Lago di Garda to má všechno

Poslední dva týdny se nesly v duchu cestování. Minulý pátek 18. jsem se večer vrátil z LA a hned další den brzy odpoledne vyrazil na ledovec Kaprun do Rakouska, kde jsme ze tří dnů neměli ani jeden nezamlžený, ale červnové lyžování v 30cm prašanu má své kouzlo i za blbého počasí. No a od úterka 22. až do této neděle 27. jsem s rodinkou a lidmi ze špindlácké Sportovní Akademie strávil u italského jezera Lago di Garda. Při příjezdu se přede mnou rozevřel pohled na idylické taliánské městečko situované u ledovcového jezera mezi vysokými horami aneb fajn destinace pro sladkovodní líbánky apod. a vůbec by mě nenapadlo, že mi to místo tak uhrane.

Bydleli jsme ve městečku Riva del Garda, které je na užším severním cípu jezera, viz vesmírná fotka vlevo. Tahle oblast se v prvé řadě vyznačuje tím, že jezero je zde pěkně hluboké (až 346 metrů) a tím pádem i ledové; na rozdíl od jižní oblastí, kde se normální plavací hloubka pohybuje okolo pěti deseti metrů. Takže na venkovní koupání jsme jezdili jinam, ale kvůli tomu jsme tam stejně nebyli.

Oblast je totiž vyhlášenou lezeckou destinací a skalní radovánky tu jsou mnohem populárnější, než jsem očekával. Jen projížďka městem byla jasným signálem - jeden obchůdek s lezeckými potřebami za druhým, umělé stěny a plakáty propagující mistrovství světa v lezení pro příští rok. Normálně lézt jsme na místních vápencových stěnách byli sice jen dvakrát, ale z toho mála, co jsem viděl (a z toho ještě méně, co jsem vylezl), suše zkonstatuji, že šlo o krásné a neskutečně dobře (cca po dvou metrech) zajištěné cesty. Byť již celkem uklouzané aneb daň za popularitu.

Naším hlavním cílem ovšem byly místní via ferraty a.k.a klettersteigy, kterými je okolí Riva del Garda vyhlášené. Podrobné vysvětlení nabídne česká Wikipedie, já jen letmo nastíním, že se jedná o horské túry, které jsou v 99% zajištěné kovovým lanem či řetězem a k tomu tam máte kramle (železné stupy / chyty) či žebříky. V závislosti na obtížnosti může jít o jednoduchou vycházku s pár sekcemi se sešupem dolů (a ty jsou tedy odjištěné lanem) nebo o stovky metrů dlouhé kolmé skalní stěny s železným lanem pro jištění a ničím víc. Na jejich zdolávání stačí sedák s dvojicí smyček s karabinami a samozřejmě helma; lano ani další lezecké pomůcky vysloveně nepotřebujete (ačkoliv ty se někdy také mohou hodit a lezačky přijdou vhod jakbysmet).

Feráty si užíval  i mladej Bohoněk

Nástup do kaňonu.

V okolí Lago di Garda jsme ferát absolvovali několik a zpravidla šlo o lehčí kousky, takže jsem si jejich jména nezapamatoval a jako průvodce jsem tedy prd platný. Každopádně jedna byla super tím, že vedla skrze kaňon s několika vodopády (vlastně to nebyla ani feráta, ale odjištěná byla identicky) a ke konci zabavila i chozením po laně přes horskou říčku.

Každopádně co mi utkvělo v paměti byla Rino Piseta, podle průvodců jedna z nejtěžších ferát v Itálii. Jen výšlap k nástupu na ní se točil strmým zalesněným svahem a místy suťoviskem (ačkoliv tady by pomohlo, kdybychom byli nezabloudili). U nástupu je napsáno "570", symbolizující metry nad mořem a z mapy jsme věděli, že vrcholek byl někde v 950 m.n.m. Kuk nahoru a tam nic jiného, než kolmá, do nebe sahající (ok, přeháním!) skalní stěna a jeden kus nataženého lana. I cvakl jsem se, nastoupil a v tu chvíli zalitoval, že jsem s sebou neměl ony lezačky - k mému překvapení byla tahle feráta bez jakýchkoliv umělých kramlí (jak je zvykem) a skalní chyty / stupy byly zpravidla buď menších rozměrů nebo uklouzané. Většinou vlastně oboje.

Večerní momentka z Rino Pisety.

Všichni jsme byli trochu zaskočeni tím, jak moc lezecká Rino Piseta vlastně byla, ale na druhou stranu musím s chladnou hlavou konstatovat, že být tohle lezení na pískovci, šlo by podle mě, v závislosti na úsecích, o nějakou pětku až sedmičku a hlavním kamenem úrazu se tedy mohl spíše stát prostý fakt, že šlo o 400 metrů dlouhé lezení vzhůru s asi dvěma odpočinkovými místečky (to když se skála lámala a byla tam krátká rovná pěšinka k dalšímu lezeckému úseku).

