Ať se Ježura mile naježí, ať si svátky užijete v klidu a pohodlí, ať načerpáte energii či obnovíte zdraví do roku následujícího, do něhož nám všem přeji hlavně nadílku slušného, férového jednání a vzájemný mezilidský respekt, kteréžto hodnoty se z nás místy nešťastně vytrácejí, ale díky nimž je pak ten svět o tolik příjemnějším i příhodnějším místem pro bytí.
Toť přeji vám, nejen občasným i pravidelným čtenářům svého blogu, kterým tímto zároveň děkuji za zabrouzdání sem, počtení si a případné podnětné diskutování.
A protože ona se ta přání někdy zdají býti pouze planými frázemi, vyumělkovanou povinnou tradicí či neupřímně myšlenými reklamními kampaněmi ze strany velkých korporacích, přihazuji dole pragmatickou novoročenku, která cynikům, byť s gramatickou chybou, dává za pravdu (matince děkuji za přeposlání).
Ale houbeles. Tak ať se daří!
Miloš Bohoněk o životě a studiu za velkou louží, o videoherním světě, o sportu a outdooru, o...
pátek, 24. prosince 2010
čtvrtek, 23. prosince 2010
Bílé silnice v Americe? No problem!
Ok, nadpis by správně neměl říkat "Amerika", ale "USA" a když už "USA", tak pak "Severní USA", konkrétně "New England" a zejména jeho státy New Hampshire, Vermont a Maine, protože nikde jinde jsem zimu na vlastní pěst nezažil... ale to by se mi tam už moc nevešlo.
Jak si asi každý všiml, Svatý Petr je letos na ČR zatím nebývale štědrý. Sněhu nám naděluje více než habaděj, zimní střediska už šlapou na plný plyn i bez umělého zasněžování, teplota místy slezla i pod příjemných -20°C a z představy řádně bílých, ladovsky idylických Vánoc, máme všichni neskonalou radost. Tedy... až do chvíle, kdy vyrazíme na silnice.
Ještě v živé paměti mám ten večer (a následující ráno) dva nebo tři týdny zpátky, kdy doprava v Praze kolabovala, kdy se ze silnic snad v celé republice stala jedna klikatá sjezdovka s vozidly poházenými v pangejtech všude kolem. Načež přišlo ještě několik obdobných dnů, kdy lidé jezdili do práce / školy s hodinovými zpožděními (Mělník - Praha za 2,5 hoďky, cože?!). Anebo nepřijeli vůbec. Jinými slovy, byl to průšvih, kalamita, při níž "silničáři jako každý rok byli překvapeni velice, že sníh zasypal jim silnice" (Jarku, ještě jednu, prosím!).
A já si při tom nemohl nevzpomenout na léta v severoamerickém státečku New Hampshire, kde to zpravidla sype a mrzne a praská více, než u nás v Čechách, a lidé se dle toho patřičně zařídili. Neříkám, že v Čechách by to mohlo za každou cenu fungovat obdobně, ale i tak bych těch pár drobků-poznatků rád na stůl vysypal.
Plow guy. To je člověk, který jezdí s pluhem. A v severních státech USA, minimálně na východním pobřeží, jich mají spousty. Protože bez nich se neobejdou (zpívá se o tom koneckonců i v geniálním "Granite State of Mind" songu, 0:46). Zpravidla jde o soukromníky s pick-up trucky, kteří při prvních vločkách namontují pluh na čumák vozidla a jsou "ready to plow". Každý plow guy má s obyvately nasmlouvaných několik "drive ways" (příjezdové cesty k barákům a parkoviště), které při, resp. po každé sněhové bouřce vymete. A protože předpověď počasí je minimálně na SV pobřeží Ameriky neskonale přesná (vážně se do té hodiny strefí), plow guys ví, kdy vyrazit do akce. Když tedy rosnička hlásí, že večer počne sněžit, a že to ustane až někdy odpoledne dne následujícího, plowžák se třeba ve dvě hodiny ráno sebere, nasedne do trucku a jde odhrnovat sníh, aby zajistil, že vy, až pojedete ráno za povinnostmi, se vyhrabete.
A skutečně to funguje. Za tři roky v USA jsem ani jednou nezažil, že by někdo někdy nasazoval řetězy (kopce tam jsou, ne že ne!) a pouze si o nich jednou vyslechl z tuze dramatického vyprávění o dementním správcovi motelu, který odmítal protáhnout cestu. Skoro každé bílé ráno jsem měl cestu protaženou až ke garáži. Já sám jsem měl se sněhem na silnicích problémy pouze vedlejší, ke kterým by normálně nedošlo - párkrát jsem to do náhrnů zapíchl, ale pokaždé to bylo jen v momentech, kdy jsem úmyslně (a většinou i bezpečně) puberťákoval za volantem. Anebo když jsem vyjížděl se školním minibusem, který měl pouze náhon na zadní kola (což vyřešila šestice spolužáků v "kufru").
