Nesmrtelná Nokia 6205

Pořád si stěžuji, jak mi u všeho hned chcípne baterka, jak všechno musím neustále nabíjet a jak je to vůbec všechno na prd. No, teď už se to aspoň nevztahuje k telefonu. O svojí nenažranou Nokii N73 jsem přišel asi před měsícem, kdy jsem ji nechal ležet host-sestře na autě a milá s tím ujela. O americký (prehistorický) Samsung (ani jméno nevím) jsem také přišel, protože jsem ho zanechal v alpinku na závodech. A bylo proto třeba pořídit telefon nový.

Nakonec se ke mně dostala právě Nokia 6205, ale hezky v americkém provedení, ze kterého by člověk zvyklí na Nokie evropské valil oči. Tohle sama o sobě není žádná pochvala, já jen, že "zevnitř" ten telefon vypadá úplně jinak. Veze se v zaběhnutém Verizon stylu, takže menu a služby jsou prakticky stejné, jako v případě asi padesáti dalších Verizon telefonů. Jen ten design je přístroj od přístroje jiný.

Není to žádný top-notch mobil, pouze strohé a praktické véčko, ale taky kdo ty všechny high-tech funkce potřebuje, že jo. Já si chci zavolat, poslat smsku, kouknout na hodiny a nastavit budík a pokud k tomu bude i něco málo navíc, zlobit se nebudu. Navíc, až to zase ztratím, nebudu ronit slzy.

Nejlepší na tomhle mobilu ale je to, že vydrží. Nemyslím teď ani pády (zatím jen spadl ze schodů, baterka šla ven, ale funguje pořád), jako spíše prostou výdrž baterky. Denně telefonuji, pošlu pár zpráv, přes noc telefon nevypínám a čas od času si i zahraji Tetris nebo něco vyblejsknu. Telefon mám už přes dva týdny a nabíjel jsem ho zatím jen jednou.

Jednou! Mám z toho prostě hroznou radost. Mobil, který je opravdu odvozen od slova "mobilní" a strava mu stačí jen jednou za týden. Vlastně ani to ne. Všechny ty velké displeje si proto můžou trhnout. Baterkou.

PS: Existuje i speciální Dark Knight edice, vypuštěná u příležitosti premiéry filmu. Vypadá skvěle. Kéž bych o ní věděl dříve!

Na americé střední - liberálně i nekompromisně

První týden na veřejné high school v USA jsem fakt koukal, co si to studenti ve třídě dovolí. V průběhu hodiny často klábosí s učitelem a málokdy to má něco společného s látkou (klidně se nadhodí i hry). Žáčkové si kdykoliv mohou vytáhnout počítač a zapisovat si na něj (nebo to předstírat). Bez optání se mohou zvednout, vyrazit ven, na záchod anebo rovnou do jiné třídy, prostě navštívit kámoše vedle. A nikomu to nevadí.

Zase abych nepřeháněl, on to není případ úplně všech učitelů, někteří studentíkům jen tak něco nepovolí, ale takhle liberální to tu obecně je. Na soukromých školách to už je trochu sevřenější a automaticky přísnější, protože jsou menší a jejich posláním je být "drsnější." I když ke striktním školám českým to má pořád daleko.

Tedy... teďka si asi protiřečím, protože ono záleží na "jak co". Psal jsem, jak puritánské americké školství je a teď najednou hlásám, jak je otevřené a přátelské. To máte takhle - Američané jsou povahy tuze přátelské, ale zároveň si potrpí, v určitých směrech, na disciplínu a na řád. Školy tyto jejich vlastnosti pochopitelně reflektují.

Takže? Takže žádné záškoláctví! Do školy se bude chodit, holoto! Na docházku, minimálně na středních školách, si v Americe opravdu potrpí. U minulého článku pár lidí nadhodilo, jak v Čechách je na denním pořádku, aby studenti zakončovali pololetí se stovkami (ne)omluvených hodin (já míval zpravidla 200+ za pololetí, ale to bylo legitimní), aby si sami psali omluvenky a tak dále. Krátce a výstižně - v USA by s takovými studenty udělali krátký proces. Většina škol to má nastavené tak, že kvůli osobním důvodům (dovolená atp., taková nemoc je samozřejmě ok) může student prošvihnout maximálně jeden týden za jeden půlrok. Pokud to přetáhne, škola si na něj, popř. na jeho rodiče, hezky posvítí.

Každá, aspoň trochu větší americká škola má i svojí bezpečností složku.

