Goodbye America!

Wow, tři roky! Teda, školní roky, abych nekecal. Na léto jsem byl vždycky doma. Ale stejně! Po třech letech na amerických středních zpátky domů na Mělník a na vejšku, věci se zatím tváří nadějně.

Lze tak dlouhou dobu vůbec zrekapitulovat? Měl jsem to v plánu, ale dost těžko.

Bude mi chybět moje host-rodinka, která mi tři roky vycházela vstříc neuvěřitelným způsobem a bez nadsázky lze říci, že jsem jim do konce života dlužen. Vážně -- tři roky u sebe nechali bydlet cizáka, dva roky z toho mu dokonce nechali napospas jejich dům na jezeře. Kolik lidí by si tohle trouflo? S touto rodinkou jsem vyhrál loterii všech loterií a myslím, že jsem si tím i vybral štěstí do konce života. Lucky me a bude nezvyk je teď nevídat. Útěchou budiž mi to, že se s nimi v létě uvidím v Barceloně.

Bude mi chybět aktivní životní styl na americké střední. Škola sama o sobě super, bavilo mě tam chodit, bavilo mě se tam učit a vůbec mě bavilo být studentem. Ale jen co jsem praštil batohem s knihami o zem, šel jsem buď na lyže, americký fotbal, lacrosse nebo tenis. V závislosti na sezóně. Trénink každý den. I'm lovin' it.

Tři roky od domova bych si neužil bez těch spousty známých a nyní i důvěrných kamarádů, ke kterým jsem přišel a se kterými budu ve styku ještě dlouhé roky. A nejde jen o Američany, potkal jsem tu překvapivě velké množství „cizáků“ jako já a vzájemné návštěvy jsou už teď jisté a nemůžu se jich dočkat.

Bude mi chybět New Hampshire! Lesy, kopce, lesy, jezero, lesy, bohatá fauna, lesy, málo lidí, lesy, útesy, lesy, řeky, lesy, spousta sněhu, lesy, lesy a lesy a všude samé stromy a klid a pohoda a medvěd přes silnici a veverky všude po baráku a okolo samí lidé, kteří si své domy často postavili samy a jsou přátelští a milí a nezajímají je blbosti a jen si chtějí užít života. Live free or die, biatch!



Ale domů se těším. Tady je stejně nejlépe a doma je doma. Nebudu zaslepeně a senzačně říkat, že bych se do Ameriky chtěl stěhovat, že to tam je pouze libové apod. Ale byla to ta nejúžasnější zkušenost mého života, která se se mnou potáhne do samého konce, a která mi pomohla v tolika ohledech, že je sám ještě budu objevovat.

Sedím na letišti v Manchesteru, NH, zběsile klovu a za pár minut odlétám...

Sedím již doma, avšak kapitola amerického života se tím pro mne definitivně neuzavřela. Jen se z aktivního ČechoAmíka stává klasický turista byť s větším rozhledem, který bude USA nadále navštěvovat a bude tu o nich nadále psát. To byste se divili, kolik námětů na články v adminu ještě čeká!

Assassin's Creed na druhou

Ha, takhle se dělají pokračování!

Normálně bych tady o Assassin's Creed II, který je venku už půl roku, asi ani nepsal, ale jak jsem jím proplouval a teď jej konečně doklepnul, měl jsem potřebu bleskově Ubisoft pochválit za to, jak se ke dvojce postavil.

V prvé řadě -- ve hře je každou chvíli vidět, že Ubi Montreal skutečně pečlivě naslouchali jak kritickým reakcím na originální Assassin's Creed, tak fanouškovským odezvám. Vedlejší úkoly jsou rozličnější, zajímavější a už vás do nich nikdo "nenutí". Souboje jsou díky dodatečnému vybavení záživnější. Herní prostředí je bohatší, rozmanitější a oproti nudné jedničce je přímo nacpané interaktivními věcmi (Benátky!!!). Mise jsou nápaditější a nedrží se zuby nehty jednoho principu jako jednička, tj. obhlédnouti-zlikvidovati-utéci.

Obecně je prostě Assassin's Creed II hlubší ve všech ohledech a to bych tady byl dlouho kdyby měl mluvit o všech vylepšeních, ať už by to byla možnost starat se o svojí vlastní vilu a vydělávat floriny, skákací puzzle pasáže à la Prince of Persia, bohatá encyklopedie skutečnosti věrných postav a míst italské renesance (sympatické je, že kde skutečné události autoři trochu překroutili, obratem to vtipně přiznávají), letání i plavání, rozšifrovávání konspirace a tak dále a tak dále.

