Herní pořad Check.point

Pamatuji si, že jsem se díval na první díl Check.pointu. Anebo aspoň na jeden z prvních, ten, jak tam moderátor Filip Němec zpovídal jistého taekwondistu (jestli si dobře vzpomínám) a já si říkal, co to má sakra společného s herní scénou. Tím moje zkušenosti s tímto pořadem hasly.

Jenomže pak jsem při své pravidelné denní obchůzce Tiscali Games překvapivě narazil na článek na titulce, kterak si Check.point podal ruku s TG a kterak 13. díl nikde jinde nenajdete (a ani mi o tom nikdo neřekl, pche!). I podíval jsem se. Koneckonců, herních pořádů v Čechách moc nemáme; vlastně nemáme ani jeden plnohodnotný herní pořad a za každé "aspoň něco" jsem proto rád.

Dojem? Dobrý! Vážně, ani zaujatý nejsem a jd mě také nepodplatil - kdo nevěří, ať se mrkne, jak pěkně jsem mluvil o bonuswebáckém Loadingu.

Člověk by řekl, že od dvou prostých nadšenců náctiletého věku by nikdy nedostal kloudný herní pořad, ale chyba lávky. Check.point působí překvapivě profesionálním dojmem, má povedenou grafiku, je zdarně namluvěný a co je nejdůležitější - jeho obsah není retardovaný.

Co je ve třináctce opakovat nebudu, to si můžete přečíst na stránce pořadu. Spíše jaké to bylo. Dojmy ze SKATE 2 mě osobně moc neoslovily a nepřeskočil jsem je jen proto, že jsem chtěl vědět, jak tvůrci obecně svojí práci zvládají. Skejťácké (a obecně sportovní) hry mě prostě nebaví a tak jsem to sice odkoukal a udělal si obrázek o hře, leč náměť samotný mě stejně moc nezaujal.

Naopak "reportáž" z pobytu v betě Playstation Home mě zaujala velice. Vlastně jsem až do teď nevěděl, jak tahle celá věc funguje a co se tam dělá. Zcela upřímně řečeno, klukům z Check.pointu posílám mé dík za to, jak obohatili moje vědomosti. Člověk se díky nim dozví, jak Home vypadá, co se tam dělá a jestli to k něčemu fakt bude.

Hvězdou večera pak byly exkluzivní dojmy z české verze F.E.A.R. 2: Project Origin, ke kterým si autoři dokonce pozvali Mondyho z CD Projektu, překladatele hry, a v rámci asi desetiminutového reportu divákům povedeně předvedli, jak tenhle hororový kousek bude vypadat. Otázky, které moderátor Mondymu pokládal, mi sice někdy přišly trošku zbytečné, ale aspoň vyplnily jinak spoustu záběrů z hraní, které nikde jinde neuvidíte. Ono obecně, skvělá věc na celém pořadu je, že jeho tvůrci používají ryze vlastní materiály a nemučí proto diváka přehráváním starých trailerů.

Na druhou stranu, místy je toho ryzího videa z her až moc. Čas od času jsem byl odkázán na zdlouhavé sledování footage bez komentáře a v tu chvíli mě to přestávalo bavit. Chtělo by to proto podle mě trošku prostříhat anebo aspoň záběry promíchat. Mimochodem, co se namluvení týče, Filip Němec odvádí slušnou práci, ačkoliv místy mi přišel jeho projev až takový moc líný a nepřirozený, jakoby se bál, že mu nebude rozumnět. Takže - tož neboj sa, je to ok.

Další věc, která mě v jistém směru zklamala, byl obsah. Řekl jsem sice, že byl atraktivní a zajímavý, ale nebylo ho na můj vkus dost - co se variability týče. Check.point má skoro 20 minut a za tuhle stopáž jsem se něco dozvěděl pouze o třech titulech; za tu dobu by jich tam mohlo být dvakrát tolik. Jenomže autorský tým je složen ze dvou členů (plus pár dalších, ale s těmi to, hádám, není tak horké), kteří musí chodit i do školy a dělat jiné věci, než jen sedět před obrazovkou, takže chápat se to dá. Jo ale kde byly recenze?