Jinými slovy, i ty nejmenší silničky byly v zimním NH prakticky vždy slušně sjízdné a řetězy skutečně třeba nebyly. Spousta lidí tam ani nepřezouvá na zimní pneumatiky, jen celý rok drtí univerzální (o kterých si ale jinak zase myslím své). Svůj podíl na tom, vyjma soukromníků - plow guyů, samozřejmě má i veřejná služba, kdy každé město pochopitelně vlastní větší kamiony, které protáhnou hlavní komunikace a ještě je při tom posypou štěrkem či prašnou solí (což jsem v Čechách moc nezažil, sníh na silnicích tu je i dny po napadání...?). Pár let jsou už ty lepší kamiony dokonce tak vymóděné, že mají na radlici laser, který odhalí překážky ve sněhu, aby jejich řidiči omylem nečesali poštovní schránky apod. (protože animozita vůči "snow plow men" je místy dosti vysoká!)
Takže tak. Sníh na silnicích New Hampshiru tedy problémy nepředstavuje. V rámci objektivnosti však zase musím zmínit loňské sněhové kalamity ve Virginii či DC, které zcela popírají "v USA si se sněhem umí poradit lépe než v Čhechách" tezi, jíž se tu prosazovat rozhodně nesnažím. Totiž, na jih od New Englandu v jedno období padalo mnohem více sněhu, než v NE samotném, na což nebyli tamní obyvatelé ani trochu zvyklí, nedej bože připravení, takže veškerá doprava byla nemilosrdně paralyzována, školy se zavíraly klidně na celý týden a města si musela půjčovat pluhy od svých severních sousedů.
Mimochodem, když už jsem u toho sněhu v Americe, zmíním ještě jeden tamní fenomén, tzv. snow day. Pokud napadne hromada sněhu, anebo pokud to jenom předpověď nemilosrdně hlásá, ruší školy povinnou docházku (dozvíte se ráno z televize, rádia či internetu). Prostě, je-li na silnicích sníh, do školy se z bezpečnostních důvodů nemusí. Což je paradoxem hned ze dvou důvodů. Zaprvé, skutečně mám za to, že se zasneženými silnicemi si silničáři v New Hampshiru, spolu se soukromníky, umí poradit lépe, než jejich čeští kolegové. Zadruhé, jak není škola, podstatná množina studentů stejně okamžitě vyráží ven, na lyže, protože lyžování v prašanu patří k jedné z nejvděčnějších kratochvílí New Englandu. Koneckonců, třeba v zimním Mainu se nic moc jiného ani dělat nedá - buď lyže, sněžný skútr nebo lov. Jinak jste zavřeni doma, s nejbližším sousedem tak pět kilometrů daleko. O baru či hospodě ani nemluvě.
Jak si asi každý všiml, Svatý Petr je letos na ČR zatím nebývale štědrý. Sněhu nám naděluje více než habaděj, zimní střediska už šlapou na plný plyn i bez umělého zasněžování, teplota místy slezla i pod příjemných -20°C a z představy řádně bílých, ladovsky idylických Vánoc, máme všichni neskonalou radost. Tedy... až do chvíle, kdy vyrazíme na silnice.
Ještě v živé paměti mám ten večer (a následující ráno) dva nebo tři týdny zpátky, kdy doprava v Praze kolabovala, kdy se ze silnic snad v celé republice stala jedna klikatá sjezdovka s vozidly poházenými v pangejtech všude kolem. Načež přišlo ještě několik obdobných dnů, kdy lidé jezdili do práce / školy s hodinovými zpožděními (Mělník - Praha za 2,5 hoďky, cože?!). Anebo nepřijeli vůbec. Jinými slovy, byl to průšvih, kalamita, při níž "silničáři jako každý rok byli překvapeni velice, že sníh zasypal jim silnice" (Jarku, ještě jednu, prosím!).
A já si při tom nemohl nevzpomenout na léta v severoamerickém státečku New Hampshire, kde to zpravidla sype a mrzne a praská více, než u nás v Čechách, a lidé se dle toho patřičně zařídili. Neříkám, že v Čechách by to mohlo za každou cenu fungovat obdobně, ale i tak bych těch pár drobků-poznatků rád na stůl vysypal.