Dvacet hodin uteklo jak voda, spousta vedlejších úkolů zůstala stále nesplněna, stejně tak jsem nezvládl skoupit všechny obrazy, posbírat všechny poklady i pírka apod. Začátek byl trochu rozpačitý a příběh byl čas od času prezentován trochu trapně, ale celkově si Assassin's Creed II nešlo neužít. A trojka tedy příští rok, jo?

Buzík v Americe

Po dvou letech drandění ve věrném Taurusovi jsem se s ním musel rozloučit, protože během března a dubna, kdy jsem byl v Čechách, mi ho tady nechali sedět ve vlhku a on celý prorezl. Oprava by vyšla na nějakých $800, což je cena, za kterou bych ho jen tak tak prodal a to mi za to nestojí. Takže Tauřik míří za pár šupů na vrakoviště a já mám momentálně půjčené podobně letité Volvo od své host-rodinky.

A je to bžunda. Nejde ani tak o to, že je pěkně opráskané, protože patří mé host-sestři, která s ním jezdí (a parkuje) jako ženská z filmu o dámských stereotypech (na mém vztahu k ní to samozřejmě nic nemění -- je skvělá). Nejvtipnější na tom autě ovšem je jeho zadek, resp. SPZka a "J'♥ Paris" samolepka. Jakožto řidič, který se momentálně označuje za Teeny, jež Zbožňuje Paříž, teď místní lidi dennodenně upřímně rozesmívám. A tak proč nerozesmát i vás!

Hodno podotknutí, že "Teeny" je jmennou zdrobnělinou pro anglický odvar naší Kristýny, což je ještě ok, ale pokud má tohle na autě chlap, automaticky to evokuje populární slovní hříčku "Teeny Weeny," kterou se mj. označuje malý pinďour. Podpásovka!

Už mi tam vážně chybí jen fešná duhová samolepka se sloganem "For Equal Marriage!" a byl bych oficiálním pionýrem 4% menšiny. Šance jsou, že bych se stal vděčnou obětí všech kolem jedoucích majitelů fotoaparátů, a že Facebook by brzy byl plný momentek šedivého homo-Volva. "Yup, you're pretty much saying you're a faggot when driving around in this," shrnul to jeden z mých upřímně milých přátel aneb život se musí brát s úsměvem!

PS (v rámci zachování korektnosti jak diktuje moderní společnost): Proti homosexuálům samozřejmě nic nemám a omlouvám se, berou-li toto jako bezbožné bavení se na jejich účet. Peace, Brothers!

Lost - The End. Konečně!

Uf! Šokující, překvapivé, dojemné, zmatené, nepochopitelné. Lost je po šesti nekonečných sezónách a nyní po grandiózním finále konečně u konce. Ač jsem to měl původně v úmyslu, shrnout, zrekapitulovat ani zhodnotit se tento über-bizarní seriál nedá.

S Lost jsem strávil poslední tři roky a jeho sledování vlastně svým způsobem mapuje i můj tříletý pobyt v USA, čistě shodou okolností, jen mi to přišlo vtipné když jsem si to teď uvědomil :-) Vlastně stále nevím, co si o tomhle seriálu pořád myslet a těžko říct, zda ty skutečně desítky hodin strávených sledováním byly pouze zabitým časem s nelogickou TV Show, nebo jestli šlo o zúčastnění se jedné z největších televizních událostí všech dob.

Snad totiž mohu prozradit, že finální epizoda namísto logického vysvětlení všech událostí spíše jen završila eskapádu WTF momentů, v kterémtož ohledu je Lost už beztak na špici motion-picture univerza. Na druhou stranu, a tady musím dát za pravdu producentům, co jsme vlastně od finále čekali? Co by se muselo hlavním postavám stát, aby si divák řekl, "ok, teď už to konečně dává smysl a jsem spokojen"? Napadá by mě jediná věc -- Jackovo zavírající se oko -- a to se splnilo. Tak Lost začalo a tak i skončilo.

Lost Last Supper. Kapiš?