Leč kritiku stranou. Sečteno podtrženo, Check.point mě příjemně překvapil, zabavil, informačně obohatil a pokud tvůrci ještě trošku zapracují, udrží svoje nadšení a pokaždé seženou nějaké exkluzivní záběry, bude z toho herní pořad kvalit výborných.

PS: Pokud chcete autorům něco vzkázat nebo poslat feedback, střelte jim raději e-mail namísto psaní do tamní diskuze na Tiscali Games, protože ta je, zcela dle očekávání, zaprasena hnůj házejícími prudiči, kteří jakoukoliv konstruktivní kritiku úspěšně přehluší...

Lost Season 5 aneb jsem ztracen

Na rovinu musím říct, že seriál Lost mi už trochu leze na nervy. Mám za sebou čtyři sezóny, absolutně nic nedává smysl a s každým dílem přišly vždy spíše otázky než odpovědi. Tvůrci pořád nevysvětlili některé věci, které by diváka napadly po shlédnutí hned prvního dílu první série a jak to tak vypadá, pořádné vyjasňování je ještě daleko.

Mrknul jsem totiž na dvojici pilotních dílů páté sezóny. Vlastně jsem se na ně i těšil, doufajíc, že jinak super seriál přestane přešlapovat na místě. Navíc jsem byl naplněn hypem. V rámci posledních několika týdnů nebyl den, aby na mě nevykoukl nějaký upoutávák na pátou sezónu Lost. Bylo to v televizi, v časopisech, na internetu...

Je to za mnou a lhal bych, kdybych řekl, že jsem nebyl překvapen a pobaven. Tvůrci rozhodně vytáhli určitá esa z rukávu a jestli jste dříve zoufali nad tou ideou cestování v čase, tyhle díly vám řadu věcí objasní. Tedy... "objasní" je trošku silné slovo, které J.J.Abrams snad ani nemá ve slovníku - já jen že se té časové problematice první díly páté sezóny zabývá trochu hlouběji a řekne vám, na čem jste. (A také se zabývají tím, jakým neskutečným trotlem Hurley je.)

Jenomže... Co to kouřové monstrum? Co lední medvěd? A co oni vůbec na tom ostrově? Jestli Lost brzy rapidně neklesne sledovanost a ABC nebudou nuceni přispěchat se zakonečním jako tomu bude v případě Prison Break, garantuji vám, že Lost jakožto seriál jen tak neskončí.

A co tedy, líbilo nebo ne? Remcám a kopu nožičkama, ale musím holt uznat, že "ale jo no, líbilo." Jsem už zase ztracen. Hlavou se mi honí miliony WTF?, jenomže zároveň již prahnu po dalším díle. A Abrams se mi směje.

PS: Mrkněte na ten super obrázek. Pěkně to udělali, že jo? Přeživší vlevo v civilizaci, "taky přeživší" vpravo na ostrově.

Rise of the Argonauts pokořeno

Znáte ten pocit, kdy nainstalujete novou hru, spustíte ji a po pěti vteřinách hraní si říkáte, že se vám vlastně vůbec nelíbí a nejraději byste ji vypnuli? Přesně takhle jsem totiž reagoval na Rise of the Argonauts, (velmi) akční RPG zasazené do univerza starých řeckých bájí a pověstí. Nemít ho na disku pracovně, asi bych ho opravdu po chvilce vypnul a smazal.

Ono totiž když jste hráč, tvůrci vás vhodí doprostřed děje a řeknou "utíkej rovně a zabij toho zlouna před tebou," aniž by třeba vysvětlili ovládání, nebudete z toho mít moc velkou radost. Vlastně jsem si po první čtvrt hodině, kdy jsem jen pobíhal a mlátil anonymní nepřátele, říkal, že to bude vlastně jen takové hack'n'slash RPG mínus ptačí perspektiva. Iáson je svalovec, smysl by to dávalo.

Rise of the Argonauts o soubojích (mimochodem plných krve a létajících kusů těl) vskutku je, ale na druhou stranu musím uznat, že to "RPG" nemá na štítku jen kvůli tomu, že si postupem času nakupujete od bohů nové vlastnosti. Kluci z Liquid Entertainment se značně inspirovali fantastickým Mass Effect, takže vás čeká i nekonečné pobíhání po všemožných lokacích, k tomu spousta rozmlouvání a ani dvojka souputníků za zadkem nechybí.