Plow guy. To je člověk, který jezdí s pluhem. A v severních státech USA, minimálně na východním pobřeží, jich mají spousty. Protože bez nich se neobejdou (zpívá se o tom koneckonců i v geniálním "Granite State of Mind" songu, 0:46). Zpravidla jde o soukromníky s pick-up trucky, kteří při prvních vločkách namontují pluh na čumák vozidla a jsou "ready to plow". Každý plow guy má s obyvately nasmlouvaných několik "drive ways" (příjezdové cesty k barákům a parkoviště), které při, resp. po každé sněhové bouřce vymete. A protože předpověď počasí je minimálně na SV pobřeží Ameriky neskonale přesná (vážně se do té hodiny strefí), plow guys ví, kdy vyrazit do akce. Když tedy rosnička hlásí, že večer počne sněžit, a že to ustane až někdy odpoledne dne následujícího, plowžák se třeba ve dvě hodiny ráno sebere, nasedne do trucku a jde odhrnovat sníh, aby zajistil, že vy, až pojedete ráno za povinnostmi, se vyhrabete.
A skutečně to funguje. Za tři roky v USA jsem ani jednou nezažil, že by někdo někdy nasazoval řetězy (kopce tam jsou, ne že ne!) a pouze si o nich jednou vyslechl z tuze dramatického vyprávění o dementním správcovi motelu, který odmítal protáhnout cestu. Skoro každé bílé ráno jsem měl cestu protaženou až ke garáži. Já sám jsem měl se sněhem na silnicích problémy pouze vedlejší, ke kterým by normálně nedošlo - párkrát jsem to do náhrnů zapíchl, ale pokaždé to bylo jen v momentech, kdy jsem úmyslně (a většinou i bezpečně) puberťákoval za volantem. Anebo když jsem vyjížděl se školním minibusem, který měl pouze náhon na zadní kola (což vyřešila šestice spolužáků v "kufru").
![]() |
| A takových je v zimním New Englandu spousta! |
Takže tak. Sníh na silnicích New Hampshiru tedy problémy nepředstavuje. V rámci objektivnosti však zase musím zmínit loňské sněhové kalamity ve Virginii či DC, které zcela popírají "v USA si se sněhem umí poradit lépe než v Čhechách" tezi, jíž se tu prosazovat rozhodně nesnažím. Totiž, na jih od New Englandu v jedno období padalo mnohem více sněhu, než v NE samotném, na což nebyli tamní obyvatelé ani trochu zvyklí, nedej bože připravení, takže veškerá doprava byla nemilosrdně paralyzována, školy se zavíraly klidně na celý týden a města si musela půjčovat pluhy od svých severních sousedů.
Mimochodem, když už jsem u toho sněhu v Americe, zmíním ještě jeden tamní fenomén, tzv. snow day. Pokud napadne hromada sněhu, anebo pokud to jenom předpověď nemilosrdně hlásá, ruší školy povinnou docházku (dozvíte se ráno z televize, rádia či internetu). Prostě, je-li na silnicích sníh, do školy se z bezpečnostních důvodů nemusí. Což je paradoxem hned ze dvou důvodů. Zaprvé, skutečně mám za to, že se zasneženými silnicemi si silničáři v New Hampshiru, spolu se soukromníky, umí poradit lépe, než jejich čeští kolegové. Zadruhé, jak není škola, podstatná množina studentů stejně okamžitě vyráží ven, na lyže, protože lyžování v prašanu patří k jedné z nejvděčnějších kratochvílí New Englandu. Koneckonců, třeba v zimním Mainu se nic moc jiného ani dělat nedá - buď lyže, sněžný skútr nebo lov. Jinak jste zavřeni doma, s nejbližším sousedem tak pět kilometrů daleko. O baru či hospodě ani nemluvě.
pondělí, 13. prosince 2010
Poznejte svět. Gapminder!
Před dvěma týdny se na YouTube objevilo (nyní již velmi populární) video švédského profesora Hanse Roslinga, prezentujícího jeho, do určité míry geniální statistický program Gapminder. Protože je to teď aktuální, přihazuji ho hned na začátek (což znamená, že se na něj máte podívat):
Video je postaveno na datech, které Hans Rosling sbírá již léta a průběžně láduje do onoho Gapminderu. V zásadě jde o interaktivní graf, který vás nechá na horizontální a vertikální osu zadat jednu z plejády proměnných a následně tak můžete sledovat, jak se na základě těchto kritérií vyvíjí svět od 19. století (nebo spíše století 20., údaje z 1800s jsou samozřejmě skoupé a často nepřesné).
Řekl bych, že základní poselství Roslinga a jeho Gapminderu je následující: "Sbírejte data, dělejte statistiky, zaznamenávejte! A pak to zkombinujte, zanalyzujte a vyvoďte souvislosti! Protože skrze tento proces se dá svět okolo poznat lépe, než skrze cokoliv jiného." Jinými slovy: majnd the gép!
