Po roce v Čechách. Jak to vypadá?

Už tomu jsou dva týdny, co jsem nadšeně přistál v Ruzyni, až do konce léta nechal Ameriku za sebou, a vrátil se do starých kolejí. Pochopitelně, když člověk někde žije celý rok a poté se vrátí domů, čeká ho celá řada šoků, někdy příjemných, někdy méně příjemných. Zpátky z New Hampshiru a to jsou mi tedy věci...

- JÍDLO! Jak jinak. Sice jsem do nebe vynášel svou kafetérii a opravdu jsem z ní byl nadšený až do konce roku, jenomže to nešlo o nic jiného, než o výjimku. Svoji americkou mamku miluji, leč v kuchyni prostě neumí, takže mi nikdo hezky neuvaří (já sobě už vůbec ne), a když si zajdu do obchodu, nenajdu tam český chleba, rohlíky, povidlové buchtičky... jen samé měkké sladké pečivo, brr. Dokonce ani to americké kuře či mléko není tak dobré a bublaninu či rizoto mi tam také nikdo neudělá! Nebo aspoň né tak dobře.

- Nemusím všude jezdit! New Hampshire je půvabný státeček, ale bez auta v něm nepřežijete. Ať už chcete jít kamkoliv, musíte prostě řídit, i ti sousedi mohou být několik kilometrů daleko. Pěšky se nedostanete nikam a kolo jsem v Americe neměl. Zato zpátky v Čechách, ve svém milém Mělníčku, tady kamkoliv chci, tam si dojdu a když nechci, skočím na MHD. To "New Hampsha' people" znají jen z televize.

- Kyselé ksichty. Na jednu stranu zazlívám Amíkům jejich povrchnost, na tu druhou je to národ, který je de facto vždy usměvavý, s otevřenou náručí a s něčím vlídným na jazyku. Po roce tam jsem si zvykl mluvit s úplně každým, nestydět se v cizí společnosti a trapným momentkám ticha se už také vyhýbám. Jenomže teď přijdu do českého obchodu nebo na český úřad, tam je to jedna uražená babka vedle druhé, každý po mně hází jedovaté pohledy a na nějaký nezávaznou konverzaci můžu zapomenout. I když výjimky jsou, to zase né že ne...

- Mezi svými. Říkám, že Amíci jsou přátelští, ale zároveň na můj vkus povrchní a i přes dva roky odloučení si stokrát více užívám společnost svých českých kámošů. Možná se více hádají, možná jsou častěji nevrlí, ale jsou upřímní a dokáží se bavit i o jiných věcech, než o jejich známých a pomlouvat je. Doma je doma.

- Jde se na pivo! Ještě aby ne. Za celý rok v USA jsem si alkoholu loknul všehovšudy asi pětkrát (pár posezeních s rodinkou nad vínkem nepočítám) a ani jednou nebyl na nějaké pořádné akci. Tam to prostě nejde. Pije se od 21, bez ID člověku absolutně nikde nic neprodají a kdyby mě někdo chytil, okamžitě bych šel na policii a den na to bych už pravděpodobně objednával letenku domů, protože by mne vyhodili ze školy. Je to nesmysl. Ne, že bych kdovíjak pití holdoval, ale je přeci tuze příjemné vyrazit s kámoši "na jedno dvě" a čas od času mít nějakou akcičku, kde člověk nemusí tlumit muziku a zatahovat žaluzie. Welcome party se opravdu povedla...

 Půllitra s pivem jsem v ruce neměl celý rok.

- Je co dělat. Prostě řečeno. Stačí se podívat sem na blog, kde jsem od svého příletu do Čech vyvěsil jenom dva příspěvky. V New Hampshiru toho jednoduše člověk nemá tolik na práci, ono tam toho totiž prostě moc není a jak nemám školu, dřepím většinou doma. To je totiž dokonce takový zažitý lifestyle NH teenagerů, v dobách volna jen "chill," ideálně u FaceBooku. Na druhou stranu, není se ani tak čemu divit, když za každou zábavou musí jezdit daleko autem. Zlatý Mělník! Tady je vždycky něco. A Praha kousek.

- Módní přehlídka kam se podíváš. Nechci říkat obecně v Americe, zas tak dobře ji neznám, ale minimálně v New Engladnu oblečení nikdo nehrotí a mně se to líbí. Když nejsem ve škole nebo něco nezařizuji, skoro pořád nosím sportovní trenky, mikiny, trička a tepláky. Na džíny, košile a pola se mi v Americe neprášilo jen proto, že je ve škole vyžadoval dress codex. Navyknutý na kraťasy a tričko, vyrazil jsem po svém návratu poprvé do města, jen něco koupit v Tescu, a najednou si připadal jako naprostý vagabund. Češi jsou blázni do "módy." Jeden načančanec vedle druhého. Někdy to vypadalo dobře, někdy už ne, ale vždy jsem si připadal děsně nepatřičně. Třešničkou na dortu byla posilka, kde jsem viděl jednoho borce posilovat v růžovém pólu a s nagelovýmém čírem, dalšího frajera v upnutých bílých tepláčcích a korespondujícím trikem s dlouhým rukávem. Ufff!