Všechny absence samozřejmě musí být předem omluvené, podložené důkazy (třeba od návštěvy doktora se musí přinést razítko a podpis) a ještě podpořené telefonátem od rodičů. Omluvenky si studenti sami psát opravdu nemohou, i když jim je přes osmnáct, protože s jednou větou v nějaké žákovské tady nikdo nepochodí.

Já jsem si kvůli americkému důrazu na docházku docela potrpěl loni, kdy jsem chodil na veřejnou střední a v zimě kvůli lyžování propásl celkově asi čtyři týdny školy. Kdyby jim tohle dělal normální student... houbeles, žádné kdyby! Tohle si studenti prostě dovolit nemohou. Mně to procházelo jen proto, že jsem byl "foreign" a jejich známky a docházka "didn't count for me back home." Teď, co jsem na střední s důrazem na lyžování, to je mnohem lepší, protože lidi tu chápou, že potřebuji hodně chybět ze školy. Před každou absencí si ale musím vyžádat takový oranžový formulář, který mi musí podepsat všichni moji učitelé, můj poradce, ředitelka studií a děkan školy. Tahle mi operace mi zpravidla zabere aspoň dva dny.

Obecně se v USA do školy prostě chodí. Stejně tak jak se neopisuje a nešvindluje, tak se samotný institut i poctivě navštěvuje. Za školu chodí jen ta "nejnižší vrstva," jejichž životním cílem je pravděpodobně být jen co největšími ubožáky. Opravdu málokdy se setkám s tím, aby někdo přeskočil hodinu proto, že na něj čeká písemka, na níž se nenašprtal. Ono totiž jak to někdo udělá, už si ho pohlaváři volají do kanceláře a táží se, jakýpak byl důvod absence. "Najednou mi bylo hrozně špatně," zpravidla nefunguje. New Hampton School, moje škola, je schopná studenta za neoprávněnou absenci i nadobro vyhodit.

Overwatch se mě ptal jak, je to na amerických středních s rodičáky. Ony je v prvé řadě ani nemají, minimálně ne na veřejných školách. Když se objeví něco, kvůli čemuž musí škola kontaktovat rodiče, tak jim rovnou zavolá, pošle dopis (taky jsem takový dostal, kvůli absencím) anebo rodinu vyslanec školy může klidně i navštívit. Na mé současné soukromé střední to je už s rodičáky jinak, protože tady si škola rodiče snaží pořádně hýčkat (ještě aby ne, rok tady vyjde na $40 000). Párkrát do roka tudíž máme tzv. Parents weekend, kdy vedení uspořádá pro rodiče hezkou recepci, večeři, prohlídku školy, nějaký doprovodný program, naplánují se one-on-one schůzky s učiteli a tak dále. Vážně to většinou ten celý víkend zabere.

Suma sumárum, high schools v USA jsou pokud možno koncipované tak, aby si je studenti užili. Pokud to nevyjde a student si školu neužívá... pak má holt smůlu. Chodit tam musí a jiné cesty není - ona i samotná mentalita Američanů jim nějaké záškoláctví moc nedovoluje. Ale jestliže se studentík rozhodne školu opravdu obejít, ústav ho hodně rychle pověsí za uši do průvanu.

Puritánské americké školství

Amerika je jednou z těch (demokratických) zemí, kde se zákony opravdu dodržují a panuje tu řád i pořádek. Týká se to snad všech odvětví, ale kde to je vidět snad nejvíce - minimálně pro mě, školou stále zaměstnaného - je americké (středo)školství. Mě tady z toho šla hlava kolem, i když těžko říct, jestli z toho mám zároveň i radost...

Opisování a podvádění je fuj fuj. Děti to tu jsou učeny od malička a ačkoliv výjimky existují (zejména mezi těmi méně, mno, řekněme oddanými), ve valné většině případů to místní studenti vskutku dodržují. Při písemkách si neradí, k sousedovi nešilhají a něco jako tahák snad v životě ani neviděli. Hladina adrenalinu na bodě mrazu!

Pro Američany je naprosto normální psát písemku a nesnažit se to ošulit. Když něco neví, tak prostě neví a smíří se s tím. Nenapadne je hodit očkem vedle nebo si před hodinou připravit malý zmuchlaný papírek. A jde to ještě dál. Pamatuji si, jak jsem loni psal test z matematiky, snad všechno věděl (i to se stává), ale viděl jsem, jak se kámoš vedle mě trápí. Tak jsem do něj drcnul a "hej, kdyžtak koukni ke mně." On se na mě podíval vysloveně pohoršeně a zamumlal "nemůžu, je to přece písemka."