Každopádně Rino Piseta byla úžasným zážitkem a rozhodně nejzábavnějším klettersteigem, který jsem kdy absolvoval. A také nejkrásnějším. Když na to přišlo, mohl jsem se cvaknout, pověsit se do sedáku a kochat se výhledem na okolní vršky s jezery, vesničkami a vinařskými políčky několik set metrů pod nimi i mnou. Ještě jednou se sem určitě podívám, příště už s lezačkami a pokusím se Rinu Pisetu zdolat lezecky, bez držení se lana, škrábání se ryze po skále a pouze s jištěním na okolo vedoucím "hromosvodu". (To mi tak připomíná - zdolávat via ferratu za bouřky je ten nejdebilnější nápad, který vám může do hlavy při lezení vloudit.)

Náhodou jsem na YouTube našel video z Rino Pisety. Je tam několik fajn záběrů, čistě pro ilustraci. My měli naštěstí hezčí počasí.

A jéje, nechal jsem se trochu unést, ale na Lago di Garda je super spousta dalších věcí. Když už nelezete přímo po skalách, můžete vyrazit na jednu z myriády turistických stezek, které vedou všude kolem. Vlastně na většinu vrcholků se dá klasicky vyšlapat (aneb nějak se z těch ferát zase musíte dostat dolů) a čas od času se cestou podíváte do jeskyň či podchodů vybudovaných ještě za první světové anebo třeba přímo v Riva del Garda měli otevřenou prohlídku vodopádu padajícího skrze vysokou skálu (50m? 60m? více?). Sprška v ceně. Anebo jinak.

Surfujete? Tady se zblázníte radostí, stejně jako stovky dalších surfařů, kteří dennodenně brázdí vodní plochu jezera. Anebo jezdíte na kole? Horských šlapek jsem tady viděl za těch pár dnů stovky a když jsem se tak koukal kolem a pozoroval všechny ty kopečky, na které musí vést samé báječné cyklo i necyklostezky... tuze jsem záviděl. Nejvíce mě ovšem mrzelo, že nezbyl čas (a asi ani peníze) na canyoning, což je plavení se v neoprenech skrze vodní kaňony, skákání / slaňování z vodopádů apod. Byl jsem na tom bohužel jen jednou, před lety ve Slovinsku, kde to navíc (doslova) drhlo o nedostatek vody a z kaňoningu se stal potočing. Inu a kdo je pro trochu konvenčnější aktivní relax, může v okolí vyrazit třeba na volně přístupná hřiště a zahrát si fotbal, basketbal (zde mimochodem velmi populární) a tak.

Jedna rada pro všechny začínající fotografy - panorama fotky nejlépe fotit se zamlženou čočkou!

No a v neposlední řadě tu jsou městečka a vesničky, je jich kolem jezera Garda spousta a jsou krásná. Párkrát jsem jimi procházel a to byly hned úzké uličky, kostkové silnice, malá autička i nákladní trojkolky, jedna kavárna a zmrzlinárna za druhou, několikapatrové oprýskané domy s dřevěnými okenicemi, západy slunce s výhledem na zčervenalé jezero... jó, tohle je Itálie a pokud své krásnější polovičce chcete udělat fakt radost, vezměte ji sem. A to ani nemusí být horolezkyně, cyklistka či výletnice...

... ačkoliv pokud pro takové aktivity jste, užijete si pobyt u Lago di Garda o to více. Nedá se nedoporučit!

Neformální E3 rekapitulace

S křížkem po funuse, ale hned po E3 jsem měl šíleně nabito (vlastně stále mám), o tom napíšu příště (protože to za to stojí), ale stejně bych tady rád něco žblebtnul o letošním herním svátku v LA. Hodně jsem toho napsal již v blozích na Eurogameru a tady to tedy pojmu trochu jinak. To v tomto případě znamená, že o hrách psát nebudu. Toho už bylo (a stále bude) dost všude jinde.

Úplně ze všeho nejdřív musím říct, že letošní E3 byla, minimálně pro mě, neskutečně našlapaná a nedá se s těmi předchozími srovnávat. Skutečně pro mě bylo absolutně nemožné oběhat více než polovinu toho, co jsem si přál. Musel jsem se proto zaměřovat jen na ty nejprofláklejší a nejznámější tituly, kterých je z nějakého důvodu rok od roku více (dívám se na vás, remake-ové a pokračování!) a v jednom člověku se to nedá zvládnout. Mrzí mě to, protože spousta her s ne-milionovými rozpočty by si návštěvu zasloužily a těch několik indie předváděček, které jsem byl nucen přeskočit, mě teď hryžou. Na druhou stranu si myslím, že jsem ze sebe skutečně vymáčkl co šlo, snažil jsem se ten čas využít co nejefektivněji a to se mj. promítlo i do toho, že za tři dny jsem si na sotva dvacetiminutový oběd v press centru skočil jen jednou. A stejně při tom seděl u počítače a řešil další schůzky...