Ale i tak furt nevím. Jsem tudíž asi vážně jen rád, že je Lost u konce. Místy mě seriál štval, 90% věcí, které jsem se za šest sezón dozvěděl, mi teď přijde zbytečných, ale stejně tak si mě získal jako žádný jiný. Po poslední sezóně teď vzpomínám na Jin & Sun jako na jeden z nejryzejších filmových párů vůbec nebo na Desmonda jako na sympatického štramáka, který do kapsy strká kdejaké hollywoodské sezóny.

Nakonec vlastně J. J. Abrams udělal dobře. Být finále příliš konkrétní, jasné a neprůhledné, už by to ani nebylo Lost a v tom je zřejmě kouzlo i prokletí celého seriálu. Vyřešit proto konec nejasnou smrtí (spasením?) všech protagonistů (či jen Jacka?) bylo proto tuze lišácké. Závěrečných "smrtelných" 30 vteřin nechávají spousta místa pro divákovu interpretaci, každý si může závěr vyložit trochu jinak a jestli jste si někdo myslel, že se někdy dozvíte odpovědi na všechny otázky, šlo o tuze naivní, absurdní a hlavně ne-lost představu, a buďme tedy prostě rádi, že už je po všem. V dobrém i špatném slova smyslu.

(Mimochodem, v tomhle ohledu mě pobavilo asi půl roku staré Entertainment Weekly interview s jedním z producentů, který na férovku řekl, že Lost se odehrává na tajuplném ostrově, a že některé věci přeci tajuplnými zůstat musí; jinými slovy, fuck off, šťouralové!)

Namaste, Lost.

PS: Kvůli tunám reklamy Lost v televizi takřka nikdy nesleduji, ale u finále jsem udělal výjimku a jestli jsem dobře čárkoval, tak během finální epizody bylo odvysíláno 11 reklamním bloků a každý měl zhruba čtyři minuty. God bless America.

Yard sale - Rozprodejte svůj barák!

Ráno jsem řídil do školy a koukal jsem, že dnešní víkend se v mém městečku nese v duchu tzv. yard sale (nebo taky garage sale, attic sale, junk sale, rummage sale, tag sale, moving sale -- Wikipedii prostě nic neunikne). To je tak když přijde jaro, lidé klasicky uklízejí a vyhazují, a komunita se vždycky dohodne, že o jednom určitém víkendu (nebo víkendech) vytahá před barák všechny věci, které jsou pro ně již nepotřebné, a za pár šupů je rozprodá sousedům. Celá oblast je pak posetá cedulkami "YARD SALE!" a město je na nohou.

Majitel byl touhle dobou již pěkně ožralý a nabízel mi mini-zrezlou koloběžkou za $100, že jde prý o antikvariátní unikát. Odolal jsem!

Jen se podívejte na fotky, ty mluví samy za sebe (i když jich moc nemám, bylo mi trochu blbé si fotit statky cizích lidí). Amíci si v sobotu a neděli prostě trochu přivstanou, zaplaví své garáže, zahrady a příjezdové cesty nábytkem, elektrospotřebiči, knihami, nádobím, kovovými cetky a miliony dalších věcí, které jsou v baráku každé rodiny s průměrným příjmem, a proto jich má spousta lidí přebytek. Sousedé jezdí se svými pick-up trucky (mluvím o New Hampshiru, tady má pick-upa skoro každý!) po okolí, zastavují se u jedné yard sale za druhé, probírají se hromadím krámů, které tam jejich spoluobčané vystavují, a za pár šupů si kupují to, co považují za užitečné.

Pohřebiště panenek a hraček.

Na yard sale se nedá příliš zbohatnout (i když výjimky samozřejmě jsou a někteří to berou skutečně vážně, viz. tenhle návod aneb yard sale je docela věda!), věci se skutečně většinou prodávají za pár dolarů, třeba pohovka za $50, televize za $40, obraz za $25, židle za $10, sklenička za $4, knihy symbolicky za $1-2... a pro prodávající jde tedy v mnoha případech především o způsob, jak se efektivně zbavit přebytečných věcí, a vydělat si tak třeba na pěknou večeři pro celou rodinu apod. Jiní z výdělků na yard sale ovšem skutečně i žijí, a proto jsem dneska viděl např. i soupravu porcelánového nádobí za $550 nebo zánovní obří stůl za $300.

Úctyhodná kolekce skleněných flašek, to rozhodně! Ale proč by si je někdo kupoval, to už nevím.