Upřímně řečeno, snad ani v jednom aspektu Mass Effect překonáno nebylo, ale celkově musím uznat, že Rise of the Argonauts po rozpačitém úvodu nabralo velmi solidní tempo, chytlo a za těch zhruba dvanáct hodin naservírovalo vskutku poutavý alternativní pohled na staré řecké báje. Takže spokojenost.

Raid Gaza!

Válka mezi Izraelem a Hamásem sice již před pár dny skončila (nebo se aspoň uklidnila, to než zase Hamás vyzbrojí) a Raid Gaza! je již proto trošku off-topic, ale stejně - dostalo mě to.

Ačkoliv flashovým hrám se vyhýbám širokým obloukem. Podobně jako MMORPG, i flashovky jsou neskutečným žroutem času a tak na ně radši ani nemyslím. Jenomže tuhle jsem náhodou (dobrá, troškou bezcílného surfování, jakoby tohle žrout času nebyl) narazil na hříčku jménem Raid Gaza! a to druhé slovíčko v názvu vskutku zachytilo moji pozornost. I klik jsem na "Play".

Jedná se vlastně o strategii, leč s ohromnou dávkou satiry. Hrajete za Izrael a vaším úkolem je vybudovat základnu (velitelství, kasárna, raketové silo, letiště), v níž následně budujete pěchotu, tanky, stíhačky, vrtulníky a naváděné rakety a automaticky je všechny vysíláte do Gazy. Máte tři minuty a za tu dobu musíte napáchat co nejvíce škody. Nějaké to důvtipné komandování se ve skutečnosti vůbec nekoná; pouze klikáte na produkci a ono se to tam už pomydlí samo od sebe.

Palestinci, narozdíl od po zuby ozbrojeným Izraelců, jsou zobrazeni pouze jako bezbranní blbouni, kteří čas od času vystřelí naprosto zmatenou raketu, co párkrát zakrouží ve vzduchu a následně dopadne do pouště. Palestinci dostávají neskutečnou sodu a Židové se v tom maximálně vyžívají - třeba když zasáhnete školu nebo nemocnici, obdržíte bodový bonus. Když vám dojdou šekele, zavoláte si o finanční injekci a během několika vteřin vám dorazí, se slovy "tak my vám na tu vaši, mno, humanitární misi přispějeme, jo?" A když dohrajete, vyskočí hlášení "Zabili jste x Palestinců" a následně vás po zádech poplácá šéf operace. Dozvíte se třeba: "35 Palestinců na 1 Izraelce, to je lepší poměr, než jsme měli v roce 2007. Dobrá práce!"

A hra samotná? Baví? Nebaví? Podle mě flashovka jak má být - zabaví na pár minut, odreaguje, vykouzlí úsměv na tváři a rádi se k ní jednou za čas vrátíte. Jen pro pacifisty to nebude to pravé ořechové.

Ano - Raid Gaza! je trošku zvrácená. Její evropský autor jménem "RG" (skutečné jméno nechce zveřejnit) se v rozhovoru pro Non Vivant  nechal slyšet, že hru vytvořil coby prostředek pro vyslovení svého názoru na tamní konflikt v Izraeli. Totiž že nemá rád jednání Izraele, a že jeho cílem bylo de facto zesměšnit to, co židovský stát Palestincům provádí. Byť s notnou dávkou satiry a černého humoru, kvůli čemuž se okolo hry na internetu spustil pěkný povyk (viz. britský Guardian a jeho článek o morálních hranicích videoher) a dokonce už i vyšly flashové "odpovědi," např. Save Israel či Iron Dome, byť ty už za moc nestojí.