To s sebou nese i jedno velké pozitivum a totiž - je vidět, že se učím! :-) Když jsem byl na E3 poprvé před třemi roky, měl jsem na výstavě relativně dost volného času, protože jsem se oťukával a moc nevěděl, jak se na řadu uzavřených předváděček dostat. Teď už jsem naopak spousty uzavřených předváděček musel přeskakovat a je to, z jedné strany pohledu, fajn. Osobně si myslím, že ta visačka, kam jsem si schválně nechal napsat jen "EUROGAMER" bez ".cz" v názvu, mi v řadě případech pomohla s dostáváním se za zavřené dveře. Třeba tenhle rok to bylo poprvé, co jsem se procpal ke Square Enix. Vlastně jsem byl překvapen, kolikrát jsem slyšel věci ve stylu, "áááá, Eurogamer! Jasný, pohoda, vy jste dobrý." No minimálně kluci v UK rozhodně ano :-)

Jinak tradičně mě v LA štvalo to vedro. Jak se teplota přehoupne přes 20 stupňů a já do toho musím nosit dlouhé kalhoty a aspoň trochu slušný svršek, ihned se ze mě stane nespokojený hošan. Nejvíce to tradičně vadilo při cestě na výstaviště, protože hotel jsem měl nějakých 15 - 20 minut cesty (pěšky) a svižná chůze si holt vyžádala svou daň potu. Jinak byl ale hotel v pohodě, rozhodně lepší než loni, ačkoliv mě pěkně s*ral se svou wi-finou, ke které jsem se pokaždé připojoval skutečně aspoň čtvrt hodiny, běhala pomalu, čas od času spadla a já se musel připojovat znovu. Tady jsem si přál být redaktorem z papíráků, kteří to s nějakým okamžitým psaním nemusí příliš hrotit, ale Tukan na internet nadával tak jako tak. Tím jsem si vlastně odbyl další svou E3 premiéru, a to sice že jsem konečně nebydlel jako osamocený asociální geek na výstavě videoher, ale že jsem měl spolubydlícího.

Sice jsem v noci viděl věci, které jsem vidět nechtěl, ale za ty proplacené večeře to stálo (pan Tuček totiž přiletěl do LA suverénně bez domluveného hotelu a mně se náhodou povedlo mu grátis dohodit postel). Co mě ale nepotěšilo, jak jsem si teď náhodou vzpomněl, byly ty davy v LACC. Po krásné zkušenosti z 2008, kdy byla E3 přístupná jen vystavovatelům a novinářům, jsem letos zabředl do toho samého, ne-li vlastně ještě horšího, než loni - lidi, lidi, lidi, všude spousta lidí a procpávat se výstavními haly bylo zpruzející. Vlastně ale i podle 2008 pravidel by tu letos podle mě bylo více lidí, protože jsem nabyl toho dojmu, že minimálně z Ameriky se kterýkoliv pisálek s blogem o hrách na E3 dostane. Tím se trochu stírá exkluzivita celé akce, ale na druhou stranu díky bohu za to, mohlo by se totiž taky stát, že by se na Českou republiku a další africké země organizátoři úplně vykašlali.

A trochu specificky přímo z výstavy? Poprvé mě nic doslova nezvedlo z křesla. 3DS samozřejmě super, Kinect také překvapivě dobře fungoval a Move... Move je pro mě stále jen takovým Wii. Ale třeba hodně na mě zapůsobila předváděčka XCOM, ačkoliv tam za to z velké míry může prezentující Martin Slater a jeho (irský?) přízvuk. Jen si ho poslechněte.

Ále, no nic z toho nebude, hloubat jsem tady mohl jen bleskově. Věcí k sepsání mi tu leží stále habaděj, dobrých deset E3 článků se na Eurogameru ještě objeví a do toho se čerstvě připojilo i pár věcí pro Score. Takže se tady na blogu zase na chvíli odmlčím, abych to pak mohl pár dní do července zase rozjet.

A na závěr ještě jedna prosba pro všechny, kteří EG během E3 sledovali - jakékoliv námitky, připomínky a zhodnocení jsou vítány, klidně i tady v komentářích. Sám jsem si již řady drobků vědom, ať už šlo o absenci vizuálního materiálu (čtečka paměťovek se totiž rozbila cestou do LA, náhrada k zakoupení nebyla a kamerou jsem vybaven nebyl) nebo se jednalo o obecně ne-úplně-houšť E3 materiálu. S výhledem na příští rok se chci nejvíce zaměřit na tvorbu vlastního videomateriálu - článků je totiž všude po internetu habaděj a zahraničním médiím se 30+ člennými týmy se nedá konkurovat. Proto bych já osobně považoval za nejvíce atraktivní mít vlastní videa a rozhovory; byť samozřejmě stále podpořené články. Uvidíme v srpnu na GamesConu...

E3 do třetice všeho dobrého

Moc dobře si pamatuji na tu jednu jízdu lyžařskou sedačkou před třemi roky, kdy mě zčiastajasna napadlo - hej, v půlce července budeš přeci v Los Angeles finišovat coast-to-coast emerickou roadtrip, co takhle si to tam o pár dnů přodloužit a zůstat tam na E3? Tehdy ještě na Tiscali Games jsem psal jdmu, co si o tom myslí a nakonec se z lehce utopického nápadu (jestli se nepletu, tak TG předtím nikdy vysloveně vlastního člověka na E3 neměli, ať už kvůli personálním nebo finančním obstrukcím) se nakonec vyklubala reálná možnost. Nejprvě trochu zmateně leč odhodlaně jsme se začali domlouvat s distributory a přes Microsoft jsme tam nakonec i toho Bohoňka procpali.