Každopádně se mi na tom hrozně líbí ten pocit soudružnosti, který si americké komunity, zejména v méně obydleným městech a i státech, pěstují. Víceméně si takhle navzájem pomáhají, protože i v USA samozřejmě platí, že spousta lidí na novou skříň do ložnice nebo na televizi nemají prostředky, a yard sale je ideálním způsobem, jak si své finanční indispozice vynahradit. Jenom nevím nevím, jak moc by toto fungovalo v Česku, kde to drhne jednak v té neustálé a absurdní honbě za prestiží (second-hand zboží prostě není cool), jednak v menší bezpečnosti -- já sám bych se asi bál vystěhovat věci před garáž a spustit z nich byť na pět minut oči.

Obří kolekce šperků, většinou za 10¢ - $5. Mimochodem, nabídku si prohlíží potomek marockého sultána. Nekecám!

A na závěr jedna perlička, o které jsem se právě dozvěděl: Existuje tzv. Highway 127 Corridor Sale, která se pár dní v srpnu táhne podél dálnice 127 a to skrze státy Tennessee, Kentucky, Georgia, Alabama i Ohio. Má 1,010 kilometrů a s přehledem se jedná o největší yard sale na světě. Tu teda za jeden víkend asi neobjedete.

PS: Ještě mě teď úplně náhodou napadlo, že když si na lyžích hrozně rozbijete tlamu, máte lyže, hůlky, rukavice a další všude možně po svahu... taky se tomu říká "yard sale" :-)

Herní neherní wallpaper

Ačkoliv samozřejmě vášnivý hráč, wallpaper s herním motivem jsem měl na počítači naposledy když mi bylo asi 15, protože velké nápisy moc nemusím a bez těch se herní tapety prakticky neobejdou. Takže se mi na monitoru většinou vyjímají fotky, ale dneska jsem po delší době zavítal na Risen.cz a shodou okolností zrovna narazil na novinku o čerstvých wallpaperech, které jsem si prohlédl a tento mě uchvátil:

Klikněte pro plné rozlišení ve 1920x1200.

Žádné nápisy (ten vpravo dole se schová pod Windows lištou), žádné křiklavé a rušivé záběry, hezky jen klidná večerní idylka s pouhými odstíny. Nezasvěcený by vlastně nejspíše ani nepoznal, že se jedná o wallpaper s tématikou Risen. A možná právě proto se tak líbí!

Celá galerie zbylých risenovských tapet z domácích dílen je pak tady a zmínil bych ještě tamní práci předáka české Gothic/Risen scény Milhause a jeho tzv. HUD wallpapery, které chytře kombinují motiv ze hry s prázdným inventářem a políčky na horké klávesy. Pozadí jsou vytvořena tak, že do každého políčka lze posadit jednu windowsáckou ikonu. Já sice takový wallpaper, právě kvůli jeho křiklavosti, používat nebudu, ale přesto se na to mrkněte, takhle originální herní tapetu jsem ještě neviděl!

Portal gratis aneb Valve opět válí

Pokud vás ta zpráva ještě nepraštila přes nos, tak slyšte: Až do 24. května, tedy po následujících 10 dní, bude Portal na Steamu zdarma. Prostě přijdete, kliknete na "Install" a je váš. Tedy, ještě předtím si samozřejmě musíte Setam stáhnout a... a o tom to právě je!

Valve totiž čerstvě spustili tolik diskutovanou verzi Steamu pro počítače od Applu, pro Macy. Krok je to samozřejmě zcela logický, třeba v USA, největším herním trhu na světě, si teď mladí nekupují skoro nic jiného než Macy. Koneckonců, psal jsem o tom už tady a jen dodám, že tento "luxusní" trend, kvůli kterému si Microsoft trhá vlasy a inspiruje se u Stevea Jobse, se nyní přesouvá i do Evropy.

Ale to jsem odběhl; cílem Valve je samozřejmě aby si uživatelé jablečných počítačů jejich dojnou krávu, totiž Steam, stáhli v co největším množství. Všichni totiž víme, že jak si jednou Steam stáhnete, už ho neodinstalujete a pravidelně tam budete pokukovat po různých cenových akcí, kterých je tam spousta a ve Valve si pak již mnou ruce. No a tak se rozhodli udělat zcela logický krok a spolu se Steamem uvolnili i jednu z jejich největších pecek -- Portal -- zdarma. Jestli tohle není důvod proč si stahovat Steam, pak už asi nic.