Ale hru si užijete ať už fandíte komukoliv. Někdo si při tom může říkat, jací to jsou ti Izraelci hnusáci, jiní se zase může vyžívat ve vraždění Palestinců. K jaké straně se přidáte vy? Já říkám Raid Gaza! :-)

V USA si za třicet korun u doktora ani nesednete

Vůbec nemám v úsmyslu hrabat se v politice, prozkoumávat reformu zdravotnictví a obhajovat legitimní poplatky u lékaře. Nad těmi několika kačkami, které pacient musí v ordinaci nechávat, by zajásal snad i ten nejzatvrzelejší levičák - pokud by chvíli pobýval na západě, ideálně v USA, a třeba ho rozbolel zub (tedy za přepodkladu, že by se za těma sviněma imperialistickejma a kapitalistickejma (!!!) vůbec někdy vydal).

Nebudu to tu rozebírat nijak ze široka, jen na pár konkrétních příkladech z vlastních zkušeností ukážu, že naše reforma svými poplatky nohy opravdu nikomu podrazit nemohla. Jen proto, že něco funguje v USA, sice ještě neznamená, že se to automaticky dá a musí převést i do Čech, ale stejně... troška zamyšlení.

Poprvé jsem si to uvědomil loni na jaře, kdy jsem si při lacrossu natrhl vaz v rameni. V tu chvíli jsem to netušil, měl jsem to jen za naražené a říkal jsem si, že to po nějaké době odejde. Jenomže uplynul týden, pořád jsem dělal mrzáka a ačkoliv jsem si nedovedl představit, že by mi s tímhle doktor dokázal nějak pomoci, vyrazil jsem do ordinace. Kdo ví. Třeba by pro mě něco měli. Dorazil jsem tam, jakožto neobjednaný jsem skoro hodinu čekal (strašný nezvyk... je výhoda mít rodiče doktory), a když si mě konečně zavolali, ujala se mě jedna z tamních doktorek. Řekl jsem jí, že "se nemůžu natahovat, napřahovat a kroužit v rameni." Ona mě ošahala, poslala na rentgen, z něj jsem šel zpátky k ní a dozvěděl jsem se, že "se nebudu moci natahovat, napřahovat a kroužit v rameni... a že to odejde za pár týdnů, leč dělat s tím nic nemohou."

Poděkoval jsem za to, co jsem už dávno věděl a vydal se směrem k východu, jenomže v tu chvíli mě zarazila moje host-mamka, s tím, že se musí platit. Jako správný Čech jsem se podivil, ale k účetní došel. Paní koukla na formulář, kde bylo vyplněné, proč jsem tu byl a prohlásila: "Takže to bude 85 dolarů za rentgen ramene a 120 dolarů za prohlídku." Hlavou mi projelo jedno velké "COŽE???" Pojištění mi nevzali, prý že s mojí společností nespolupracují (chudák já, diskriminovaný cizák), a nezbylo proto nic jiného, než za celkově naprosto zbytečnou návštěvu ty $200 zaplatit.

Toť moje zkušenost. Dále z druhé ruky.

Můj známý, exchange student ze Španělska, si tu na podzim natáhl vaz v tříslu a potřeboval chodit na rehabilitace. Šel třikrát, ale pak se dozvěděl, že za každou hodinu platí asi 150 dolarů. Radši si svoje zranění přetrpěl.

Anebo můj jiný známý měl trable se zuby (anebo dásní, už nevím), jednoduše měl zevnitř nateklou pusu a potřeboval, aby mu to někdo opíchnul, tak šel k zubařovi. Zubař samozřejmě pomohl, ale marod hned musel vypláznout skoro 200 babek.

A tak dále.

Víte, ona zdravotnická péče je pekelně drahá. 85 dolarů za rentgenový snímek přeci není takové šílenství, když vezmeme v potaz, že jedna taková fotografická mašinka stojí statisíce korun. Nejsem přes to takový odborník, ale hádám, že čeští doktoři, jejich vybavení a služby nebudou o tolik levnější než v případě jejich amerických kolegů. Jistě, rozdíly tu jsou (a často jsou propastné, když si tak vzpomenu na naši mělnickou nemocnici), ale "hodnota" českých lékařů rozhodně není de facto třicetkrát, padesátkrát menší aneb rozdíl mezi poplatky. (Tohle číslo se samozřejmě liší s ohledem na typ zranění/problému, na pojišťovně atd.). Jestli to tedy dává smysl.