Když jsem na jaře jeho přednášku viděl poprvé (v rámci online záznamu konference TED), byl jsem z toho docela paf. Sice teď čelím sklerotickému problému, že už si přesně nepamatuji, co všechno mě na Gapminderu tolik zaujalo a nevybavuji si ten odzbrojující argument... Ale bylo to super! :-) Brzy si to budu muset osvěžit, ale to už bych pak zase zapomněl o něm napsat a tak tento roztříštěný text berte spíše jen jako takový popud k bližšímu prozkoumání Gapminderu.
Protože když už ne vyvrací, tak Gapminder určitě poopravuje a upřesňuje naše vnímání společnosti kolem, čehož je koneckonců důkazem video hore, resp. tento interaktivní graf, porovnávající roční příjem s délkou života 200 zemí světa za poslední dvě století - vážně jdou peníze ruku v ruce s blahobytem? Všimněte si, že graf samozřejmě bere v potaz zásadní historické události (ať už jde o války, Maoův Velký skok vpřed či průmyslovou revoluci) a je vážně zajímavé v takto názorném provedení sledovat, jak se to na vývoji zemí podepsalo.
Pokud máte čas, Gapminder si určitě stáhněte (dá se s ním pak lépe operovat než jen v prohlížeči) a trochu si s ním pohrajte. Můžete si navolit desítky kritérií (týkajících se třeba vzdělání, živelních katastrof, energetiky, porodnosti / úmrtnosti, CO2 emisí...), naházet do toho země dle libosti a sledovat i porovnávat tak jejich vývoj. Je to obohacující a když pak sledujete, jak státy-bublinky lezou, padají i skáčou, je to vlastně i docela sranda. On Hans Rosling sám o sobě je docela showman a jeho přednášky jsou právem vyhledávané.
Na druhou stranu, Rosling čelí kritice od svých konzervativnějších kolegů, že skrze Gapminder vědu a statistiku příliš zjednodušuje, dělá jí laickou a našli byste i celou řadu výtek týkajících se faktických nepřesností... jenže to už já osobně neposoudím a můžu tedy jen konstatovat, že mě si Gapminder, na rozdíl od spousty jiných vědeckých projektů, získal, že mě jako laika zaujal a věřím, že dobrý obrázek si na jeho základě udělám určitě. Takže bravo!
Video je postaveno na datech, které Hans Rosling sbírá již léta a průběžně láduje do onoho Gapminderu. V zásadě jde o interaktivní graf, který vás nechá na horizontální a vertikální osu zadat jednu z plejády proměnných a následně tak můžete sledovat, jak se na základě těchto kritérií vyvíjí svět od 19. století (nebo spíše století 20., údaje z 1800s jsou samozřejmě skoupé a často nepřesné).
Řekl bych, že základní poselství Roslinga a jeho Gapminderu je následující: "Sbírejte data, dělejte statistiky, zaznamenávejte! A pak to zkombinujte, zanalyzujte a vyvoďte souvislosti! Protože skrze tento proces se dá svět okolo poznat lépe, než skrze cokoliv jiného." Jinými slovy: majnd the gép!
Když jsem na jaře jeho přednášku viděl poprvé (v rámci online záznamu konference TED), byl jsem z toho docela paf. Sice teď čelím sklerotickému problému, že už si přesně nepamatuji, co všechno mě na Gapminderu tolik zaujalo a nevybavuji si ten odzbrojující argument... Ale bylo to super! :-) Brzy si to budu muset osvěžit, ale to už bych pak zase zapomněl o něm napsat a tak tento roztříštěný text berte spíše jen jako takový popud k bližšímu prozkoumání Gapminderu.
Protože když už ne vyvrací, tak Gapminder určitě poopravuje a upřesňuje naše vnímání společnosti kolem, čehož je koneckonců důkazem video hore, resp. tento interaktivní graf, porovnávající roční příjem s délkou života 200 zemí světa za poslední dvě století - vážně jdou peníze ruku v ruce s blahobytem? Všimněte si, že graf samozřejmě bere v potaz zásadní historické události (ať už jde o války, Maoův Velký skok vpřed či průmyslovou revoluci) a je vážně zajímavé v takto názorném provedení sledovat, jak se to na vývoji zemí podepsalo.
Pokud máte čas, Gapminder si určitě stáhněte (dá se s ním pak lépe operovat než jen v prohlížeči) a trochu si s ním pohrajte. Můžete si navolit desítky kritérií (týkajících se třeba vzdělání, živelních katastrof, energetiky, porodnosti / úmrtnosti, CO2 emisí...), naházet do toho země dle libosti a sledovat i porovnávat tak jejich vývoj. Je to obohacující a když pak sledujete, jak státy-bublinky lezou, padají i skáčou, je to vlastně i docela sranda. On Hans Rosling sám o sobě je docela showman a jeho přednášky jsou právem vyhledávané.
