Z pohledu nikterak hluboce zainteresovaného hráče jsem si bez ostychů nechával patlat med kolem huby jak od vydavatelů, tak od herních psavců, a bylo to vlastně svým způsobem super.

Avšak stejně super může být hype někdy zcela míjet, o hru ve vývoji se nezajímat (nebo o ní opravdu vůbec nevědět) a pak být ohromně překvapen, když vám znenadání přistane na disku a vy z ní jste paf. To se mi v případě AAA projektů stalo naposledy myslím u Fahrenheit, od té doby jsem snad u každého titulu už předem věděl, do čeho jdu. A vězte, že takovéto zázemí výsledný dojem - v tomto případě nazývaný "recenzentův verdikt" - spíše táhne dolů. Díky bohu za tu turbulentní indie scénu...

Jestli si někdy říkám, že by bylo lepší se v tomto oboru nepohybovat, pak je to právě proto, že vás hypem přesytí (nikoliv si podmaní), a že ve vás trochu ubije toho sice profesionálně nezasvěceného, ale hry upřímně milujícího pařana. Takže je pak otázkou, jestli není lepší scénář, kdy se člověk sice dostane do spárů drobnějšího marketingového zblbnutí a brainwashingu, leč jako hráč si spokojeně mlaská a je mu to fuk. Bojím se, že už nikdy se před vydáním hry nebudou nadšením klepat tak, jako před Age of Empires II, Gothic II či Doom 3. Ale to už je možná i tím věkem a nedostatkem času. Nebo to vidíte jinak?

SPZ dle svého gusta? V USA to jde. A může to být i sranda.

Když jsem v neděli na ČT1 sledoval 168 hodin a tamní reportáž o prominentních a exkluzivních SPZkách pro prominentní a exkluzivní české řidiče, nemohl jsem si nevzpomenout na dny za volantem v USA. Tam se obdobné pochybné praktiky neřeší a žádný Magistrát se nemusí při obhajování "náhodného" výběru hloupě vymlouvat, resp. ztrapňovat (zrovna včera jsem procházel Pařížskou ulicí v Praze a lidem, co v okolí parkovali, snad příroda místo krve do žil napumpovala tekuté štěstí). Na SPZku - které se následně říká Vanity Plate (namísto standardního Licence Plate) -, si Američan může plácnout klidně jméno svého leguána či vzkaz tchyni, a je to zcela legální. Jen si za to musí připlatit, leč statistiky z roku 2005 ukazují, že majitelé skoro 4% vozidel do toho šli (což je 243 tisíc aut!).

Soudě dle reportáže ČT to obdobně funguje i v jiných zemích a nevidím důvod, proč by se podobný systém nemohl zavést u nás. Pokud chce někdo snobit a upoutávat pozornost, tak ať si - koneckonců, položit na stůl několikanásobně vyšší částku za poznávací značku by pro něj možná bylo jednodušší a schůdnější, než obvolávat, hýčkat si či podplácet úředníky s nedostatkem ctnosti. Vláda s protikorupčním programem by si v jednom sektoru mohla udělat zelenou fajfku a stát by na tom ještě vydělal (klidně stovky milionů, jak podotkl jeden odborník v reportáži - v USA s tímto státní rozpočty už dokonce počítají).

Navíc by pak na silnicích třeba i byla větší sranda (a méně závisti a zášti), aneb ještě pár slov o SPZkách za velkou louží. Ty jsou sedmimístné a většina lidí si je ostatně stejně nechává náhodně vygenerovat - v závislosti na velikosti státu jsou poznávačky složené buď jen z čísel, nebo z kombinace čísel a písmen, jelikož ta první varianta by byla nedostatečná (nezapomínejte, že v USA na 1000 lidí připadá více jak 850 vozidel, čímž Amíci světovým statistikám suverénně vévodí).

Protože přidělování SPZek spadá pod kompetence jednotlivých států Unie (federální orgány se starají pouze o vozy federální a vozy diplomatů), podmínky se tak různí. Jeden příklad za všechny: v Kalifornii platí, že zatímco tradiční řádová SPZ stojí $50 (a roční obnova $40), ta osobní, Vanity, přijdou na takřka dvojnásobných $98 (přičemž každý rok pak musíte přihazovat $78). Podle mě super systém.

Stát od státu se i liší, co si na "personalized plate" můžete nechat vyrazit (a vůbec kolik jich potřebujete - bůh ví proč, v převážně bývalých otrokářských státech postačí SPZtka jen jedna, na zadku, ale ve zbytku země jsou třeba z obou stran). Obecně se dá asi říci, že jakékoliv "SCREWGOD" (Do háje s Bohem), "GWBSUCK" (G. W. Bush je na hovno) či "FUCKYOU" (tohle neznám) kombinace nejsou přijatelné, to dá rozum. Určitá míra úcty a politické korektnosti je vyžadována. Ale jinak prostor je tu dosti široký a třeba Úsek pro motorová vozidla v "mém" domácím New Hampshiru má na své stránce i vyhledávač všech již zabraných značek, protože k duplikátům v jednom státě pochopitelně docházet nesmí. Mezi státy to ale myslím již povolené je, mám za to, že kámošové z Utahu, resp. z Nevady, klidně mohou mít stejné slogany či čísla, protože "licence plates" má každý stát už na první pohled unikátní.