Před třemi roky to bylo pěkné dobrodrůžo, kdy předem domluvených schůzek příliš nebylo a hodně to bylo o improvizaci, dělání smutných očí na slečny u pultíků a procpávání se na uzavřené prezentace. Teď, když tam razíme již potřetí, se situace pochopitelně zlepšila, jsou teď kontakty a pro jednoho člověka bez schopnosti rozpůlit se je můj momentální rozpis schůzek nemožný splnit.

Ale což, i před těmi třemi roky to bylo krásné (možná že i nejkrásnější když to bylo poprvé!) a já si v prvé řadě splnil jeden z dětských snů, o němž jsem přejímal vždycky když vyšlo číslo Score nebo Levelu s E3 speciálem a já si tehdá s klukama ve třídě sesypaných kolem inkriminovaného plátku tak moc přál se tam taky někdy podívat. Nojo, dreams come true!

Ale teď už bez tolika patosu - po loňské, pro tehdy čerstvě narozený český EuroGamer myslím tuze úspěšné výpravě na E3 se vracíme na místo činu a jak jsem říkal - už teď, při pohledu na rozpis novinářských prezentací, je jasné, že bude nabito, a že článků bude vycházet habaděj. S tím vás tady nechám, protože tohle není místo na vyzrazování a jen vás už přesměřuji na Eurogamer.cz, kde začne ode dneška vycházet zápisník z plánování schůzek, z cesty a i s nastínením toho, co od EG čekat. No a od úterka se tam pochopitelně začnou objevovat i žhavé dojmy. Snad se bude líbit!

PS: A už budu dokonce i bydlet v hotelu, který má recepci a v jehož okolí to není o držku vycházet po setmění! Vždyť já to pořád říkám, EuroGameru se prostě daří :-)

Filmové mičudové duo The Blind Side a Invictus

Celkem náhoda. Z plejády letadlových filmů jsem si při cestě domů vybral The Blind Side a následně Invictus, dva filmy s tématikou brutálního míčového sportu (amerického fotbalu a rugby), které ovšem adresují mnohem více než problematiku samotného sportu.

The Blind Side mě okouzlil zejména díky úžasné Sandře Bullock, která se vžila do role zazobané matky, jež má ovšem cit pro slabší kolem sebe a adoptuje černého hromotluka "Big Mike," ze kterého se následně vyklube hvězdný Tackle. Z asociálního losera se stane všemi univerzitami chtěný rekrut a následně i profesionální hráč v NFL. Každopádně se nejedná o žádný rádobysrdceryvný americký patos a ani se nejedná o klasickou depikci Amerického snu, protože ten je o pracovitých lidech, kteří si jdou za svým cílem a Big Mike zrovna takový není. The Blind Side je překvapivě originálním vyprávěním o lidských zázracích skrývajících se pod chudobou a povzbuzuje diskuzi o adopci a bídě amerických ghet. Náramně jsem si ho užil, Sandra Bullock si za tuhle roli Oscara zasloužila (!) a kdo na CSFD remcá se třemi hvězdičkami nebo méně, ten je podle mě předpojatý a film prostě pochopil.

Naopak Invictus je spíše než o jednotlivci o jednom celém týmu a o síle národní hrdosti odvíjející se od sportovního mančaftu. Píše se rok 1995, Nelson Mandela je pár měsíců ve funkci a schyluje se k mistrovství světa v rugby. To se koná v Jižní Africe, která se s novým lídrem čerstvě vymanila z hororů Apartheidu, ale země je i tak nadále rozdělená a film mapuje mírumilovné a lišácké kroky prezidenta Mandely ve snaze sjednotit zemi a vynést ji výsluní.

V rugby vidí ideální příležitost. Z jihoafrických "underdogů" se snaží udělat elitní tým, ale dělá to skrze svůj osobní vliv a kouzlo, když si pozve kapitána týmu nebo když tým několikrát sám navštíví a dobije je tak energií a  opět i národní hrdostí. Nemá cenu předstírat, že by Invictus nebyl trochu zidealizovaným a propagačním snímkem, kde má Nelson Mandela takřka nadpřirozené schopnosti a režisér z něj udělal moderního afrického Ježíše Krista, ale každopádně se jedná o působiví snímek, který, když už nic jiného, ukáže dění v Jižní Africe po pádu apartheidu. A pakliže to je něco, co vás nezajímá, pak vás asi nebude zajímat ani celý film.

Nostrifikace americké maturity v Čechách. Jak na to?

Protože jsem středoškolské vzdělání nakonec ukončil v USA, musel jsem si v to Čechách zařídit tak, aby mi americkou maturitu uznali, protože na vysokou školu jsem se zase chtěl vrátit do Prahy. Nostrifikace americké maturity, resp. její uznání o rovnocennosti s českým maturitním vzděláním, je docela vopruz a zpravidla se jedná o týdny dlouhý proces. Na druhou stranu, pokud americký High School Diploma máte a necháte si jej doma nostrifikovat, ušetříte si čas jinak strávený studiem na českou maturitu, nedej bože se rovnou zbavíte jednoho roku na české střední.