Poučení? Ne, takový frajer nejsem :-) Jen taková ilustrace toho, že třicet, padesát nebo kolik že korun, které musíme zaplatit u doktora, není kdovíjaké zlo - spíše naopak. Mohlo by totiž být o dost "hůř". A co na tom, že bychom pak měli prosperující ekonomii s lepší zdravotní péčí. Občan by totiž musel obětovat několik krabiček a flašek měsíčně a to by v Čechách neprošlo.

PS: Jen se mi teď hlavou tak prohnalo... představte si, že by třeba Demokraté v USA řekli, že podpoří zahraniční mise jenom když Republikáni zruší poplatky u lékařů. To by si pak všichni mysleli, že se Amerika snad zbláznila.

Hry roku následujícího (2009)

Když už jsem se nakonec rozhoupal k sesumírování svých bestovek z loňska, dává smysl, když se po ohledu zpět podívám i před sebe. Řada velkých oznámeních nás ještě čeká, ale už takhle to zase vypadá na bláznivý podzim, kdy budou vydavatelé opět vzlykat, že si jejich áčkové hry nikdo nekupuje. Inu, nedivte se, blbouni, když si to všechno necháváte před Vánoce... Nicméně, o čem že se tu na blogu v budoucnu minimálně ještě jednou zmíním?

V prvé řadě se třesu na Risen. Němečtí Piranha Bytes mi přinesli sérii Gothic aneb z mého pohledu vůbec to nejlepší, co kdy na počítače vyšlo. A tak se samozřejmě nemůžu dočkat jejich zbrusu nového brandu. Zase to bude free-roamingové RPG, tedy můj šálek kávy, a nezbývá mi tudíž nic jiného, než doufat, že to letos stihnou. Růžově to ale moc nevidím...

Resident Evil 5 je další must-have hrou, ačkoliv jsem tuhle sérii paradoxně nikdy předtím nehrál. Odvážné a troufalé to tvrzení? Určitě. Jenomže na E3 mě hraní RE5 totálně zarazilo do sedačky a... a to mi jako důvod stačí.

Mass Effect 2 & Dragon Age: Origins jsou obě RPG a obě od BioWare, tak je sloučím. To první proto, že originál měl snad nejlépe odvyprávěný příběh v historii her. Tím si u mě hry šplhnou. Dragon Age pak zase proto, že mám rád hry na hrdiny ze středověku a když je pod tím podepsané BioWare, je to zárukou kvality.

Nevím, jestli bych tu měl zmiňovat Heavy Rain, protože si ho nebudu mít na čem zahrát. Jenomže Fahrenheit od stejných tvůrců mi po dlouhé době dokázal, že adventury nejsou mrtvé, že ještě mají čím zaujmout a HR má podle všeho stejný cíl. Jen umocněný na druhou. Asi si od někoho půjčím Playstation 3 - God of War III si budu chtít zahrát jakbysmet. To mi tak připomíná, že Mad World pro Wii vypadá také hodně zajímavě. Hmm, budu tedy shánět i Wii.

Po předchozích zkušenostech mám pochyby, že Alan Wake vyjde, ale kdyby ano, okamžitě se na něj zaměřím. Nejenže hra samotná vypadá jako famózní detektivka plná hororu a mystérií, ale mají ji na triku tvůrci Maxe Payna a tenhle pojem pro mě bude herní ikonou do konce života.

Jo a na Duke Nukem Forever se netěším, to jen tak pro doplnění. Co vy?

Hry roku minulého (2008)

Beru všechno zpět. Však já nějakou tu 2008 herní bestovku přeci jen udělám! Původně jsem si říkal, že by to ode mě moc nefungovalo, protože celou řadu AAA titulů jsem ani nehrál. Ale pak jsem koukal k Lichtenbergovi a Lukovi, kteří si udělali "Best of z toho, co jsem hrál" a když tam Licht nacpal i Kroniku rodu Spiderwicků, řekl jsem si, že já mám tedy na nějaký žebříček také nárok. Svoje sedmero vezmu abecedně, protože těžko říct, co bylo horší nebo lepší.