"Vždyť já přece nemůžu podvádět!" hlásá valná většina Amíků. Je to pro ně kodex a místní učitelé na to také sázejí. Ono švindlovat v amerických školách by pro našence bylo tuze jednoduché. Zatímco v Čechách učitel ze zkoušených prakticky nespustí z oči, tady se kolikrát otočí zády, dělá si svojí práci nebo rovnou uteče ze třídy. Samozřejmě si jsou vědomi toho, že jejich studentíci ne vždycky mají nejčistější úmysly, ale rozhodně to tu tak nehrotí.

Ovšem jaký je to pak průšvih, když čas od času učitel nějakého švindlíře opravdu načapá! Pokud má provinilec opravdu pilného andělíčka strážníčka, dostane pouze F (ekvivalent k naší pětce). V horším, a nutno dodat častějším případě, hříšník putuje do ředitelny (tedy, ona to není jako naše ředitelna, ale něco na ten způsob). Opakuje-li se prohřešek ještě jednou, dotyčný je zpravidla vyloučen na několik dní ze školy. Anebo úplně vyhozen.

S podváděním se Američani vůbec nemazlí. Je to tabu a tresty jsou kruté. Tvrdě tady také jdou po plagiátorství. Vlastně pokaždé, co studenti odevzdají svoje eseje, research papers nebo cokoliv z vlastní tvordby, musí u toho uvést všechny zdroje (zpravidla v kouzelně komplikovaném MLA formátu). Běda jestli si někde něco vypůjčí nebo parafrázují a nezmíní to ve "Work Cited"! Žádné "jéé, já to nemyslel zle, jen jsem zapomněl přidat uvozovky." V tu chvíli se už začíná roztáčet kolotoč disciplinárních řízení a oni si vždycky něco najdou. (Vzpomněl jsem si teďka na Maturita.cz a podobné stránky, odkaď jsem zpravidla kopíroval hned celé referáty, a musel se pousmát)

Američani si prostě potrpí na akademickou poctivost a musím říct, že mě už dostatečně "nakazili" a při písemkách nešvidndluji (no dobrá, skoro nikdy, jsem Čech ksakru!). Na druhou stranu, ony tady ty školy (minimálně střední) jsou zpravidla "lehčí" než ty české. Lehčí v tom smyslu, že tu po vás nikdo nechce, abyste si do hlavy natloukli dvacet milionů pojmů všeho druhu a následně je bleskově zase zapomněli, protože je v životě už nikdy nevyužijete - ledaže byste na té střední také jednou učili. A takovým typem školství se holt bez taháků prolézt skoro nedá, že.

Zdroj: vlastní (tady můžu, pche!)

Nejlepší lyžařské rukavice na světě

S rukavicemi na zimu to je podle mě bída. Spousta z nich sice vypadá strašně pěkně a je na nich tuna lístečků a medailonků, hulákající "až do -30°C!" nebo "unikátní desetivrstvá technologie!" Ve skutečnosti je v nich ale, jen co uhodí tvrdé mrazy, stejně zima. Nemluvě o tom, že toho moc nevydrží. Proklamovaná kůže je většinou jen nějaký zmetek a po roce intenzivního používání jsou rukavice na vyhození. Takhle vypadají moje veleslavné (a absurdně veledrahé) Blizzardy z minulé sezóny, s několika ďourami na zalepení:

Blizzard a jejich patentovaná izolační ©kobercovka metoda.

Není to zdaleka poprvé, co moje rukavice skončily podobným způsobem a váhal jsem tedy nad dvěma variantami. Buď bych si mohl pořídit palčáky, které jsou prostě super-teplé, ale opět by mě to stálo majlant, chtěl-bych li tedy nějaké solidní (třeba tyhle Reusche jsou fajn).

Anebo bych se mohl taky vykašlat na všechny ty zavedené lyžařské značky a zkusit něco zbrusu nového - pracovní rukavice na zimu. Takové ty normální, hnědo-šedivé rukavice, které v zimě nosí kopáči kanálů nebo zedníci. Známý si jedny takové totiž nedávno pořídil a strašně si je vychvaloval, tak já že to taky zkusím. Koneckonců, stojí nějakých patnáct dolarů i s poštovným a i kdyby v zimě nefungovali, vždycky je můžu nosit když zima není. I pořídil jsem si tyto Carhartty:

A? Sakra, to je ale lábuž! Prostě a jednoduše to jsou nejteplejší "prsťáky," co jsem kdy měl - a taky nejlevnější. Nevím, co je to za vycpávku uvnitř, ale hřeje krásně, je pohodlná a vůbec... prostě paráda. Jediný problém je, že na nich nejsou žádné chrániče, ale já brány rukama stejně praštím jen málokdy a to navíc ne úmyslně, takže tenhle nedostatek se překousne.