A protože jsem nikde na českém internetu nenašel kompletní srozumitelný návod k získání nostrifikace, pokusím se to tady celé sepsat tak, jak jsem to dělal já a i tak, jak to dělali jiní. Udělám to chronologicky v očíslovaných bodech, takže žádná beletrie to nebude, ale v rámci zachování přehlednosti jde o nejlepší řešení. Také to píši se všemi osobními zkušenostmi, aby to nebyl jen strohý výčet, abyste měli i lepší představu o celém procesu a aby mě to i trochu bavilo :-)

Takže - Jak na nostrifikaci americké maturity?

Samozřejmostí pochopitelně je, že jste americkou High School navštěvovali jakožto čtvrťáci (seniors, popř. PG) včetně, a že jste při promoci (Graduation) získali plnohodnotný diplom jako vaši američtí spolužáci, který oficiálně ukončuje vaší středoškolskou kariéru. Stejně tak je logicky nutné, abyste dostali vysvědčení (transcript) a aby vaše škola byla státem oficiálně uznávanou institucí (což asi určitě bude).

Pokud jste byli na klasickém výměnném pobytu jakožto exchange student, je možné, že vás škola nenechá odpromovat jako vaše americké spolužáky i když jste třeba seniorem byli; to záleží na benevolentnosti školy, ale každopádně je to jejich svaté právo a vy nemáte nárok na to si jejich diplom vynucovat. Zrovna škola (public school), do které jsem první rok v USA chodil, zahraničním studentům maturitní vysvědčení nedávala. V tom případě vám následující návod bude k ničemu:

1) Velká trojka. Hned po promoci u sebe musíte mít tyto tři základní listiny - High School Diploma (slavnostní papír oznamující vaše úspěšné zakončení docházky), Transcript (vysvědčení se všemi známkami) a Certificate of Accredition (možná se to bude jmenovat trochu jinak, každopádně je to "document showing your school's legitimacy," bez něhož nemůže normální škola fungovat a třeba mé škole ho vydala New England Association of Schools and Colleges; dá se předpokládat, že každá škola ho bude mít, je to hlavně papír pro české úřady).

2) Ověření u amerického notáře. S trojicí dokumentů, s níž budete mimochodem šaškovat ještě několik následujících měsíců a tak si je skutečně střežte, vyražte za notářem (Notary Public), který je musí ověřit. Je dost možné, že notář bude přímo sídlit ve vaší škole, každý větší vzdělávací institut v USA ho má. Pokud ne, kdokoliv ze školního administrativního oddělení vás na něj odkáže, možná se o předání vašich dokumentů rovnou i postará (to se stalo mně). Mimochodem, stránka Studium v USA píše, že notář musí ověřit přímo podpis vašeho ředitele, což by vzhledem k vyžadované přítomnosti ředitele byl další klacek pod nohy navíc; po mně nic takového nechtěli a jen jsem jim ty papíry předal a následně si je vyzvedl.

3) Apostille. Až budete mít ověřeno, musíte si zařídit Aposilu (Apostille) -- a zdůrazňuji, že notářem neověřené dokumenty Apostilu nedostanou. Apostila je doložka, která potvrzuje autentičnost dokumentu a umožňuje jeho použití v zahraničí a tedy logicky i něco, co skutečně potřebujete. Pokud ji nebudete mít, nic vám v Čechách neuznají a co já vím, tak nikde v Čechách vám ji pro americký dokument ani nevystaví. Museli byste dokumenty zpátky posílat do USA a třeba měsíc čekat.

Apostilu můžete získat několika způsoby:

• Nejjednodušší je pochopitelně zajít do budovy vlády vašeho státu, tam o ni zažádat a během půl hodiny mít vystaráno. Pokud to máte do State Office blízko (pro mě tři čtvrtě hodina, ale byl bych ochoten řídit hodiny klidně dvě tři), jednodušše tam zajeďte a vypravte se za Secretary of State of Office. Úředníkovi předejte trojici dokumentů a on/ona vám na každý z nich za $10 Apostilu přicvakne; dokonce vám možná nabídne vytvoření úřední kopie, aby vám Apostilami dokumenty nezničil, protože jak se Apostila pečetí připne, už se nedá bez porušení sundat.

• V trochu pekérnější situaci jste pokud je hlavní město státu, do nějž vaše škola přísluší, hodně z ruky. V tom případě si vygooglete "Jméno státu Secretary of State" a na .gov stránce se proklikejte do sekce, která se bude zmiňovat o "Apostilles", "Certificates" apod. Pro New Hampshire je to http://www.sos.nh.gov/certific.htm, ale dá se předpokládat, že větší státy budou mít ždibec komplexnější webové stránky. Zpravidla to následně bude fungovat tak, že vám na stránce dají adresu, kam ty dokumenty, vaše instrukce, adresu zpět a šek na pokrytí nákladů poslat. Takováto operace ovšem může trvat klidně dva tři týdny, a proto se skutečně spíše vyplatí si to zařídit osobně. Budete pak mít klid a za ty "gas money" pro kamaráda nebo kytku pro host-mamku to rozhodně stojí.