Gothic II: Night of the Raven. Ok, jsem mimo. Tohle vyšlo už v roce 2004, ale hraju to pořád, ze všech her nejvíce, a jen tak s tím nepřestanu. Tomuhle se říká "hra života." A proto bude v každé mé bestovce, nehledě na letopočet.

A teď vážně.

Advance Wars: Days of Ruin. Neskutečně mě irituje místní, po japonsku typicky zidealizovaný příběh, kde chování hlavního hrdiny strčí do kapsy i Mirka Dušína a k tomu si borec s radostí nechá ode všech kálit na hlavu. No co. Rozhovory přeskakuji a užívám si jinak výbornou tahovku na DS.

God of War: Chains of Olympus. Nejlepší hra na PSP. Říká to každý, říkám to i já. Neskutečně rychlé, akční, krvavé, půvabné a uspokojivé. Řada "velkých" titulů před Chains of Olympus raději utekla.

LEGO Indiana Jones. Nová LEGO hříčka v mém osobním žebříček průkopnické LEGO Star Wars nepřekonala, ale to bylo jen proto, že Hvězdné Války byly první a já jsem je smažil ve dvou se ségrou. Objektivně však byl Indy lepší. A mnohem lepší, než LEGO Batman.

Mass Effect. Originál jsem projel už loni na Xbox 360 a šlo o špičkovou záležitost, ale pár věcí mě tam pěkně štvalo. Mako, vozítko, které se rádo zasekávalo o všechny možné skalky a bedny, mi málem přivodilo infarkt. V letošní PC verzi se mi to už nestávalo, plus tu byl lepší inventář a taky jsem měl lepší přístup ke speciálním schopnostem. Prostě konverze, jak má být.

Patapon. I kdyby to herně za nic nestálo, už jen kvůli hudbě a zvukům bych to tu zmínil. Patapon byla taková malá revoluce na PSP, navíc s prakticky nekonečnou hratelností.

Prince of Persia. Překvapení roku. Sice se hrál trošku sám, ale hra to byla překrásná, milá a proplouval jsem jí s pocitem naprosto uspojeného hráče. No a Elika jakožto partnerka snad trhla i Alyx.

Space Siege. Takhle - Space Siege není žádná pecka, ale přes léto jsem byl v takové náladě, kdy jsem to nechtěl u počítače nijak hrotit a jen tak si sednout a střílet. Přesně to jsem od (byť chátrajícího) Chrise Taylora dostal.

A kde je GTA IV, Fallout 3, Far Cry 2, Fable 2, Dead Space, Spore a další tituly, jejichž jména se v loni skloňovala nejvíce? Inu, některé jsem nehrál vůbec, jiné jsem spustil, ale na ne-zrovna-herním laptopu mi skoro neběhaly, další jsem hrál jen na E3 a skoro celý podzim jsem byl bez televize, takže mi odpadlo recenzování konzolových verzí. Ale zuby si na ně brousím (a navíc mě to teď přijde levněji).

The Metamorphosis (Proměna) od Franze Kafky

Řehoř Samsa to fakt schytal. Neprávem. Je to pořád mladý chlap, který se finančně stará o svou rodinu a má toho plné kecky. Leč nevzdává se. Jenomže jednoho dne se zničehonic probouzí a zjišťuje, že se v noci nějakým způsobem přetransformoval do brouka. Něco na způsob chrobáka. A jeho život se rázem otočí vzhůru nohama.

Proměna není žádná bichle. Na 70 stránkách vypráví Franz Kafka příběh jednoho nešťastníka, který byl najednou odsouzen k prosté existenci; prostě bytí. Řehoř dostane ráno najíst, celý den jen leží pod pohovkou anebo se dívá z okna, a večer jde spát. Rodina mu nerozumí, jeho stav se akorát zhoršuje, několik nepříjemných incidentů mu také nepomůže a dobře to nedopadne, jak jinak.

Aneb zase jsem přečetl knížku! Pravda, spíše knížečku, oproti předchozímu Dew Breakerovi jen malý capart, ale zaujal mě velice. Zápletka sama o sobě je samozřejmě zajímavá - "hej, monstrózní hmyz, to je něco!" - to nezaujme málokoho. Ale nejlepší na celé knížce je Kafkův styl vyprávění. Hned v první větě vše vyžvaní, takže člověk od samého začátku ví, co se stalo, ale Kafkův tón tomu naprosto neodpovídá. Mluví o člověku, ze kterého se stal brouk, ale celé vyprávění se nese ve velmi klidném a neakčním duchu, který jakoby nedává smysl.