Valve tak jejich úspěšnou službu vypustili na Macy ve velmi ochotném a pro hráče přívětivém stylu, který zcela jistě akorát ještě zlepší jejich renomé, ale zároveň šlo o tuze vychytralý krok, který během několika dní nepochybně naláká desetitisíce nových zákazníků.

Aby toho ale nebylo málo, Valve se prozíravě dívali už i za vypuštění Steamu pro Macy a akci "Portal grátis" si skvěle načasovali pár měsíců před vydáním Portal 2. Mohou si teď být skoro jisti, že víceméně každý, kdo má Steam, bude od nynějška mít i Portal a hráčská základna a tedy i potenciální kupní síla pro druhý díl se tím výrazně zvětší. Právě vzhledem k tomu je hra uvolněna nejen pro majitele Maců co by lákadlo na Steam, ale i pro "klasické" uživetele Windows. Co dodat, Valve opět ukazují ostatním, jak se chovat k zákazníkům a jak si pojistit jejich loajalitu (a otevřené peněženky). Slova chvály a uznání jsou zcela na místě a mě osobně teď může zkazit náladu jen to, že jsem si Portal koupil již dříve.

Někdy ta americká rána stojí vážně za starou belu

Protože mám hlad.

Normálně snídám ve škole a jsem spokojen. Jenomže pak přijde neděle nebo pondělí jako toto, kdy půlka předmětů odpadne & já jsem znaven & mám spoustu práce, a školu proto nejde nezatáhnout. Jsem doma a najednou nějak není co snídat.

Jednou věcí je samozřejmě to, že nemám nakoupeno, tou druhou ovšem i to, že pro čerstvě probuzený český chřtán vlastně není moc co nakupovat. Rohlík si nedám, chleba si nedám, debrecínku a Smetanito taky ne a když už jsem u toho remcání, ještě nikdy jsem tu nenašel hezky plnotučné 3,5% mléko a neměl jogurt, co by mi chutnal stejně jako jahodový Florian.

Mohl bych si pochopitelně usmažit vajíčka a slaninu, k tomu si namazat bagel se sýrem či udělat topinky. Anebo palačinky, resp. jejich americkou pancake variantu s javorovým sirupem, jablkem a banánem. Jenomže nakoupit všechny tyhle ingredience by vyšlo na $10, plus je tu pak samozřejmě ta těžko zdolatelná obstrukce následného mytí nádobí a, co je stejně nejdůležitější, já mám chuť na české ne-matloidní a ne-sladěné pečivo.

Zvyk je holt železná košile a je dost možné, že Amík v mých letech by si v Čechách pro změnu stěžoval na absenci jeho "milého rozplizlého toastovacího" chleba (a hned by mu přiletěla jedna výchovná). Asi jediné, na čem bychom se shodli, jsou Corn Flaky a.k.a chrousti, jenomže chrousty tady jím pořád a už mi taky lezou ušima. Naopak na čem bychom se neshodli zcela určitě je snídaňová návštěva v USA jinak extrémně populárního Dunkin Donuts (právě díky snídaním, ale maso i vajíčka mají hnusné a jen sladké snídat nechci) či klasického McDonald's, kde jsem snídal snad dvakrát v životě a pokaždé si říkal, že sem už nikdy na snídani nepůjdu. Poslední záchranou by tedy byla nějaká hezká rodinná "snídaňárna" nebo diner, kterých je v Americe sice také spousta, ale jako na potvoru žádná blízko.

A tak sedím doma, hladový jako vlk, se sebezapřením dojídám dva dny starou oschlou pizzu, na jejíž kůrce jsem si málem vylámal zuby, a čekám, až odbije desátá hodina odpolední a já si zajedu do božského Subway na předčasný oběd. Protože americké obědy (a večeře), to už je zase úplně jiná!

PS: Tohle mě fascinuje každé ráno, co snídám ve škole a máme palačinky s javorovým sirupem: Amíci si ve sladkém lepkavém sirupu máchají nejen k tomu určené lívance, ale i vajíčka, slaninu, klobásky a oroštované brambody. Některé kulturní rozdíly jsou holt na pochopení až příliš... nepochopitelné.

Pomalu ale jistě na silnicích v USA

Když jsem se letos vracel do školy, jeden z mých učitelů mi nadšeně vyprávěl o jeho letní dovolené v Itálii, kde bylo všechno eňo ňůňo, až na jednu věc--přeprava po italských silničkách. Musím dodat, že s řadící pákou pan učitel umí a používá ji i doma ve svém emerickém trucku, ale tady šlo v prvé řadě o kulturu evropských řidičů, mezi kterými si neznalý návštěvník právě třeba z USA připadá jako na střelnici. Líbání kufrů je na denním pořádku, stejně tak jako myšky, troubení a hulákání nebo 100 km/h na kostkách v Praze. Všichni víte, o čem mluvím.