• Poslední možností je využít nějakého profi-apostilového servisu typu Apostille Pros, kterážto firma se přímo zaměřuje na zřizování Apostil. Já jsem o něčem takovém vlastně až do teď ani neslyšel, ale co jsem tak koukal, budou po vás chtít několik set dolarů a to je absurdní.

Ať už Apostilu získáte jakkoliv, máte s papírováním v USA vystaráno a můžete začít e-mailovat a zařizovat papírování v Čechách. A tady teprve začíná ta pravá sranda!

4) Krajský odbor školství. Jak mi z ministerstva školství napsali, "Nostrifikace provádí odbory školství Krajských úřadů krajů příslušných podle místa bydliště žadatele v ČR," takže si zajděte na internetové stránky vašeho Krajského úřadu a zjistěte si telefon nebo e-mail na osobu pověřenou vyřizováním nostrifikací. Ve středočeském kraji to je paní Jankrlová, od které jsem mimochodem nakonec zjistil, že jsme vzdálení příbuzní :-) Svět je malej.

5) Uřední překlad trojice dokumentů. Každopádně od inkriminované osoby na úřadě se nejspíše dozvíte, že musíte přinést onu trojici Apostilou ověřených dokumentů (Diploma, Transcript, Certification of Accredidation), a že ty musí být úředně přeloženy do češtiny (včetně apostil a případných dodatků od amerického notáře). V závislosti na překladateli se ceny za jednu normostranu liší, ale obecně platí, že je to 300,- až 500,- korun za stránku.

Být vámi si připlatím a nechám si to přeložit od nějaké profesionální společnosti typu ILTS se sídlem v Praze, protože když jsem si poprvé nechával takové papíry překládat od jednoho mělnického soukromníka, vyšlo mě to sice o stovku levněji, ale pán nevěděl a jednou i špatně přeložil např. "Honors" při překládání vysvědčení, dodatečně se na to ptal apod. Naproti tomu ILTS k překladu ještě i připojí papír s "legendou", kde zrovna Honors a AP vysvětlí. Pokud narazíte na nepříjemného úředníka, bude vám to trochu hrát do karet, viz. dále.

6) Uznání vzdělání. S přeloženými dokumenty se opět stavte na krajském odboru školství a teď se ocitnete na tenčím ledě -- uznají vám vaše americké vzdělání? Vezmou jej a vaší školu na milost a řeknou, že se jedná o vzdělání rozvnocenné tomu českému? Tady záleží v prvé řadě na úředníkovi, na nějž narazíte. Třeba já jednou narazil na jistou paní Čížkovou z ministerstva; postarší blondýna, mírně zavalitá a nafrněná, remcala o každém z mých předmětů, že prý se v těch amerických školách stejně neučí tolik jako v českých, a mé námitky třeba o tom, že derivace a integrály se v klasické české středoškolské matematice ještě ani vůbec neučí, nebrala v potaz. Naopak zmiňovaná paní Jankrlová byla vstřícná a měla rozum.

Velkou roli samozřejmě hraje i váš americký rozvrh. Pokud bude váš rozvrh podobný tomu mému z letoška (sorry za ten nacrismus), skutečně byste neměli mít s českými úředníky příliš velký problém. Ale i bez AP a Honors classes by to mělo jít, koneckonců čeští úředníci stejně nebudou vědět v čem je rozdíl (ačkoliv teď se vrátím k bodu o překladech a jestliže překladatel dodá, že AP předměty jsou na úrovni vysokoškolských a úředník pak uvidí, že jste nějaké takové studovali, logicky by ho to mělo aspoň trochu ohromit; snad i ve váš prospěch, i když u té povahy české a.k.a závistivé člověk nikdy neví).

Na opačnou stranu musím dodat, že jestli jste si mysleli, že se ulejete z české maturity tím způsobem, že budete v Americe studovat keramiku, zahradničení či programování počítačových her, trochu jste si zavařili. Nu což, tak jako tak v tomto ohledu přeji hodně zdaru a pro ilustraci cituji oficiální prohlášení z Kraje:

Podle výše uvedeného zákonného ustanovení nostrifikuje krajský úřad pouze takový doklad o ukončeném stupni vzdělání vydaný zahraniční školou, které svým obsahem a rozsahem odpovídá studiu na základní škole, střední škole nebo vyšší odborné škole v České republice.
Pokud obsah a rozsah vzdělání v zahraniční škole se v porovnání s obdobným rámcovým vzdělávacím programem v České republice podstatně odlišuje, krajský úřad žádost zamítne (střední vzdělání s maturitní zkouškou je v ČR minimálně čtyřleté).

Také se může stát, že se váš vzdělávací program v USA lišil jen částečně a v tom případě vám Kraj nařídí nostrifikační zkoušku z předmětů, které uzná za vhodné. Jenomže nostrifikační zkouška = maturitní zkouška, takže tomu by se chtělo vyhnout, jinak máte program na letní prázdniny zajištěn. Tady opět skutečně hodně záleží na úředníkovi, na nějž narazíte a pokud máte tu možnost, zkuste si předem vyzjistit, kdo vás přijme, co je zač a jestli se nejedná o nějakou zhrzenou závistivou kyselou babku.