Na druhou stranu, Rosling čelí kritice od svých konzervativnějších kolegů, že skrze Gapminder vědu a statistiku příliš zjednodušuje, dělá jí laickou a našli byste i celou řadu výtek týkajících se faktických nepřesností... jenže to už já osobně neposoudím a můžu tedy jen konstatovat, že mě si Gapminder, na rozdíl od spousty jiných vědeckých projektů, získal, že mě jako laika zaujal a věřím, že dobrý obrázek si na jeho základě udělám určitě. Takže bravo!
úterý, 7. prosince 2010
WikiLeaks k ledu, Julian Assange do izolace
V současnosti bující aféra kolem uniklých a nyní postupně zveřejňovaných amerických diplomatických depeší serverem WikiLeaks, je v prvé řadě trochu nafouknutou bublinou. Myslí si to koneckonců i americký ministr obrany Robert Gates: "Je to trapné? Ano. Je to nepříjemné? Ano. Dopady na zahraniční politiku Spojených států? Řekl bych že celkem mírné." Krásně o tom psal třeba i Umberto Eco (díky Pavlovi D. na tip) v trefně pojmenovaném článku "Not such wicked leaks". Totiž, většina insiderských informací, které si Američané posílali, jsou v daných zemí spíše veřejným tajemstvím. Jasně, když se to takhle vypustí do světa, Američany to v očích některých poškodí, ale nutno podotknout, že pojmů typu "alfa samec" je v zatím uniklých depeší neúměrně malé množství. Možná, že se některý ze státních úředníků na chvíli urazí, ale rozhodně nejde o žádnou katastrofu.
Ono vlastně i to předchozí "skandální" odhalení mučení a civilních ztrát nebylo kdovíjak šokující - týkalo se války a kdo si z tepla domova představuje válku bez neférového, čas od času vyhroceného a afektového násilí, ztratil pojem s realitou. Čímž a) drsné vyslýchací metody, b) vraždu civilistů samozřejmě automaticky neospravedlňuji, ale a) někdy možná vážně není zbytí a jeden zájem musí přebít zájem jiný, b) válka je krutá.
Ale zpátky k momentální kauze, v níž převažují úniky "ale což" depeší. Citelně horší jsou ale případy, kdy Assangova stránka vypustí necenzurované dokumenty odhalující informátory Spojených států v "neposlušných" zemí typu Afghánistán či Irán. Tím je totiž de facto pošle ke zdi, protože např. Taliban se k neposlušnému zdroji úniku informací staví trochu jinak, než Američané. Anebo když WikiLeaks zveřejní možný anti-KLDR postup Číny. Anebo když ukáže seznam cílů, které Pentagon považuje za kriticky důležité, a jejichž zničení by znamenalo ohromný problém nejen pro USA, ale i pro celý západní svět.
Není divu, že se pak i ozývají hlasy z vyšších míst, že by "Assange měl být zavražděn". Anebo že by měl být za jeho "zrádný akt" pronásledován jako Usáma bin Ládin (řekla Sarah Palin). Nedivím se, že se teď bojí o holý život - může za to ale sám a kdyby mi jeden den zaklepal na dveře s žádostí o úkryt, pomoc bych mu nabídl pouze ve formě transportu na policejní stanici.
Dokud Assange ukazuje "osobní" depeše, můžeme ho s dávkou tolerance stále označovat jen za senzacechtivého a zakomplexovaného novináře bulváru, který chce prostě a jednoduše způsobit společenský poprask. Ale jak začne zveřejňovat choulostivé, strategicky a vojensky důležité údaje, které teoreticky mohou představovat hrozbu pro inkriminované země (na druhou stranu, nedělejme si iluze, že by žádný terorista o žádném z uveřejněných cílů nikdy neslyšel), rázem vzniká opodstatněný problém. Za který by Assange skutečně zasloužil.
On totiž zneužívá prostý fakt, že moderní USA jsou zemí, která, stejně jako její občané, zásadově ctí zákony jako málokterá jiná země. Ví totiž, že Američané ho jen tak neodstraní, protože by to odporovalo jejich právním standardům v čele s Ústavou, k níž vzhlížejí jako k posvátnému totemu. Assange vede svou osobní válku proti USA a pochybuji, že by si dovolil něco podobného vůči Rusku či řadě muslimských zemí. To už by teď asi nedýchal.
WikiLeaks považuji za plod zvrácené demokracie, za níž si dnes lidé myslí, že mohou cokoliv, a že už nemusí ctít vyšší moc. Je přeci naivní a hloupé myslet si, že veřejně přístupné by mělo být vše, že vlády by nemohly konat nic bez vědomí lidí, že by musely "chodit po ulici nahé". Takhle to nikdy v historii nefungovalo a ani teď to tak fungovat nebude. To nelze. "Vláda lidu" zní ohromně příjemně, ale není možné, aby se absolutně dodržovala do posledního písmene této blahodárné definice - určité elity daný stát vždycky povedou, nikdy ho nemůže vést masa (jen se zaposlouchejte v hospodě nebo v MHD...) a demokracie tu je od toho, aby zajistila, že vládnoucí uskupení bude konstantně kontrolována a pod dozorem kvůli případnému skluzu směrem k absolutářství, totalitě a jiným. Což se mimochodem zrovna teď třeba nedaří Maďarům, avšak to už je na úplně jiné povídání.
