Submitted!

Poslední měsíc mi to tady skomíralo. Kromě tradičního stresu ohledně začínající lyžařské sezóny, pololetních zkoušek ve škole a svátků, se k tomu přidal ještě proces hlášení se na americké vejšky. Tahle krasojízda sice začala už na jaře, ale, tradičně, vrcholila v listopadu a prosinci. Blogování stranou, recenzování stranou, poslední dva měsíce jsem nepracoval na ničem jiném, než na nekonečných přihláškách na místní univerzity.

V USA to totiž dělají trochu jinak. Jen pro naladění, v Čechách si uděláte Národní srovnávací zkoušky, ideálně ještě předložíte maturitní vysvědčení nebo výsledek z jazykové zkoušky, a máte hotovo. Dá se říci, že v v naší domovině vejšky hledají vlastně jen ty největší šprty. Když škola bere 300 lidí, vezme víceméně těch 300, kteří dosáhli nejlepších výsledků na přijímačkách. A to je konec (čest výjimkám s pohovory). Můj dojem je, že přijímacímu oddělení je prakticky jedno, co ten člověk dělá, odkaď je a co umí dalšího kromě kroužkování odpovědí nebo mudrcování o oboru, na který se hlásí. Pokud to někdo dělá jinak, palec hore a já se omlouvám za neznalost.

Samozřejmě, i v Americe mají celostátní srovnávací zkoušky (ony SAT a ACT, psal jsem o nich už dříve), a pochopitelně tvoří podstatnou část každé přihlášky (ačkoliv už jsou školy, které testovací výsledky ani nevyžadují, například i velmi uznávaná Bates College), ale snad ještě více důrazu se klade na to, co je ten uchazeč vlastně zač. Kromě čtení x-stránkových formulářů, které se ptají i na původ, zaliby, sporty či pracovní zkušenosti, to úředníci z "Admissions Office" zjišťují skrze eseje, které každý hlásící se studentík musí napsat. Drtivá většina amerických vejšek vyžaduje minimálně jeden esej a jsou školy, které po vás chtějí hned třeba tři, plus ještě několik dalších kratších odpovědí ohledně vašich zájmů nebo pracovních zkušeností. Zpravidla platí, že čím prestižnější škola, tím více toho po vás chtějí - a tím větší vopruz to je. A píše se o všemožných věcech, obecně to jsou ovšem témata osobní, subjektivní a bez "right or wrong" odpovědi. Třeba Yale má v přihlášce sekci, kde ve 25 slovech musíte odpovědět na řadu zdánlivě triviálních otázek: Co byste dělali s volným odpolednem? Jaký kompliment si extra ceníte a proč? Které vlastnosti obdivujete na lidech nejvíce? V čem si přejete být lepší? Kdybyste dávali dohromady studenty prvního ročníku na Yale, jakou otázku byste jim podkládali?

Americké školy zajímá, co jste za člověka, jaký máte pohled na svět, co od vás mohou očekávat, a v esejích musíte jak zaujmout, nenudit a pobavit, tak se i prodat. Já sám mám z těch svých trochu rozporuplné pocity (možná je to také prostě tím, že jsem na nich dělal měsíce, a mám jich už plné zuby...), ale deadlines byly 1. ledna, tak už to neřeším.

Psát se ovšem nechce jenom po vás, ale i po vašich učitelích. Skoro každá vejška vyžaduje dvoje doporučení od kantorů, a takový Dartmouth po mně dokonce chtěl tzv. "peer recommendation," totiž doporučení od mého známého a vrstevníka.

A vůbec, že já se v tom patlám, pro ilustraci se mrkněte na CommonApp, přes který se dá přihlásit na většinu škol, anebo se specificky podívejte na přihlášku na takový Harvard :-)

Jenomže přihláškou samotnou to pořád nekončí. Člověk by totiž ještě měl školy osobně navštívit, dohodnout si pohovor s přijímacím oddělením a/nebo koučem chce-li se ucházet o spot na univerzitních týmech. Jednak tím daný institut uvidí, že vás zajímá, jednak tím získáte nedocenitelný osobní pohled na školu.

A úplně naposled - aby vám to klaplo, budete možná potřebovat až $50,000 ročně. Většina škol sice nabízí jistou finanční výpomoc (čemuž ovšem předchází další, asi 20-stránková přihláška...), ale pouze Ivy League plus drobek dalších špiček vám pokryje studium zcela je-li nutno.

Tak jako tak, už jsem klikl na SUBMIT, a o slovním spojení college application process již nechci ani slyšet!