Bez stresu
Nedovedu si vysvětlit, čím to je, že řidiči v Evropě jezdí jak nadržené fretky, zatímco v USA se chovají slušně a kultivovaně, ale tak se věci mají. Zvláště u mě v New Hampshiru je řízení vysloveně pohoda klídek tabáček, protože tu nejsou žádná velká města, všechno je roztahané, půdy je tu habaděj a tak jsou silnice bezpečně prostorné. Za ty tři roky se mi jen jednou stalo, že na mě někdo troubil a to jsem si o to vysloveně koledoval, protože jsem se před křižovatkou musel bleskově dostat o dva pruhy vedle a arogantně jsem se tam pánovi vecpal.

V něčem je ta americká mentalita jiná a ačkoliv jde o zemi pilných kapitalistů, na silnicích to zpravidla nehrotí a přijde mi, že jsem nejvíce předjíždějícím řidičem v New Hampshiru; vlastně si při každém předjíždění připadám jako děsný hulvát, protože tady to ti lidé prostě nedělají. A to mám prosím 15 let starého Forda Tauruse, kterého ty klouby už vážně bolí a většina ostatních lidí si tu zadky vozí v pěkných kouscích! Koneckonců, koupě auta tu vyjde o třetinu nebo i polovinu levněji než v Česku.

Pohodové řízení ale znamená i další věci. Třeba stopařů se tady nikdo nebojí (i když tu ale skoro žádní zase nejsou) a když jsem jednou jel a člověku o pár aut přede mnou se začalo kouřit z motoru a já u něj chtěl zastavit, už jsem ani nemusel, protože na pomoc již zastavila ta dvě auta mezi ním a mnou.

Na druhou stranu musím konstatovat, a je to podle mě zcela logické a pochopitelné, že ve velkých městech typu New York City, L.A. nebo klidně i Boston, je už řízení jiná káva. Nechci teď zaslepeně obhajovat Američany, ale věřím, že do určité míry je to dané skutečně tím, že ti notoricky prasečí řidiči--totiž taxikáři--jsou v USA zpravidla imigranti z jiných zemí.

PS: Nezaučený Američan je vyjukaný z řízení v civilizované Evropě, ale teď si ho představte v muslimském světě, kde za volantem kalhoty hnědnou i otrlému Evropanovi.

Na dálnicích
"Highways" jsou pak kapitolou samou o sobě. V prvé řadě se na nich jezdí o poznání pomaleji než v Evropě, viz. mapka maximálních povolených rychlostí dole pod textem. U mě v New Englandu jsou dálnice z evropské perspektivy vysloveně extrémní ve šnečím slova smyslu, protože maximální povolená rychlost je na nich 65 mph (105 km/h) a lidi toto omezení, stejně jako všude jinde, zpravidla dodržují. Na druhou stranu zase platí to, že fotící radar jsem tu nikdy neviděl a rychlost vždy kontrolují skrytě kempující policisté, kteří zpravidla tolerují překročení rychlosti i o 10 mph.

Mě osobně zatím zastavili již třikrát, naštěstí vždy bez pokuty (nejnižší sazba za rychlou jízdu je v New Hampshiru $100, takže jsem namouduši rád), i když jednou jsem vyvázl snad vysloveně za milosrdné pomoci něčeho tam nahoře. Takže i policajté jsou v Americe lidmi docela hodnými!

Každopádně rychlostním limitům na amerických silnicích bych se tu ještě chtěl věnovat. V prvé řadě kuk na dálniční mapku:

60mph = 97 km/h
65mph = 105 km/h
70mph = 113 km/h
75mph = 121 km/h
80mph = 129 km/h

Takže ne, nikde v USA se legálně na dálnicích nesmí jezdit rychleji než 129 km/h a abych všem případným zájemcům o "rychlou jízdu v pravym americkym Mustangovi na pravý americký silnici" zkazil radost, ta mílová osmdesátka je velmi omezená, v kontextu se zbytkem země prakticky neexistující. Pro jízdu v 80 mílích za hodinu mají pouze v Texasu dva několikasetkilometrové dálniční úseky a v Utahu mají otevřených zhruba 55 kilometrů v rámci "testování 80mph". A to je všechno.