Julian Assange není žádným mesiášem internetového věku, ani spasitelem a už vůbec ne zodpovědnou osobou. Má neskonalý vliv, o tom žádná a není divu, že se stal žhavým kandidátem na prestižní ocenění magazínu TIME "Person of the Year". Nutno však podotknout, že TIME v tomto ostře sledovaném seriálu nepíše nutně "nejlepší" osobě roku, ale jednoduše o osobě, která se daný rok vyznačila něčím mimořádným. Což se Assangovi, sebezvanému aktivistovi za svobodu informací (jak je magazín trefně označil), rozhodně povedlo.
On však sám o sobě žádným andílkem není - v minulosti se pravidelně nabourával do cizích sítí, jeho výroky jsou často namyšlené i arogantní, jeho akce sebestředné a koneckonců už jen fakt, že má na triku obvinění ze znásilnění (a je už jedno, že třeba zní absurdně), kvůli němuž teď sedí v britské vazbě, o něčem svědčí.
A tak se vžil do zoufalé role mučedníka. Na což však ani nemá nárok. Jak se proboha může divit, že mu teď vlády v čele s USA dupají za zadkem? Vždyť zveřejnil ukradené citlivé dokumenty (mimochodem, voják, jenž je zcizil z armádního počítače v Iráku, si vysloužil 52 let ve vězení). Dokumenty, které se nemají legálně vůbec objevit na veřejnosti. S trochou nadsázkou se dá říci, že se chová jako třeba poskytovatel torrentů The Pirate Bay - on sice věci, které nabízí k šíření, přímo fyzicky nekrade a justice je na něj tudíž bohužel krátká, ale všichni moc dobře ví, že torrenty slouží hlavně k nelegálním činnostem.
A vůbec, proč to vlastně dělá? Pro mě stále trochu záhada. Snad hlásá boj proti tajemstvím všeho druhu... zejména proti těm americkým. Co mu Spojené státy vlastně provedly? A co z tohoto plošného publikování skutečně má? Sebeuspokojení z jakéhosi davidování vůči silnějšímu Goliáší? Vidím v tom více škody než užitku. Špionáž odjakživa pracovala s jasným cílem, ale Julian Assange má jen jednu jednoduchou, vše zahrnující metu - vypustit do světa cokoliv, co by do něj normálně nedostalo.
Jak to všechno dopadne je ve hvězdách, koneckonců z toho údajného čtvrt milionů depeší bylo momentálně zveřejněno jen asi 1%. Pročež Assange hrozí, resp. vydírá vládu (teď už spíš vlády), že bude ještě intenzivněji publikovat další, nestopnou-li jejich proti-wikileakovské akce. Což se snad nestane. Tlak je na něj vyvíjen obrovský - Amazon jej "vykopl", Paypal s ním přestal kolaborovat, Master Card také, původní doména už nefunguje, jeho švýcarské bankovní konto bylo zrušeno... - až jsem byl překvapen, jak moc a jak rychle se proti jeho "zločinům" (snad se to tak i dá nazvat) významné spolky postavily. A že za to může lobbing ze strany USA? Možné to je. Nedivil bych se jim a chápal je.
Každopádně jde o výchovnou lekci pro celou americkou administrativu. Koneckonců, z retrospektivy byl podobný únik jen otázkou času. K "tajným" depeším měly více či méně přístup přes 800,000 tisíc lidí amerického občanství, přičemž platí, že "when everything is classified, then nothing is classified". Vyřešit tohle bude pro US - ale ne jen pro ně, podobný problém může padnout i na jiné země -, velkým oříškem. Poněvadž sdílení informací uvnitř vládních složek (ale i kterýchkoliv firem) je čím dál tím důležitější (aneb komunikovat pořádně FBI se CIA, 9/11 se ani nemuselo stát), jenomže tím pádem je i čím dál tím těžší jej v rozumné míře udržet pod pokličkou.
Ve výsledku vyhraje ten, kdo bude umět efektivně operovat s co nejmenším množstvím TOP SECRET materiálů. Svým způsobem tedy můžeme být Assangovi vděční za to, že na tuto potřebu do budoucnosti svým jednáním poukázal. Takže díky. Ale dokud budou tvé sabotérské pohnutky přetrvávat, cela nechť je ti domovem.