Nakonec dodám, že pokud vám Kraj skutečně nostrifikaci / maturitu ze všech čtyř předmětů napálí, bude stát za zvážení opakování, resp. normální dokončení (záleží na vašem případě) české středoškolské docházky, protože naučit se přes prázdniny na plnohodnotnou maturu, navíc z předmětů, které jste minimálně rok v Čechách nestudovali, je záhul.

7) Maturita z češtiny. Kraj mi nakonec všechny předměty uznal, ale v zájmu srovnání mého amerického vzdělání s tím českým mi nařídil nostrifikační / maturitní zkoušky z češtiny. Ha! Byla to trochu pecka čenichovka, ale tak skutečně praví zákon, zkouška z rodného jazyka je závazná a vykroutíte se z ní jedině tak, že budete mít mezi maturitními předměty i češtinu -- což se vám na americké škole asi nepovede. Mně tím trochu zavařili, protože tou dobou jsem už dva roky chyběl z české školy a během srpna jsem se musel našprtat na kompletní maturitní zkoušku z češtiny, čímž mi zkřížili plány a zabili druhou půlku léta... ale co se dalo dělat. I našprtal jsem, 1. září šel zkoušku složit na své gymnázium spolu se známými, co dělali opravné maturitní termíny, a dostal jsem za dvě, protože ačkoliv nabichlováno jsem měl, poslední dvě minuty u větného rozboru jsem absolutně nedal a jen se v duchu smál, když se mě ptali na větu přívlastkovou a podobné ptákoviny.

Ještě než se ale se žádostí o nostrifikační zkoušku pohrnete za ředitelem na svou domácí školu, promyslete si, jací tam jsou kantoři, kdo by vás mohl zkoušet a jestli to není banda typicky podlých Čecháčků s primárním zájmem potopit ambiciózního studenta ze zahraničí. Já jsem měl to štěstí na úžasnou češtinářku, se kterou jsem si odjakživa rozumněl a která mne nakonec i zkoušela; jinde to ale může být zcela opačné a v tom případě je prý vhodnou náhradou např. pražské gymnázium v Truhlářské.

Potvrzení o složené nostrifikační zkoušce pošlete zpět na Kraj a vyčkejte na příchod oslavného lejstra. Congrats!

8) Finito a rekapitulace
Já vím, bylo to dlouhé! A tak to ještě jednou, pro rychlou orientaci, shrnu v bodech:

• Základem je mít High School Diploma, Transcript a Certification of Accreditaion, potvrzující legitimnost vaší školy.
• Všechny tři dokumenty si nechte ověřit u amerického notáře (Notary Public).
• Zařiďte si Apostilu pro všechny tři dokumenty.
• V Čechách si nechte všechny dokumenty (včetně apostily) soudně přeložit a úředně okopírovat.
• Zařiďte si schůzku s pověřenou osobou na vašem Krajském odboru školství, jíž zažádáte o nostrifikaci a o uznání zahraničního středoškolského vzdělání; všechny dokumenty si vezměte s sebou na Kraj a doufejte v zelenou
• Dohodněte si nostrifikační (maturitní) zkoušku z češtiny (a případně dalších předmětů, nařídil-li tak Kraj), ať už u vás na domácí škole nebo někde jinde
• Naučte se česky a užijte si to: Máte maturitu bez klasického předmaturitního stresu! :-)

THE END

Tím by měla být problematika nostrifikace americké maturity v České republice kompletně pokryta a doufám, že jsem článkem zodpověděl všechny dotazy a ulehčil všem starostem. Pro zajímavost se ještě můžete mrknout na již odkazovanou stránku Studium v USA, kde mají vlastní pohled na věc nebo na CzechKid. Veškeré další otázky rád zodpovím dole ve fóru nebo na e-mailu milos.bohonek@gmail.com. Good luck!

Trapnost i amatérizmus přijímacích zkoušek na UK FSV Politologii

Tak tohle byla zabijácká zkušenost. V rámci hlášení se na vysoké školy jsem svůj "prosím prosím, vezměte mě" leták poslal i na Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy a to na obor Politologie a mezinárodní vztahy, kteréžto odvětví jsem původně chtěl studovat, ale postupem času si uvědomoval jeho neperspektivnost (byť si stále myslím, že musí být neskutečně zajímavý). Přijímačky byly dvoukolové, přičemž prvním kolem jsem prošel v rámci Scio OSP testu a do druhého kola se dostali, jestli jsem to dobře pochopil, lidé s více jak 90-procentním výsledkem z prvního kola.

Na přijímačky na Smetanově nábřeží v Praze jsem dorazil chvilku před začátkem, zjistil si, že sedím v místnosti č. 14 a za chvíli již stál ve frontě do své učebny. Při vstupu nám zodpovědná paní kontrolovala občanku s registračním listem pro zkoušku, a asi po 15 lidech zahulákala na chodbu, ať si náležitosti lidi připraví hned do rukou a ať zbytečně nezdržují a můžou odtamtud vypadnout. Haló efekt umí zužitkovat perfektně!