Jo, vlastně ještě Mississippi teoreticky povoluje 80mph na státních dálnicích s mýtným, jenomže žádné takové dálnice tam ještě nikdo nepostavil.

Aby toho nebylo málo, i v Texasu těch 80mph platí jen za bílého dne a v noci se speed limit sráží na new-hampshirovských 65mph, kde naopak těch 65mph platí nonstop.

Z mého pohledu mi vlastně přijdou rychlostní omezení v Americe trochu podivínské a nevidím důvod, proč by se kupříkladu na Západě (viz světle-zeleno na mapě), kde skutečně skoro nic není a silnice tam jsou absolutně rovné, nemohlo jezdit--a teď plácnu--85 mph; aspoň za dne. Člověk si tam může nastavit tempomat, nohy hodit na vedlejší sedačku a takhle jet třeba pět hodin, protože zatáčet prostě není kam. (K tomu přihodím historku z mé rodinné cesty přes Ameriku, kdy jsme takhle právě projížděli mrtvým Západem a GPSka hlásila "Za 800 km zahněte doleva".)

Mimochodem, ještě k rychlostním omezením dodám, že v USA neplatí pravidla typu "ve vesnici 50km/h, mimo ní 90km/h, na dálnici 130km/h". Zpravidla tu nějaká numerická značka udávající povolenou rychlost vždy je a křižovatky ji neanulují.

A další
Stejně jako v každém jiném ohledu, i na silnicích se Amerika od Čech (a potažmo Evropy a i dále, ale o tom už zase já vím prd) liší ve spoustě malých detailech. Třeba řidiči vás tady blikáním nikdy neupozorní na hlídkujícího policajta a když takhle jednou kamarád ze Španělska z dobré vůle zablikal na protijedoucí vozidlo, chudák řidič si myslel, že se něco děje s jeho autem a zastavil na krajnici.

Dalším drobným detailem jsou sněžné řetězy. V Čechách je má v autě snad každý, tady jsem je nikdy neviděl někoho používat a jen jednou si vyslechl historku, kdy byly vážně potřeba. A to jsou tady na severovýchodě USA zimy o poznání krušnější, delší a na sníh bohatější než v Čechách! Na druhou stranu, zrovna v New Hampshiru, Vermontu a Mainu jsou jimi obyvatelé už vycvičení a "pluhovací služby" tady fungují perfektně. Jak předpověď na noc hlásí sníh, kamiony s radlicí, pískem a solí brázdí hlavnější silnice třeba již od 2 AM. Na všechny menší komunikace se zase vrhnou redneckoví usadlíci se svými trucky; každý obyvatel tady má zaplaceného svého "Plow guy-e" a ten se většinou okolo šesté ráno objeví před barákem a hezky zamete.

Se silničním systémem v Čechách nesrovnatelné. Také s opravou silnic se Amíci umějí vypořádat mnohem lépe, až jsem někdy překvapen, že jim za to ty zapadlé silničky, na kterých za den projede 20 aut, vůbec stojí.

Super vychytávku mají některé státy (mezi nimi i NH) na křižovatkách, kde můžete i na červenou zahnout doprava. Kvůli ropné krizi v 70. letech si velká část Ameriky odhlasovala benzín-šetřící zákon, aby lidé zbytečně neplýtvali stáním na přehledných křižovatkách. Každopádně pokud to zvořete a někdo do vás ťukne, plnou vinu samozřejmě nesete vy.

Co si také moc užívám jsou svázané ruce policistů co se zastavování vozidel týče. Dokud nejedete moc rychle, nekličkujete jak blázni, nemáte porouchané světlo nebo nebouráte, policajt vás nesmí jen tak preventivně zastavit jako to dělají jejich protějšky v Čechách. Dokonce i když vás vidí vycházet z baru a následně nasedat do vozidla, polda v Americe vám v řízení nesmí zabránit dokud nezačnete vyjevovat známky společnost ohrožujícího řidiče. Upřímně ovšem musím dodat, že pokud vás někdo opravdu chce zastavit, on si ten důvod vždycky najde... ale sviní je tu mnohem méně, než v Čechách.

A víte, že jak vám je 15 a půl, už můžete pod rodičovským dozorem řídit, v 16 získat řidičák a než půjdete na vysokou školu, je velmi pravděpodobné, že již budete mít vlastní auto? Bez něj si totiž ve většině Ameriky ani neškrtnete.