- Drahé benzínky. Nejenže benzin na benzínkách je v USA o polovinu levnější, ale i sortiment zboží uvnitř není předražen. Za velkou louží fungují benzínky jako normální obchody, místa, kam lidi jezdí třeba z práce nakoupit na večeři, to když se jim nechce do supermarketu a nejsou příliš nároční. Zrovna včera jsem se takhle cestou domů stavoval na Shellce, že si dám něco k jídlu a pití. Flaška mulťáku, bageta a pytlíček bonbónů. 115,- Kč. Shocking!

- Domáci práce. A sakra! Amerika mě zhýčkala. Měl jsem ohromné štěstí na hostovací rodinku. Byli nejen neskutečně vstřícní a nápomocní, ale také měli, mno, hodně peněz. Doma uklízela najatá paní, venku trávu sekala zahradní firma a jak se na baráku něco sebemenšího rozbilo, už se volal opravář. Ale teď jsem zpět doma, žádná paní na uklízení ani žádné zahradní firmy, doma po sobě musím uklidit, zahradu posekat a tuny dalších věcích (ano, však já chudáček si umím postěžovat). Upřímně ale musím konstatovat, že nic špatného na tom asi nebude. To se jen líný Amík musí přepnout na český režim. Po těch dvou týdnech bych konečně taky mohl dovybalit...

- Dabing. Ok, tohle bude znít trochu snobsky a namyšleně, ale když jsem teď párkrát viděl nějaké kousky různých amerických seriálů a filmů v českém znění, regulérně mi to trhalo uši a přišel jsem si při sledování trapně. Nic proti. Je to holt zvyk. Ale Cimrman to napravil. Toho by pro změnu zase angličtina nikdy nemohla úspěšně přetlumočit.


To je věcí, už to utnu. A to mě napadá spousta dalších rozdílů, avšak ještě více mě jich momentálně ani nenapadá. Ač se to na první pohled nezdá, kultura česká a americká má mezi sebou ohromnou propast vykotlanou milióny malých detailů, které by zdánlivě nestály ani za slovo, ale když se dají dohromady, je ten život najednou úplně jiný. Je zajímavé to sledovat, ale o tom zase až jindy. Teď jsem rád, že jsem doma. Amerika je super země, rád bych tam vystudoval, ovšem žít... to už ne. Doma je doma a Čechy jsou nejlepší!

E3 na internetu

Letošní E3 je už přes týden pasé, přesto je o ní ale stále pořádně slyšet a stále se o ní a o její náplni píše. EuroGamer budiž příkladem. Tuze jsem si letošní ročník užil, materiálem opravdu přetékal a herní nadšenec nemohl odejít nespokojen. I když, a to je právě ten můj problém, musel on tam vůbec chodit?

Ještě před pár lety si novinář na É trojce připadal jako king. Za zavřenými dveřmi viděl hromady exkluzivního materiálu, se kterým se mohl chlubit ještě týdny po skončení výstavy, protože nikdo jiný, než on a jeho kolegové novináři, neměli šanci jej spatřit. Jenomže dnes, pravděpodobně jen díky rychlému netu, se prakticky všechny události z E3 dostanou na internet ještě dřív, než samotná akce vůbec skončí. Honza Modrák to u sebe na blogu pěkně vystihl: "Před lety jsem se v Kodak Theatre na tiskovce Nintenda cítil docela výjimečně - dnes už je ale úplně jedno, jestli sedíte v hledišti nebo na druhém konci světa v Děčíně."

Za EuroGamer jsem byl na E3 jediný. Celý den jsem proto pobíhal po schůzkách a na psaní byl čas až večer. Když jsem si sedl k počítači a bleskově omrkl internet, už jsem tam zpravidla viděl záběry z údajných "předváděček za zavřenými dveřmi" (vždycky tvůrci hlásají netočit nefotit, ale pak se přižene GameSpot a hned má celou footage u sebe na webu...). Když to tak řeknu, pomalu jsem do LACC ani chodit nemusel, stačilo sedět doma, sledovat internet a pak bleskově sepsat dojmy z nějakých záběrů. Základní představu o hře z nich člověk dostane.