Ono vlastně i to předchozí "skandální" odhalení mučení a civilních ztrát nebylo kdovíjak šokující - týkalo se války a kdo si z tepla domova představuje válku bez neférového, čas od času vyhroceného a afektového násilí, ztratil pojem s realitou. Čímž a) drsné vyslýchací metody, b) vraždu civilistů samozřejmě automaticky neospravedlňuji, ale a) někdy možná vážně není zbytí a jeden zájem musí přebít zájem jiný, b) válka je krutá.
Ale zpátky k momentální kauze, v níž převažují úniky "ale což" depeší. Citelně horší jsou ale případy, kdy Assangova stránka vypustí necenzurované dokumenty odhalující informátory Spojených států v "neposlušných" zemí typu Afghánistán či Irán. Tím je totiž de facto pošle ke zdi, protože např. Taliban se k neposlušnému zdroji úniku informací staví trochu jinak, než Američané. Anebo když WikiLeaks zveřejní možný anti-KLDR postup Číny. Anebo když ukáže seznam cílů, které Pentagon považuje za kriticky důležité, a jejichž zničení by znamenalo ohromný problém nejen pro USA, ale i pro celý západní svět.
Není divu, že se pak i ozývají hlasy z vyšších míst, že by "Assange měl být zavražděn". Anebo že by měl být za jeho "zrádný akt" pronásledován jako Usáma bin Ládin (řekla Sarah Palin). Nedivím se, že se teď bojí o holý život - může za to ale sám a kdyby mi jeden den zaklepal na dveře s žádostí o úkryt, pomoc bych mu nabídl pouze ve formě transportu na policejní stanici.
Dokud Assange ukazuje "osobní" depeše, můžeme ho s dávkou tolerance stále označovat jen za senzacechtivého a zakomplexovaného novináře bulváru, který chce prostě a jednoduše způsobit společenský poprask. Ale jak začne zveřejňovat choulostivé, strategicky a vojensky důležité údaje, které teoreticky mohou představovat hrozbu pro inkriminované země (na druhou stranu, nedělejme si iluze, že by žádný terorista o žádném z uveřejněných cílů nikdy neslyšel), rázem vzniká opodstatněný problém. Za který by Assange skutečně zasloužil.
On totiž zneužívá prostý fakt, že moderní USA jsou zemí, která, stejně jako její občané, zásadově ctí zákony jako málokterá jiná země. Ví totiž, že Američané ho jen tak neodstraní, protože by to odporovalo jejich právním standardům v čele s Ústavou, k níž vzhlížejí jako k posvátnému totemu. Assange vede svou osobní válku proti USA a pochybuji, že by si dovolil něco podobného vůči Rusku či řadě muslimských zemí. To už by teď asi nedýchal.
WikiLeaks považuji za plod zvrácené demokracie, za níž si dnes lidé myslí, že mohou cokoliv, a že už nemusí ctít vyšší moc. Je přeci naivní a hloupé myslet si, že veřejně přístupné by mělo být vše, že vlády by nemohly konat nic bez vědomí lidí, že by musely "chodit po ulici nahé". Takhle to nikdy v historii nefungovalo a ani teď to tak fungovat nebude. To nelze. "Vláda lidu" zní ohromně příjemně, ale není možné, aby se absolutně dodržovala do posledního písmene této blahodárné definice - určité elity daný stát vždycky povedou, nikdy ho nemůže vést masa (jen se zaposlouchejte v hospodě nebo v MHD...) a demokracie tu je od toho, aby zajistila, že vládnoucí uskupení bude konstantně kontrolována a pod dozorem kvůli případnému skluzu směrem k absolutářství, totalitě a jiným. Což se mimochodem zrovna teď třeba nedaří Maďarům, avšak to už je na úplně jiné povídání.
Julian Assange není žádným mesiášem internetového věku, ani spasitelem a už vůbec ne zodpovědnou osobou. Má neskonalý vliv, o tom žádná a není divu, že se stal žhavým kandidátem na prestižní ocenění magazínu TIME "Person of the Year". Nutno však podotknout, že TIME v tomto ostře sledovaném seriálu nepíše nutně "nejlepší" osobě roku, ale jednoduše o osobě, která se daný rok vyznačila něčím mimořádným. Což se Assangovi, sebezvanému aktivistovi za svobodu informací (jak je magazín trefně označil), rozhodně povedlo.
On však sám o sobě žádným andílkem není - v minulosti se pravidelně nabourával do cizích sítí, jeho výroky jsou často namyšlené i arogantní, jeho akce sebestředné a koneckonců už jen fakt, že má na triku obvinění ze znásilnění (a je už jedno, že třeba zní absurdně), kvůli němuž teď sedí v britské vazbě, o něčem svědčí.