Vykašlete se na všechny ty předražené šunty se jménem. Kupte si kopáčcké rukavice, bude vám teplo a ještě k tomu budete na sjezdovkách vypadat jako frajeři :-)

Špína herního průmyslu jménem City Interactive

Jasně, venku je spousta mizerných her, ale málokdy se mi stane, aby mě nějaká hra regulérně vytočila prostě proto, že je TAK mizerná. Zřídkadky se setkám s tím, aby se mi kvůli katastrofálním kvalitám titulu hlavou honily vulgarismy a obrázky toho, kterak držím vývojáře pod krkem a strkám jej do záchodové mísy.

City Interactive je přímo líhní takovýchto zvrácenin. Je to společnost, která si, až na drobek světlých výjimek (o kterých se ale zmiňovat vůbec nebudu, jsem naštvaný a objektivita sem nepatří!), přímo vybudovala svojí reputaci na tom, že jak na běžícím pásu vytváří a sobě samotné i vydává jeden brak za druhým. Je to takový Uwe Boll herního průmyslu, jenom z Polska.

Zpravidla vypouštějí střílečky zasazené do nejprofláknutějších settingů na světě, zpravidla jste nějakým tajným agentem a zpravidla jen proplouváte hnusnými a lineárními levely a kosíte debilní nepřátele. Zííív. Za poslední čtyři měsíce jsem měl to "štěstí" nainstalovat a recenzovat hned trojici jejich zplodin. Můžu vám sdělit, že se jmenovaly SAS Secure Tomorrow, Royal Marines Commando a Operation Thunderstom, ale vzhledem k tomu, že se jedná o überbéčka prodávané v Lidlu, vám jména asi moc neřeknou. Shit vedle shitu.

Na strategii City Interactive je fascinující způsob, kterým nové hry plácají dohromady. Oni si totiž do určité míry vypůjčí levely z jejich předchozích dílek, prohodí pár pixelů a voilá, vydávají to jako zbrusu novou hru. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem se při hraní Operation Thunderstorm prostřílel do jedné náckovské vily, která zevnitř vypadala de facto stejně, jako vila v o měsíc starším Royal Marines Commando!

Je to ubohé, trapné a hlavně na facku.

 Pif Paf nácky, ou jééé!

Už jsem psal, že některé hry prostě nedávají smysl. Tady ale nedává smysl celá společnost. Z nějakého záhadného důvodu se údajně City Interactive finančně daří a těžko proto čekat, že přestanou prznit herní scénu, když se jim to tak vyplácí, ale stejně... já být jejich šéfem, tak to asi neunesu psychicky. Sice mám peníze, ale herní veřejnost na mě plive a já vědomě dělám tragické hry. To snad radši pocit z dobře uklizených záchodků.

Viva la Fast Food! To nejlepší z Ameriky

Žít v Americe a nebýt dotčen fast foody - to prostě nejde. Když jsem v září psal o stravování v USA, hlásal jsem sice, že bez fast foodů se tady také dá najíst... ale stejně tak jsem hlásal, že rozhodně nemám v plánu to dělat. Domácím řízkům, rizotu nebo zapečeným špagetám se tyhle rychlovky sice nevyrovnají, ale šmakují, jsou levné a některé z nich vás ani do hrobu jen tak nepošlou.

Poslední dobou jsem u sebe zaznamenal mírný přesun k bagetám a sandwichům, na úkor burgerů. Naprosto si mě teď získalo Subway. Chodím tam na jejich "5 dollar footlong," což je asi 30 centimetrů dlouhá bageta, až po okraj nacpaná víceméně čímkoliv, na co máte chuť. Já si zpravidla beru italskou bylinkovou bagetu, do ní si nechám strčit dva kusy grilovaného kuřete a na to čedar. Kombo mi obsluha strčí do pece, kde se to krásně udělá, ohřeje a zkřupnatí, a následně si řeknu o salát, rajčata a ranch zálivku. Tohle se nechám zabalit a pět vteřin vzápětí to už zase rozbaluji a láduji se. Známý to vystihl skvěle: "Orgazmus v puse!" Jediný problém je, že nejbližší Subway mám půl kilometru ze školy a radši s sebou teď proto nenosím žádné peníze.