Sejří mě to. Obcházím prezentace, píšu z nich vlastní dojmy, od ostatních webů opisovat potřebu nemám (ani na to není čas) a pak se stejně stane to, co v případě článku o Assassin's Creed 2. Jeden čtenář v diskuzi prostě prohlásil, "Není to jen popis toho traileru?"

Není. Byl jsem tam s paní Laurou, čtvrt hodiny hrou procházel, zapisoval si a ptal se. Avšak ani se nedivím, že to na lidi "jen [jako] popis toho traileru" působí. Oni sledují E3 zpravodajství na předních zahraničních a vidí prakticky vše, co novináři za zavřenými dveřmi. Jediný způsob, jak mohu své články "obohatit," je prostě hru si předem nastudovat, dávat pozor při prezentaci a pak se ptát. Díky tomu z předvádějícího vypadnou další, dodatečné informace, které nikdo z leaknuté stopáže nevyčte. Řekl bych, že tohle se mi celkem daří, ale opět je tu problém s tím, že prezentace jsou málokdy 1-on-1 (AC2 ovšem zrovna byl), zpravidla je tam celá skupinka pisálků a na závěrečné Q&A jsou 3 minuty... Zpravidla hodnotné jsou pak ještě rozhovory, ale ty aby za něco stály, chce to zase kameru, mikrofon a kolegu a já v LA neměl ani jedno.

IGN to samé co GameSpot. Přižene se, všechno natočí, dá pak na net a chudák pisálek z východní Evropy už nemá o čem písať.

Internet mě nenechá dělat mojí práci pořádně, když to tak řeknu :-) Pamatuji si, jak jsem v roce 2006 vyrazil na Games Convention, poseděl na předváděčce BioShock a při psaní si užíval ten pocit, že "tohle ještě nikdo ze čtenářů neviděl." Do teď vzpomínám, jak to trvalo ještě několik dalších týdnů než se na internetu objevily první záběry. Jenomže teď... teď se kompletní filmečky z prezentací promenádují online ještě dříve, než o nich vůbec stihnu napsat. A to mě štve.

Remcám, samozřejmě, ačkoliv drtivá většina lidí to vidí zcela opačně. Samozřejmě, pokud jsem čtenář a E3 mě zajímá, chci kromě textových dojmů hned teď vidět i hru v pohybu. Takové věci se mi ještě nedávno nepoštěstilo, jenomže letos toho řadoví čtenáři viděli de facto více, než samotní redaktoři. To mi hejbe žlučí a mé "novinářské ego" se potápí.

Spokojený laik a jeho iPod Nano 4th Generation

Nějaký MP3 přehrávač to už vážně nechtělo. Nebudu psát, že jsem ho akutně "potřeboval," žít se bez něj dá... ovšem s empétrojkou v kapse se přeci žije o tolik lépe! Při lyžování mi pomáhal nažhavit se před startem (mno, pomáhal jednou, koupil jsem si ho až v dubnu), v posilce člověku burácející hudba hezky honí ego, při běhání to s muzikou v uších rychleji utíká a beaty v autě - ta prostě být musí!

A tak jsem si pořídil iPoda. Byl jsem pravděpodobně poslední teenager v Americe, který ještě neměl žádného Appla. iPody a další Jabka tady na mě útočí 24 hodin denně ze všech stran, takže jsem se s iPodem vlastně znal už dávno předtím, než jsem ho vlastnil, a bylo tak nějak logické si ho nakonec taktéž pořídit. Zvláště, když loni Apple vypustil už 4. generaci mini iPodů, nyní až s 16GB paměti a na to se už hudby vejde habaděj. I prohledal jsem internet, namísto tradičních $200 jsem si našel e-shopík s cenou asi $140 a za pár dnů jsem se stal ovcí v miliardovém Apple stádu.

Sotva jsem si iPoda začal užívat, uzemnil jsem ho padající plechovkou, trochu ho polil, on přestal fungovat a já reklamoval... naštěstí úspěšně. Mimochodem, Apple je na reklamace vážně super. Napsal jsem jim, co se stalo, oni mi poslali krabičku, už s nadepsanou jejich adresou a zaplaceným poštovným, takže já jsem jen do krabičky strčil iPoda, hodil ho na poštu, neplatil nic navíc a za týden mi přišel iPod zbrusu nový. Luxus!

Nicméně, jako přehrávač funguje Nano 4. generace pohodově. Nahrál jsem si do něj úplně všechnu hudbu z počítače a pořád mi tam zbylo asi 4GB místa. Ovládání je stejné jako už v 1. generaci, totiž elegantně točíte prstem po dotykovém kruhu. Tuze jednoduché a hlavně žádná tlačítka, mezi která zapadají drobky apod. Jen ta citlivost dotykového ovladače tu není taková jako u předchozí obdélníkové generace, kde se mi přeci jen projíždělo menu snadněji. Netuším proč a hlavně - je to jen detail, tak co.