Ještě víc mě pak překvapil samotný Řehoř a jeho způsob smýšlení. On se probudí v hmyzím těle, nedokáže se zprvu ani hýbat a lidské řeči není schopen zcela. Avšak chová se, jakoby se nic nestalo. Když se probere, haleká nad prací, nad počasím a když se jeho rodina a nadřízený snaží dobouchat dovnitř, omlouvá se, že zaspal (anebo se aspoň snaží), ale žádné "mami, tati, ze mě brouk, co mám dělat, bože, pomozte mi někdo!" Holt flegmatik.

Mě to dokonce i místy strašilo. I když... to bude spíše tím, že mi čtení evokovalo vzpomínky na nechutný film Moucha, který jsem kdysi dávno viděl. Opravdu dávno - byl jsem prtě a bál jsem se natolik, že jsem se ani neodvážil vypnout televizi a utéct do postele, protože kdybych to udělal, byla by najednou tma a mě by určitě něco sežralo.

The Metamorphosis je do značné míry absurdní čtivo. Zároveň v sobě ovšem má spoustu skrytých významů a poselstvích a kdo navíc zná Kafkův život, najde v Proměně spoustu spojitostí.

(ne, že bych byl nějaký fanoušek; jen jsme to měli jako povinnou četbu spojenou s menším výzkumem a projektem, takže jsem teď chytrák.)

Americký sen bez kapky alkoholu

Jste Američan. Je vám patnáct (resp. čtrnáct či šestnáct, záleží na státu) a už můžete řídit auto. Pak je vám osmnáct a můžete si létat ve vrtulníku, kouřit, chodit na striptýz, koukat se na porno, založit si rodinu a regulérně pracovat. Také můžete volit (tj. rozhodovat o budoucnosti země), jít si koupit bouchačku a nechat se naverbovat nebo být naverbován do války (tj. zabíjet lidi, v nejhorším případě). Vlastně můžete dělat všechno, co třicetiletí nebo století.

Až na jednu věc... za žádných okolností nesmíte napochodovat do baru, sednout si na židličku a dát si pivo. Že vás před chvílí vyhodili z práce? Že jste se právě vrátili z Iráku a máte trauma z těch všech mrtvolek? Že se s vámi po návratu rozvedla manželka? Tož voda je taky dobrá, vojáčku, počkej, až ti bude jednadvacet!

(Anebo počkej, až projde ten zákon, který všem 18+ vojákům ve službě a pod kontrolou dovolí pivní výjimku.)

Nechápu to. Jistě, kolikrát jsem slyšel pro-argument "díky tomuhle dochází k méně zraněním." Prý že je venku méně opilých řidičů. Zpochybňovat to nebudu, něco na tom bude. Úplně mimo ani není "Je menší šance, že 21-letí zprostředkují alkohol třeba 16-letým. Když by byl drinking age nižší, třeba na těch osmnáct, náhle bychom měli spoustu mladých teenagerů pod vlivem."

Asi takhle - pokud někdo chce porušit zákon a opít se, cestu si vždycky najde. Tenhle zákon naopak akorát zvyšuje různá potenciální nebezpečí, kdy se "dvacetiletí nezletilí spratci" snaží získat pár flašek piva.

V USA jsou obecně alkoholem trochu posedlí, ale v jaksi jiném světle - spousta lidí ho tu považuje za šílené zlo a zákon jakékoliv přestupky tvrdě trestá. Načapaní puberťáci jsou často vyhozeni ze školy, mě by rovnou vykopli za hranice a když někdo nachytá dospělého, kterak nalívá nezletilým, hříšník letí za mříže a soudci si na něm pěkně smlsnou. Dokonce i kdyby to byl rodič a snažil se svým "dětem" (dvacetileté dítě... to mě nepřestane fascinovat) rozšířit obzory, v tom nejlepším slova smyslu.