A tak se vžil do zoufalé role mučedníka. Na což však ani nemá nárok. Jak se proboha může divit, že mu teď vlády v čele s USA dupají za zadkem? Vždyť zveřejnil ukradené citlivé dokumenty (mimochodem, voják, jenž je zcizil z armádního počítače v Iráku, si vysloužil 52 let ve vězení). Dokumenty, které se nemají legálně vůbec objevit na veřejnosti. S trochou nadsázkou se dá říci, že se chová jako třeba poskytovatel torrentů The Pirate Bay - on sice věci, které nabízí k šíření, přímo fyzicky nekrade a justice je na něj tudíž bohužel krátká, ale všichni moc dobře ví, že torrenty slouží hlavně k nelegálním činnostem.
A vůbec, proč to vlastně dělá? Pro mě stále trochu záhada. Snad hlásá boj proti tajemstvím všeho druhu... zejména proti těm americkým. Co mu Spojené státy vlastně provedly? A co z tohoto plošného publikování skutečně má? Sebeuspokojení z jakéhosi davidování vůči silnějšímu Goliáší? Vidím v tom více škody než užitku. Špionáž odjakživa pracovala s jasným cílem, ale Julian Assange má jen jednu jednoduchou, vše zahrnující metu - vypustit do světa cokoliv, co by do něj normálně nedostalo.
Jak to všechno dopadne je ve hvězdách, koneckonců z toho údajného čtvrt milionů depeší bylo momentálně zveřejněno jen asi 1%. Pročež Assange hrozí, resp. vydírá vládu (teď už spíš vlády), že bude ještě intenzivněji publikovat další, nestopnou-li jejich proti-wikileakovské akce. Což se snad nestane. Tlak je na něj vyvíjen obrovský - Amazon jej "vykopl", Paypal s ním přestal kolaborovat, Master Card také, původní doména už nefunguje, jeho švýcarské bankovní konto bylo zrušeno... - až jsem byl překvapen, jak moc a jak rychle se proti jeho "zločinům" (snad se to tak i dá nazvat) významné spolky postavily. A že za to může lobbing ze strany USA? Možné to je. Nedivil bych se jim a chápal je.
Každopádně jde o výchovnou lekci pro celou americkou administrativu. Koneckonců, z retrospektivy byl podobný únik jen otázkou času. K "tajným" depeším měly více či méně přístup přes 800,000 tisíc lidí amerického občanství, přičemž platí, že "when everything is classified, then nothing is classified". Vyřešit tohle bude pro US - ale ne jen pro ně, podobný problém může padnout i na jiné země -, velkým oříškem. Poněvadž sdílení informací uvnitř vládních složek (ale i kterýchkoliv firem) je čím dál tím důležitější (aneb komunikovat pořádně FBI se CIA, 9/11 se ani nemuselo stát), jenomže tím pádem je i čím dál tím těžší jej v rozumné míře udržet pod pokličkou.
Ve výsledku vyhraje ten, kdo bude umět efektivně operovat s co nejmenším množstvím TOP SECRET materiálů. Svým způsobem tedy můžeme být Assangovi vděční za to, že na tuto potřebu do budoucnosti svým jednáním poukázal. Takže díky. Ale dokud budou tvé sabotérské pohnutky přetrvávat, cela nechť je ti domovem.
Kam to patří:
Kultura,
Letem světem ze života,
USA
neděle, 5. prosince 2010
V Antalooru mají maso jako nikde jinde
V kterémkoliv RPG, když jsem ulovil maso, vypadalo jako flák bílkovin, jako prsíčko. Nebo jako stehno. Když ale získáte maso v Two Worlds II, může na první pohled rezonovat dvojici růžové jitrnice. Ale to jen do té doby, než vyrazíte na tržnici do Hatmandoru, kde si ho u místního řezníka důkladně prohlíží níže vyobrazená ženština. Její očividně náruživý zdlouhavý rozbor, spojený s decentním, ladným držením masa a hlavně tvarem samotného žvance... nemůže neevokovat něco trochu jiného, než jen pouhou stravu. Ale že je to kusanec! Asi z nosorožce, těch se v okolních savanách potuluje habaděj.
Ale to je jen jeden kousílíneček z celkově úžasné mozaiky, jíž Two Worlds 2 je. Ne, že by šlo o kvalitu hry ovlivňující detail, ale jde o detail, kterých je v téhle hře tak ohromné množství, že není možné je rozumným textem všechny vystihnout. Two Worlds II je jednoznačně překvapením roku a nejlepším fantasy RPG, které jsem letos hrál. Zdůvodnění časem hledejte na Eurogameru.
UPDATE: Dnes (ha, tak vlastně už včera) spatřila světlo světa má osmičková recenze.
![]() |
| two_worlds_2_rhinopenis.jpg |
UPDATE: Dnes (ha, tak vlastně už včera) spatřila světlo světa má osmičková recenze.
Kam to patří:
Games
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)




