Americký úsměv

Be Happy! Po krátkodobé návštěvě USA by si člověk mohl myslet, že Američani jsou nejšťastnějším národem na světě. Smějí se na vás v obchodech, smějí se na vás při návštěvě u nich doma, smějí se na vás z billboardů a televize. Když se podíváte na rodinná fotoalba amerických rodin, velmi těžko byste tam nacházeli fotky bez úsměvu od ucha k uchu. V Americe se člověk jednoduše usmívá. Jenomže s upřímným ceněním zubů to má něco společného jen málokdy...

Vychovávateli snad už i podvědomě a automaticky, americké děti jsou odmalička učeny umění usmívání se. Kdykoliv se fotí, neobejde se to bez onoho otrockého cheeeeese (mimochodem, všimněte si podobnosti s českým sýýýýýrem). Tedy, to když jsou děti ještě malé. Jak trošku "vyrostou", řekněme v šesti letech, mají v hlavě již jasně vtlučené, že na fotkách se člověk prostě musí usmívat. Ne jinak. A pokud jinak, je zle. Skutečně! Když jsem letos nastoupil do školy, všichni studenti se, kvůli školním kreditkám a foto-záznamům, museli nechat vyfotit. I sedl jsem si na stoličku před bílé plátno, usměvavá paní fotografka řekla cheeese, já lehce zabořil koutky do tváří a paní mě NEvyfotila.

Veselá fotografka: No tak, pořádně se usmívej!
Já: Vždyť já se usmívám.
Veselá fotografka: Nene, musíš otevřít pusu, ukázat zuby, chci vidět to nadšení!
Já: [snažíc se vtipkovat] Tohle my v Evropě neděláme.
Veselá fotografka: Jenomže my v Americe ano!

No právě. Vy v Americe si div neroztrhnete tlamu jen co se vám před nosem foťák mihne. To se mně nelíbí. Je to neupřímné, chladné a lživé... (uf, tak tohle konstatování bylo namouduši srdcervoucí). Přirozený úsměv je navozen pocitem štěstí, je spuštěn vyplavenými hormony. Účelově fotografický Pan-American Smile je úmyslný a, pro zájemce o anatomii, je vykonáván pouze větším lícním svalem Zygomaticus. Hormony nula.

Jakoby někde bylo psáno, že pusa dokořán je jakýmsi kodexem slušného fotografovaného. Po několika měsících strávených se svojí americkou rodinkou se mi má host-sestři svěřila, že když si před mým příjezdem prohlížela mé dokumenty a viděla mojí fotku, lekla se a měla mě za "nějakého zlého Rusa". Jenom proto, že jsem se netlemil jak ýkvé tykve!

Jakoby tenhle "kodex správného focení" napsali hollywoodské celebrity.

Jeden příklad za všechny... Jessica Alba byla tím prvním, co mi Google našel po zadání "Fake American Smile." Je přeci tak veselá, šťastná, očividně tuze milá - tak hurá do obchodu a nakupovat Albu!

Proč se hollywoodské celebrity před každým bleskem mohou potrhat smíchy pod záplavou falešného štěstí? Protože chtějí vypadat sympaticky, přátelsky, mile - chtějí, aby si je lidi oblíbily a aby si kupovali jejich produkty. Se hřejícím uculením to nemá nic společného, tohleto je ryze Profesionální úsměv a psycho-socio-odborníci ho berou jako regulérní vědní disciplínu. U diváka má za úkol navodit padělaný pocit štěstí a bezpečí. Tuhle jsem četl krásný úryvek od Davida Wallaceho z jeho kolekce esejů pojmenované A Supposedly Fun Thing I'll Never Do Again. Sám bych to nenapsal lépe:

... směje se mile jenom proto, že od vás něco chce. Je to neupřímnost, ale ještě zlověstnější jsou ty kumulující postupně se zhoršující následky jež na nás [neupřímný úsměv] má: protože nabízí perfektní kopii nebo dojem dobrosrdečnosti bez skutečného ducha dobré vůle, blbne naše hlavy a postupně u nás vytváří přirozenou obranu i vůči opravdu ryzím úsměvům a skutečné dobrosrdečnosti. [Falešný úsměv] nás přivádí do rozpaků, vyvolává pocit osamělosti a strachu a vzteku. Způsobuje beznaděj.

Nepravý úsměv, se kterým se tak často setkávám tady za velkou louží, opravdu na člověka má negativní efekt. Vlastně to někdy pozoruji sám na sobě když se bavím s Amíkem, ať už s vrstevníkem nebo dospělým. Kterak můj protějšek vypadá jako sluníčko na hnoji a kterak sází jedno "awesome" za druhým, v nitru pochybuji (oprávněně?) o skutečně dobrém úmyslu oné nafintěné loutky, a říkám si, jestli mě vlastně vůbec vnímá. Do obličeje bych jí při tom jejím nadrženém tranzu mohl nekompromisně veprat "Smrdíš jak čuně!" a šance jsou, že namísto facky bych byl akorát oslněn zářivě bílým americkým úsměvem.

Pamatuji si, jak se mě takhle jedna (řekněme) kamarádka ptala, jestli jsem letos v létě cestoval po Evropě. I pravil jsem že jo, že jsem byl třeba lézt na Ortleru, ona vybuchla "oh, that's awesome!", já se optal zda ví, co je Ortler zač... Netušila, o co šlo, ale stejně to bylo "AWESOME." Sakra, vždyť Ortler je hora, kterou ani většina Čechů nezná a není na tom vůbec nic divného. Nemyslel bych si o ní nic špatného, kdyby se mě optala "Co je zač?" Co mi hýbe žlučí, z čeho mi je až do pláče, je tahle její usměvavá neupřímnost, de facto lhaní. Oni si myslí, že jiskřícím přikyvováním člověku dělají dobře, avšak výsledný efekt je přesně opačný. Připadám si jako magor, který si povídá s iluzionistickou zdí. Neupřímností a povrchností je podle mého americká kultura prorostlá skrz na skrz. Ale to je zase na jiné povídání.

Shodou okolností jsem se dneska o ne-tak-dobrých zkušenostech z Ameriky bavil s kolegou Tomášem Jungem, a jeho výštižné "Ty voe na ten úsměv mám alergii doteď" hezky sesumírovalo to, o čem tady mluvím. Úsměv je strašně krásná věc. Byl tu s námi odjakživa a život bez něj je nepředstavitelný. Jenomže stejně jako všechno ostatní, i on se dá zneužít, pošpinit, zpochybnit - a přesně to mu Amíci se svým podfukářským "Be Happy" postojem provádějí.

---------------------------------------------------------------------------------
Poznámka pod čarou: Musím teď poskočit o 180 stupňů a říct, že když jdu na americký úřad nebo potřebuji jednat s cizím člověkem, jsem za americké non-stop pozitivní šklebení rád. Když je tu člověk déle, ví sice už, že jde jen o profesní tvář, zástěrku, ale přeci jen mu je v daném okamžiku příjemněji - v porovnání s čarodějnicemi na českých ouřadech. To jen tak pro doplnění...