Nově tady můžete otáčet displejem, tzn. když se iPod položí na bok, to samé udělá i obrazovka. Fajnové na filmy (pokud na to máte zrak, displej je stále prťavý), jinak ale spíše vopruz, protože obrazovka často rotuje i když nechcete. Podobně zbytečná novinka je "shuffle" aneb možnost iPodem zakvrdlat a tím přeskočit na další písničku, namísto "namáhavého" mačkání tlačítka. Jednak když už chci změnit písničku, tak je jednodušší něco zmáčknout než s přístrojem třepat a vypadat jako vocas; a jednak když třeba běžím, písničky se mi sami od sebe mění kvůli mému poskakování a to pouze otravuje. Shuffle se dá díkybohu vypnout.

Co já bych o tom vyprávěl... Recenzích se po internetu válí tisíce, od toho tu já nejsem. Já jen řeknu, že iPod Nano čtvrté generace je fajnový přehrávač - a to prostě proto, že se na něj vejde 16GB muziky, že pro něj existuje myriáda levného příslušenství, a že vypadá sexy (to by to nebyl Apple). Už párkrát mi sice při synchronizaci s iTunes zamrzl, nemluvě o tom, že ten systém nahrávání dat skrze iTunes je sám o sobě pěkně debilní. Ale což. Přivírám svoje kritická očka a užívám si (doslova) hodně muziky za málo peněz. Pochopitelně bez originálních Apple pecek aneb snad nejhorších sluchátek na světě.

Vzhůru na E3!

Tak mám zabaleno, vyrážím na letiště a snad mi nic nechybí - poslední věc, kterou jsem přidal do ruksaku, byla novinářská VIP vstupenka na výstavu. Uf, tohle zapomenout... Zatím ale vše vypadá dobře, dneska ve 2:00 pm nasedám na letadlo v americkém Manchesteru, letím do Clevelendu a z něj do Los Angeles. Jestli všechno dobře dopadne (Air France mě děsí), ve zhruba 7 pm místního času bych měl být na místě. Ale to už v Čechách budou 4 ráno. Podle Leveláků je v LA moc krásně - tím myslím nepaří sluníčko, je zamračeno a teploty okolo 20 ºC. Super! Loni jsem se tam málem vypařil.

Na letošní E3 jsem tuze zvědavý a když koukám na svůj rozpis prezentací... budu se asi muset rozkrájet. E3 2009 bude oproti loňsku zajímavější nejen proto, že toho vydavatelé přivezou opravdu tuny, ale čeká nás i spousta větších oznámení, namátkou nové PSP (pro mě ovšemzklamání, co myslíte?) a řada věcí od Nintenda (loni to bylo vážně fiasko). No a pak tu také bude bordel ne nepodobný tomu z let 2006 a starších. Minulý rok to byla pohoda klídek tabáček, losangelské výstaviště zelo prázdnotou a redaktoři se kvůli zácpám nemuseli na předváděčky vydávat s půlhodinovým předstihem. Ovšem jeden rok a dost, E3 se vrací ke svým kořenům. Nebo aspoň tak na půl. Megalomanský kravál to už prý nebude, ale veřejnost do LACC přístup opět dostane – a to jen za vskutku lidových $400 na všechny tři dny!

Těším se na tu atmosféru starých É trojek (a na hostesky!). Vždycky jsem o tom bordelu jenom četl, vždycky jsem tuze záviděl kolegům, kteří se tam vypravovali, ale nikdy jsem "opravdovou E3" nezažil na vlastní kůži. A kdo ví, třeba se také po návratu budu tvářit kysele a jen brblat o tom, jaký to byl kravál a jak už se mi tam nikdy nechce. Ale je to zážitek, kterým si člověk hráč jednou projít prostě musí.

Anyway, teď už jen přežít ubytování - bydlím v jistém Best Value Inn v zapadlé hispánské čtvrti, prý je to velká bída a Vreco mě svým letmým vyprávěním trochu vystrašil (viz. poslední odstavec). Ale mám to 20 minut pěšky od LACC a s Mexikánci dychtícími po turistově peněžence a notebooku se snad už nějak vypořádám.

Takže tak, já se na nějakou dobu rozloučím a odkáži vás už jen na EuroGamer, kde budou vycházet všechny moje dojmy a zápisky z cesty. Tamní E3 blog jsem už odstartoval, na e-revír nějakou dobu holt nebude čas. Držte mi palce ať ten blázinec přežiji ve zdraví, mělo by to stát za to. Vracím se v pátek ráno východoamerického času a den na to už opět usedám na letadlo, tentokrát z Bostonu, a pofrčím do Prahy, po roce domů. Hurá!