Mimochodem, Subway se úspěšně stěhuje do Čech (v létě jsem ho viděl např. v podchodu naproti Slovanskému domu) a do pěti let tu chtějí mít na 60 poboček. Nebo aspoň Nosi to říkal. Teď už jen aby se pán fakt rozhoupal a pobočky zřizoval, protože jinak to udělám já. Možná.

Mým dalším sandwichovským oblíbencem se stalo na pohled kultivovanější D'Angelo, kde zase ujíždím na jinak všude přístupném sanwichi Steak & Cheese. To máte zase velkou baketu, do toho plátky steaku a sýru, vše opečené v troubě a opět se jedná fantastický gurmánský zážitek. Jen škoda, že D'Angelo, stejně tak jako velmi podobné Quiznos, jsou o zhruba 3 dolary dražší než Subway.

Na pomyslném třetím místě je u mně, i přes veškerou snahu být originální, starý dobrý McDonald's. V prvé řadě mají nejlepší hranolky na světě. Jenomže pak také mají Double Quarter Pounder, podle mě nejlepší burger, a k tomu ještě dvojitý cheesburger za $1.19 a fantastický jahodový shake. No a pak je to prostě McDonald's, srdeční záležitost, a na něj se holt nedá zanevřít.

S radostí ale také zavítám do Burger King. Když jsem v burgrovací náladě a zrovna nemám chuť na Meca, BK je pro mě zpravidla alternativou číslo jedna. Snad ani jednou jsem tam nešel a objednal si něco jiného, než jejich světoznámého Double Whoppera. Nevím sice, proč zrovna Whopper vyhrává všechny ty ankety o nej burgera, ale mňamózní rozhodně je.

Jak kdy také zavítám do Wendy's. Podobně jako Mekáč má nejlepší hranolky na světě, Wendy's zase mají nejlepší kuře na světě. Jejich hranolky jsou ovšem bída a pití je přeplněné ledem, takže sem jen v momentech, kdy nejsem příliš hladový a chci jen nějaký ten chicken burger.

Naopak fast food, který rád nemám, je Taco Bell. Žádné burgery, žádné hranolky. V tomhle podniku se servíruje ono rádoby-mexické jídlo a to mně prostě nejede. Šel jsem tam jednou, protože rozdávalo svoje "tacos" zadarmo, a tím to pro mě haslo. Taco Bell tu sice všichni mají rádi, ale já se mu vyhýbám obloukem

Zmíním se ještě o jedné specialitě. Dunkin' Donuts. Když se řekne fast food, člověk si zpravidla představí rychlý, teplý a slaný oběd, resp. večeři. Dunkin' Donuts si však získalo srdce Amíků svými snídaněmi. Snídaně jsou vlastně všechno, co tam dostanete. Proslavené kafe (které stejně nepiji), breakfast sandwiches a - prosím fanfáru - donuts! Kulaté koblížky s dírou uprostřed. Přesně jako ten růžový, ten, co má Homer tak rád. Jedním slovem lahoda. Jen škoda, že DD sídlí pouze na severovýchodě USA, takže až zase vyrazím do LA, nevím, co budu jíst ráno.

Na druhou stranu, určitě si budu muset najít čas zajít do In-n-Out Burger. Tahle síť je pro změnu jen na jihozápadě a vysloveně mě tam nalákal Bludr, že prý TOHLE je ten nejlepší fast food (něco na tom bude), a že tam prý "přímo na místě škrábou brambory a dělaj hranolky bez mražení..." Na fast food trochu luxus, budu muset omrknout!

A tím to ukončím. Fast foodů jsem navštívil sice mnohem více, ale valnou většinou z nich si už ani nepamatuji anebo k nim nějak ani nemám co říct (Pizza Hut mají fajn masitou pizzu, Arby's jsou taky dobrá burgrárna...). Pokud by vás zajímali trošku serióznější studie, mrkněte třeba na America's Top 10 Favorite Fast Food anebo tenhle opravdu masivní průzkum napříč celým spektrem. 

Víte, v USA je těch fast foodů, jak by místní řekli, "shitload." Strašně moc. Jsou na každém kroku. A skoro všechny jsou strašně dobré. Takže hurá do nich! Člověk si jich musí užít, dokud tělo ještě slouží, že jo.