A když si chcete alkohol koupit a nevypadáte úplně zcela jasně na více než 21, prodavač po vás bude chtít nějaký průkaz totožnosti. Tuhle ho chtěl po mojí host-mamce při nákupu několika flašek vín - paní je přes padesát. Je to absurdní, jenomže oni mají svoje důvody. Kdyby nějaký úředník nachytal obchodníka, kterak prodává nezletilému, pohlaváč celý podnik nechá zavřít, lidi nechá vyhodit a řetězec hned musí volat svým právníkům.

Nikdy jsem nebyl kdovíjaký "pařmen," ale o páteční večery jsem do města na pár štamprlat vyrážel s radostí. Teď už jsem ale, "díky" Spojeným státům, abstinentem tvrdého kalibru. Zaprvé, cokoliv s kapkou alkoholu mi už nechutná, protože jsem si zcela odvykl. Zadruhé, jednoduše mám strach z toho, že mě někdo uvidí nebo napráská, já poputuji domů a všechny moje plány do budoucnosti se rozsypou. A to mi, přeci jen, za těch pár panáků nestojí...

Nafouknutá bublina jménem Halo 3 (prej)

První Halo mě minulo obloukem. Tehdá jsem pomalu nevěděl, co to herní konzole je a když vyšlo na PC, nerozchodil jsem ho. Dvojku jsem si s několikaročním zpožděním pořídil ze zvědavosti na Xbox 360, tak nějak se jí prokousával, ale na konec jsem se nikdy neprostřílel, protože jsem se někde zasekl, stejně mě to nebavilo, a hru už ani nemám. Halo 3 jsem proto loni naprosto ignoroval, poněvadž hypu jsem, na základě svých předchozích zkušeností, pranic nevěřil. Microsoft mě svou nechutně drahou kampaní naopak odrazoval - ani do obchodu jsem si nemohl zajít aniž by na mě nevybafnul Master Chief.

Nedávno mi ovšem známý nabídl, že mi Halo 3 půjčí, ať ho teda zkusím a já tedy že jo, že přeci jen to je v herním světě "big deal," a že když už se považuji za recenzenta, měl bych mít přehled. Když už nic jiného.

I disk jsem do konzole vložil, hru spustil, asi tak hodinku střílel a šel se věnovat aktivitě neherní. Byl to vopruz. Nevěděl jsem, co se děje, ti malí pištiví covenanští caparti mě akorát děsně iritovali a když jsem osedlal kulomet v džípu, umělou inteligencí ovládaný řidič nebyl schopen jet pět vteřin bez bouračky nebo nějakého jiného kiksu.

Umělá inteligence vážně není to, v čem Bungie zaskórovali. Ale vyjma toho... trefa do černého!

V ten samý den jsem na chvilku sednul k internetu a nastudoval si příběhové pozadí. Ono je vlastně velmi zajímavé. Pustil jsem se proto znovu do hraní a ono se to najednou rozjelo. Přišla bitka proti tomu obřímu Covenantovi s kladivem, následovala snaha sundat ohromného Scaraba, poté se najednou všude začala šířit Záplava zombíků, já je smažil plamenometem a následně jsem létal a bojoval proti dvojici Scarabů. Potom jsem konečně zabil Propheta, jenomže to mě dostalo do útrob High Charity, kde těch zombíků bylo vážně nechutně moc aneb nejtužší část hry, za jejíž splnění jsem ovšem získal zpět svoji virtuální přítelačku Cortanu. Nakonec jsem rozpráskal Oracle a absolvoval adrenalinový úprk po rozpadajícím se halo.

Byla to jízda. Zkousnul jsem pomalý a rozpačitý rozjezd, naučil se s úsměvem tolerovat stupidní řidiče a neskutečně jsem se bavil. Nonstop zábava. Kampaň jsem sfouknul za několik kratších večerů a s kámošem ji rozjedeme znovu, ve dvou, a na nejtěžší obtížnost. Vážně se už těším a vážně už uvažuji o tom, že se s tím Xboxem fakt připojím do Xbox Live, protože ten multiplayer v Halo 3 prý za to stojí.

On ten hype a ty devítky měli svoje opodstatnění. Master Chief kicks ass.