Uf, už mi došel benzín! A tak jen dodám, že se už zase netěším na prvních pár dní řízení v Čechách, kde se sice můžu mezi vesnicemi prohánět stejně rychle jako v USA na dálnici, ale zase je to jedna nebezpečně nasraná a arogantní Škodovka za druhou.

Filmové okénko nad mraky

Sledování filmů na zaoceánských letech sice není kdovíjaký zážitek, protože obrazovky jsou v letadlech velké jako moje ruka a epické filmy na nich postrádají veškeré kouzlo, ale samozřejmě jsem za tuhle službu hrozně rád a jako ukrácení x-hodinové sterilní cesty je to ideální. A kdo ví, třeba se jednou posadím i do té první třídy a tam už ty televize za to stojí. Každopádně při včerejší cestě do Detroitu jsem oka skoro nezamhouřil, z knih si vzal jenom učebnice a tak jsem se, přirozeně, uchýlil hlavně ke sledování snímků a ono mi to nějak nedá, abych se o nich nezmínil.

Fantastic Mr. Fox
Pamatuji si, jak se jsem asi před rokem díval na trailer a byl vlastně zcela unešen. Animák, ale ne v typickém pixarovském provedení, vlastně mi to provedením spíše připomínalo filmy z Čech. Každopádně je to kouzelná pohádka pro odrostlejší o panu Lišákovi, který se po letech klidného života s jeho fantastickou manželkou (vážně mi byla děsně sympatická) a puberťákem rozhodl v noci tajně vrátit ke svému původnímu řemeslu, totiž kradení kuřat a krocanů a jablečné pálenky od sousedním statkářů.

Aby měl film spád, z původně docela nevinného liškovského záměru se ze strany farmářů vyklube regulérní válka proti zvířecí havěti a na scénu přijde vytopení, bagry, dynamity, kulomety, vrtulníky... ale pořád je to pohádka, ze které, jako každé jiné, plyne hezké rodinné poučení. Kouzlo je ovšem v tom, že režisér Wes Anderson to nyní podal netradičním způsobem, který si s chutí užijí vlastně hlavně dospěláci. Fantastic Mr. Fox není skrz naskrz protkaný humorem jako jiné animované filmy, ale o to více si jeho sporadičtější leč inteligentnější formu užijete. Já bych se na to mrknul znova! A vy se určitě mrkněte na trailer:




The Hangover
Americké třesknuté komedie, kde furt někdo padá do hoven a protagonisté kostnatě vypráví jeden vtip o pinďourovi za druhým, mi už lezou krkem, ale o The Hangover jsem slyšel samé překvapivě dobré věci a musím říct, že tahle roadtripová komedie o čtveřici chlapů, kteří vyrazili na noc do Las Vegas aby oslavili kámošovu svatbu, skutečně pobavila. Svatba se striptérkou, matrace napíchnutá na střeše hotelu, přiteplený čínský mafia boss, hysterická stíhačka, anonymní mimino, ukradený tygr od Mika Tysona a chybějící ženich. "The boys fucked up real bad," ale je radost se na ně dívat a smekám předtím, jak hezky to zahráli. Mimochodem, Mike Tyson je ale jako herec zoufalý.

The Book of Eli
U nás ve středoevropské domovině není brilantní kniha Fahrenheit 451 příliš známá, ale v USA patří mezi nejvlivnější romány 20. století a tohle poselství o konzumu a následnému úpadku civilizace, z níž se stala banda otupených, bezcitných a negramotných individuí pálících knihy, by si měl přečíst každý. Každopádně s The Book of Eli má román společné to, že jej film docela okatě vykrádá (poslední čtvrthodinka jako kdyby se podle knihy přímo točila), ale zdaleka nemá na diváka takový dopad jako papírová předloha. Očividně šlo jen o snahu vypadat chytře jako kniha, jenomže režisérská dvojice bratrů Hughesů šlápla vedle. Nejhorší je, že tenhle akční film vlastně nemá spád a akci, a ačkoliv je postapokalyptický svět zobrazen surově, postrádá hlavu i patu a autoři zřejmě spoléhali na to, že když do toho přimíchají biblické nadpřirozeno, diváci jim to "poselství" sežerou a budou si připadat obohaceni. Mě osobně to spíše ubíjelo a uráželo.