Konečně jsme již všichni seděli v lavicích. Bylo nás odhadem 50 a učebna nebyla větší než ta klasická školní, takže jsme byli namačkaní jeden vedle druhého a jediné proti-podváděcí opatření bylo použití dvou variant testu a pak samozřejmě dozor. Každopádně pokukovat ob souseda by člověka nestálo příliš velké úsilí. Vtipné je, že včera skládala podobné zkoušky přítelačka na Filozofické fakultě, tak tam původně (nadějně) seděli ob lavici, ale pak si organizátoři uvědomili, že těch lidí je tam vlastně více než mysleli a tak si musí sesednout. Nemluvě o tom, že na FF začínali s hodinovým zpožděním, že před zkouškou podávali matoucí instrukce ("Na přečtení dvou anglických textů doporučujeme 30 minut." A pak, "Na test máte 30 minut.") atd.

Ale zpět k přijímačkám na FSV. Následovala skutečně aspoň 20-minutová přednáška oné paní organizátorky, ze které se vyklubala stereotypní frustrovaná učitelka ("Já vám teda řeknu, že učím již nějaká léta, ale takovéhle brumlání před přijímačkami jsem ještě nezažila! Tak chcete sem vůbec jít?! Jako mně je to jedno že se sem nedostanete!"), a která vše samozřejmě věděla nejlépe a s uchazeči si akorát vytírala zadek. Když nám třeba ukazovala, kam se na záznamovém archu lepí identifikační čárový kód, obcházela třídu, všem strkala papír skoro pod nos a když takhle objela Martina Demigera (mimochodem, good to see you again!) a on o tom něco prohodil, hned se do něj opřela a prý jestli ho to jako nezajímá nebo co, a že to nedělá pro sebe, ale pro nás.

Nechybělo pár dalších menších eskapád, např. se slečnou s budíkem, která chtěla mít přehled o čase, ale paní organizátorka jí to zatrhla (což je samozřejmě zcela legitimní, ne-li přímo vyžadované), jen aby následně prohodila, že vzhledem k tomu, že v učebně nejsou nikde hodiny (!!!), by bylo milé, kdyby budík "kolegyně" uchazečka propůjčila jakožto erární. Anebo když se paní učitelka přede všemi dotázala, jestli mezi námi nesedí někdo se zdravotními potížemi, které by komplikovali bezproblémové vykonání testu -- podle přítelky jsem příliš zamerikanizovaný, ale tohle beru jako vysloveně intimní otázku a já mít nějaké osobní zdravotní problémy, bylo by mi nepohodlné se před davem přihlásit a přiznat je.

Když už se konečně blížilo k samotnému testu, slečna přede mnou mi ukradla dotaz ohledně správných a špatných odpovědí, totiž jestli se strhávají body za špatné odpovědi aneb kriticky důležitá otázka a... ačkoliv tuze arogantní a vševědoucí, paní učitelka-organizátorka neměla odpověď. Chvilku se o tom dohadovala s jejími pomocníky (a pak kdo to tady zdržuje) a nakonec z ní vypadlo, že ne, že body se nestrhávají. Tak snad měla pravdu!

Průběh samotného testu pak byl již jen vrcholem této celé frašky, protože se několikrát někdo hlásil a s organizátory debatoval, polemizoval a oni mu na to vždy skočili. Nemluvě o tom, že zkouška měla mít 60 minut, ale kdo skončil dřív, mohl odejít a po čtvrt hodině se tak začalo dít to, že se lidé zvedali, museli se kvůli nim zvedat i jiní (my tam fakt byli jak sardinky!) a odcházelo se. Mno, přesně to jsem vlastně udělal i já, mezi prvními to zabalil a žel bohu tak zprudil ostatní, kteří se chtěli soustředit. Šlo pouze o zaškrtávací test se 45 otázky, který byl pro české vejšky typicky absurdní a jehož správné vyplnění by bylo možné jen pro chodící encyklopedii (náhodné otázky na data a osobnosti namísto ptaní se na souvislosti a testování skutečného porozumění historie, politologie a diplomacie). Zde ukázka, jestli vám tohle přijde rozumné, klidně mi řekněte, že jsem naivní trouba a já stáhnu ocas. Každopádně tohle je věc fakulty a k hlavnímu bodu mé kritiky se to nevztahuje.

Na test jsem se vlastně vůbec neučil, protože stejně mířím jinam (zatím mlčím a ťuk ťuk na dřevo!) a tak mne jeho zvorání příliš netrápilo. Každopádně i kdybych se sem na UK FSV na Politologii a mezinárodní vztahy dostal, nevím nevím, jestli bych se sem hrnul s nadšením. Arogantní vystupování jejich nejmenované učitelské reprezentantky při zkoušce, která demonstrovala typické čecháčkovstvé hajzlovství když jí kompletně chyběl zájem o budoucí studenty a jen si na nich honila své pochroumané ego, výrazně devalvovala mé nadšení pro o onen institut.

Sakra, ženská, vy máte tu školu předvádět v tom nejlepším možném světle, vždyť ti studenti vás živí! Aneb další důvod, proč mám rád Scia. O nich příště.