Třeba všechna vozidla registrovaná v New Hampshiru na sobě vozí ono parádní "Live Free or Die". A to je prostě bomba ;-)

Na druhou stranu, zase tak moc to s tou slušností SPZ úředníci zřejmě nepřehánějí. "Horseshit" se v americkém slangu používá pro vulgární označení něčeho absurdního, neuvěřitelného a zpravidla bídáckého. Kombinace s Mustangem tomu ale dodává úplně nový rozměr!

Jinak ještě musím podotknout, že standardní 7-místná kombinace není podmínkou, upravené Vanity SPZky mohou být klidně kratší či dokonce obsahovat nějaké symboly (tady se to zase liší stát od státu). Sice mě může mrzet, že já osobně jsem se s autem vždy prezentoval pouze anonymní číselnou kombinací, a že lyžařskému týmovému kolegovi, který vozil naprosto parádní HELISKI značku (heli skiing, přécé!), jsem mohl jen závidět, leč on ten nuzný student "tam někde kousek od Ruska" vždy dokázal vymyslet užitečnější investice.

To je tak - motorová vozidla znamenají v USA něco jiného, než u nás v ČR. Tam je to vysloveně část jejich kulturního dědictví (a část tuze důležitá), k autům přistupují trochu jinak, jsou pro ně ikonou svobody, symbolem americké významnosti ve světě a také i něčím mnohem osobnějším. Strašně moc Američanů si svá vozidla aspoň trochu upraví dle svých já - a teď nemluvím o tuningu, ale hlavně o samolepkách, ze kterých pak snadno vyčtete, kam chodí dotyčný do školy (či jeho děti), koho volí, kde lyžuje nebo komu fandí v NBA. Ale to už jsem od poznávacích značek trochu utekl.

Takže na závěr přihazuji galerii několika SPZ kousků ze země dříve indiánské, které mě upřímně pobavily a vás snad, po kliknutí na Další informace, také (díky lidem ze stránky COOLPL8Z, kteří kolekci stovky vtipných poznávaček daly dohromady - jen u některých doteď nevím, co vlastně znamenají).

George W. Bush vzpomíná - Decision Points (Okamžiky rozhodnutí)

George Bushe mladšího ve Spojených státech nemají rádi. Minimálně prozatím. V průzkumech ho chválí sotva pětina občanů a doteď si třeba pamatuji, jak jsem před pár lety procházel kolem obchodu v DC a ve výloze spatřil odtrhávací kalendář, odpočítávající dny do skončení mandátu prvního amerického prezidenta zvoleného v 21. století. I díky novým možnostem komunikace se na prezidenta Bushe po většinu jeho funkčního období snášela jedna vlna kritiky za druhou; někdy oprávněně, někdy už méně. Protože byl natolik kontroverzním prezidentem (i řada seriózních médií ho označila za nejhoršího prezidenta v historii USA), sepsání memoárů se pro něj stalo takřka povinností a když jsem teď zaznamenal, že ono jeho listopadové dílo Decision Points vyšlo i u nás (pod trochu zavádějícím názvem Okamžiky rozhodnutí), konečně jsem dostal to potřebné kopnutí do zadku, abych ke  knížce něco napsal.

Co mě na Decision Points zaujalo hned zprvu a ani to nesouvisí se samotným obsahem - kniha je psaná nečekaně ležérně, kritici ji shodně označovali "the most casual" prezidentské memoáry kdy sepsané, což mě sice zprvu trochu odrazovalo, hlavně ze začátku psaní působilo, jako by jej měl na svědomí student střední školy... ale pak jsem si na něj zvykl a konečně ho i ocenil - je milé vidět, že George W. Bush si nehrál na kdovíjakého literáta (je o něm koneckonců známé, že rádobyintelektuály trochu opovrhuje) a slova na papír sází tak, jak mu přijdou na jazyk; navíc, v závislosti na tématu, se daří volit správné tempo, takže zatímco kapitola o fiasku s reformou sociálního zabezpečení je rozvážná a výkladová, kapitola o 9/11 působí jak thriller od Toma Clancyho. Jinak řečeno, určitě doporučuji knihu číst v originále, v angličtině jsem přelouskal už desítky svazků a tento byl rozhodně nejjednodušší; rozumíte-li filmům v anglickém znění, Decision Points vám problémy dělat nebudou. A to říkám i přesto, že českou verzi jsem nikdy v ruce nedržel - když se totiž jedná o osobní text, jehož hodnota významně stojí právě na autorově nátuře, stylu a charakteru, pak ani sebelepší překlad nemůže poselství komunikovat tak dobře, jako originál.

Jak již název napovídá, Decision Points není klasickým vzpomínkovým dílem, kde se jede postupně od začátku do konce; autor se zaměřuje na hlavní události, milníky, témata (a nikoliv tedy "momenty"), které jeho převážně prezidentské období utvářely a podle nich strukturuje i jednotlivé kapitoly. V takto rozdělených sekcích tak píše o teroristických útocích 11. září, o válce v Iráku, v Afghánistánu, o hurikánu Katrina, o finanční krizi z roku 2007, o humanitární pomoci v Africe (netušil jsem, že se tam US angažovaly tak moc) či o výzkumu kmenových buněk (o němž jsem já osobně věděl skoro prd, vlastně jsem nikdy netušil, jaké ožehavé téma to v americké politice bylo a z mého nezasvěceného pohledu tak šlo o asi "nejinformativnější" kapitolu). Ještě předtím vším ale prezident Bush rozebírá své zprvu elitně akademické, později velmi rozjívené mládí vyplněné alkoholem, kteroužto závislost pak podle autora vypudilo až nabytí silné víry v Boha. (Pokračování článku kliknutím na Další informace...)