Laptopové monstrum Dell XPS M1730

Ke konci minulého roku se mi porouchal laptop. Měl jsem ho rok a půl a zřejmě se nějak uškvařila základní deska. Byl z toho docela velký problém, protože na počítači pracuji a dělám věci do školy skoro každý den. Ze servisu se pořád neozývali, jenže pak přišly Vánoce, já seděl u stromečku, na klíně mi přistála obří krabice, z ní vylezl laptop nový a mě z pohledu na něj málem kleplo. Holt není od věci mít za zadkem nejen Ježíška, ale i Santu Clause.

Dell XPS M1730 je v prvé řadě notebook jak kráva. To byl můj první dojem. Ani jsem se na něj nemusel dívat, ono stačí, když v rukou třímáte skoro 5 kg. A druhý dojem? "Sakra, on je ještě větší, než jsem si původně myslel!" Má 17" displej s maximálním rozlišením 1920x1200 - a to je hodně - takže borci v Dell najednou měli spoustu místa pod obrazovkou. Tak tam nacpali i numerickou klávesnici a mini-displej, který mi hlásí vytížení stroje, čas a datum, co mi hraje v přehrávači apod.

Nebudu se tady pokoušet o žádnou recenzi, protože tomu stejně nerozumím, takže pokud by náhodou někoho zajímaly detailní specifikaci, může se mrknout sem, nějaké odborné zhodnocení s různými grafy, které mi stejně nic neříkají, pak tady.

Pro mně jsou hlavní dvě věci. Zaprvé, ten displej. Najednou mám na obrazovce spoustu místa, můžu mít vedle sebe otevřena dvě, tři, někdy i čtyři okna a dívat se do všech zároveň, což mi značně ulehčuje práci. Zejména když něco píšu a potřebuji k tomu zdroje. To si otevřu Word, vedle toho otevřu zdroje a píšu a nemusím nikam překlikávat. Prostě pohoda.

Zadruhé, ten výkon je jedním slovem senzační. Zdaleka nemám tu nejnabušenější verzi, ba naopak, vlastně tu "nejslabší" (žádné SLI, jen 2GB RAM a tak), ale i tak je tenhle laptop na hony vzdálený nejen od mého minulého notebooku, ale dokonce i od stolního PC, které máme doma (doma jako úplně doma, takže přístup k němu nemám). K čemu výkon? Inu, behají mi tu ty nejnovější hry, což se dříve prostě nestávalo. Několikrát jsem musel odřeknout recenzi prostě proto, že bych tu hru nerozchodil. A tomu je teď konec. Tedy, aspoň na chvíli.

Konečně si proto můžu vychutnat Gothic 3 v super kvalitě (ono by to dřív než v únoru 2008 nešlo tak jako tak, protože do té doby pořád vycházely patche), stejně tak bych neměl mít problém spustit Fallout 3, BioShock, Portal a Mirror's Edge. Tyhle hry se mi tu suší už pěkně dlouho a jediné, co mi v nich teď brání, je málo času.

Na druhou stranu, nic není perfektní a XPS M1730 má u mě také problémy. Nebo spíše problém, jeden, ale za to pěkně velký. Velký, doslova. Je to prostě monstrum a tak trošku oponuje pointě notebooků - mobilitě. Tahat s sebou tuhle bestii není úplně nejpohodlnější a až s ní budu v létě cloumat po losangelském výstavišti, nechám tašku přes rameno doma a vezmu si regulérní baťoh. Navíc tenhle macek potřebuje opravdu hodně šťávy, takže zdroj je také sakra velký (a těžký).

A vlastně ještě jeden problém mám, děje se to od prvního dne a asi to bude chtít reklamaci - systém mi prostě nenaběhne bez připojeného napájení. Pokud nemám kabel v elektrice, obrazovka zůstane po spuštění černá a podle zvuků hádám, že Windowsy sice naběhly, ale vidět není nic. Po úspěšném spuštění už drát zase vytáhnout můžu, ale k čemu notebook, který se nedá nahodit za běhu? Navíc odpojením napájení radikálně snížím výkon a nejenže se hry začnou sekat, ale dokonce ani video ve full-screen se nepřehraje bez sekání (ne, kodeky s tím nemají co dělat). No, uvidím, co se s tím dá dělat.

Ale což, celkově Dell XPS M1730 funguje skvěle, užívám si ho, Visty jsou parádní a problém s napájením se vyřeší. Mimochodem, taky to parádně světélkuje! (Teď už jen musím přijít na to, jak ze současné šedivé přepnout na jiné barvy).