Ortler 2009

Na Ortleru je ze všeho nejzajímavější to, že tady za první světové války bylo vybudováno kulometné hnízdo. Vážně. Přímo na vrcholku. Ten leží ve skoro 4 tisících, totiž 3905 m.n.m. a ačkoliv mi to přijde trochu absurdní, pro vojska Rakouska-Uherska šlo o údajně důležitou strategickou pozici. Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam, ale tahat tam ty kvéry a ostnaté dráty by se mi nechtělo. Jinak tam ale bylo tuze fajn.

Hora je to krásná. Jde o nejvyšší vrcholek Jižních Tyrol a právě za doby Rakouska-Uherska šlo o jeho největší kopec. A ačkoliv je klasická cesta na Ortler stále klasifikována jako vysokohorská turistika, jedná se o již trošku složitější výstup, kde to bez debat chce umět nějakým způsobem lézt po skalách, slaňovat, chodit v lanovém družstvu, v mačkách a zacházet s cepínem.

Den 1
1.-2.srpna jsem tam vyrazil s tradiční rodinnou sestavou plus náš známý Kuba. Mělník jsme opouštěli v sobotu prvního někdy v 6 ráno, jeli klasicky přes Rozvadov, Mnichov i Innsbruck a následně přes Landeck, Nauders až do italského městečka Solda. Sem jsme dorazili někdy ve 3 odpoledne a akorát si tak stihli pobalit batohy a naskočit na sedačku, která nám cestu zkrátila o asi 200 výškových metrů. Možná trochu nečestné a nesportovní, ale aspoň jsme se vyhnuli nudnému šlapání lesem.

Z horní stanice lanovky jsme šlapali asi hodinu na Tabaretta Hütte, jakousi odpočinkovou stanici při cestě do Payer Hütte, našeho sobotního cíle. Jak projdete kolem Tabaretty, zmizne všechna tráva a už se jde po regulérní horské kamenité pěšince s dlouhatánským sešupem dolů. Od Tabaretty je to na na Payer Hütte aspoň další hodina, pár úseků je pro jistotu dokonce odjištěno řetězem a přes jednu roklinu vede dřevěný mostík. Rozhodně se jedná o výživný výstup, zvláště když na zádech nesete 15 nebo 20 kilový batoh a do zad praží sluníčko. Na druhou stranu, stále nic, co by nešlo vyjít v sandálech nebo v žabkách, protože přes léto tu žádný sníh není.

Z lanovky dolů ***** Z lanovky nahorů

Před 6 večerní jsme dorazili na Payer Hütte, která za mlhy vypadá jak tajemný hrad v Karpatech, roku 1875 byla postavena pražskou odnoží Alpinvereinu a leží v 3026 m.n.m. Ačkoliv jsme oficiálně v Itálii, na chatce mluví všichni německy a podle toho i vaří. Wiener Schnitzel, brambory, Schi Wasser. Co víc si přát. Jinak Payer Hütte je překvapivě dobře vybaveným obydlím, k našemu překvapení tady měli umyvadlo s čůrkem studené tekoucí vody a dokonce i splachovací záchod. Pokoje taky pěkné, jen tu spací vložku to chtělo mít s sebou (anebo spacák, kdo rád tahá extra deka navíc), protože povlečení tady samozřejmě pravidelně nemyjí.

Tajemná bouda v Karpatech ***** Po hřebenu až na vrcholek

Den 2
Budíček jsme si dali na asi 4:30, kdy se zrovna podávala snídaně (chleba se džemem a čaj, klasika), ale ven, na samotný výstup, jsme se vykopali až hodinu po snídani. Trochu pomalý start, ale příliš nás za něj kritizovat nebudu, protože to bych větev podřezával hlavně pod sebou. Rozvážným tempem jsou to z Payer Hütte na vrchol necelé 4 hodiny a na výstupu je zajímavé to, že vás při něm čeká i několik sestupů.

Ranní ptáče dál doskáče ***** Lezení v nekřesťanskou hodinu

Hned od chatky jsme klesali dolů a před námi se rýsovalo několik překvapivě dlouhých sestupů a výstupů po skalním hřebenu i normální skále. Většina z těchto úseků je odjištěna železnými lany a chyty i stupy tu jsou mamutí, takže jsme se nakonec ani nijak nejistili. Každopádně jen na skále jsme strávili dobrou hodinu a půl nebo dvě a v jeden moment jsme se trošku zasekli pod vyšším skalním výšvihem, kde se nebylo moc kde chytit ani stoupnout. Takže si tak říkám, že je vlastně dobře, že jsme nevyšli příliš brzo - za tmy by bylo na to lezení blbě vidět.

Hned za touhle menší pastí jsme ale už začali pochodovat po ledovci, po chvilce došli k ještě jedné skalce a tam už si definitivně nazuli mačky. Mimochodem, právě tady na skále, v asi 3300 m.n.m., se nachází malý bivak pro pár lidí, údajně ve velmi solidním stavu (já sám jsem ho nezkoumal).

Odtud to bylo na vrchol asi další dvě hodiny a už šlo víceméně o ledovcovou procházku. Pouze na pár větších trhlin je třeba dávat pozor. Sice přes ně vždy vedly sněhové můstky, ale 100% důvěru ve mně nebudily ani za mák. Cestou dolů se ale přes ně dalo pěkně skákat. Vertical Limit hadr. Jediný další problém při finálovém postupu na vrchol bylo počasí, které se najednou zhoršilo. Přišly mraky, zvedl se vítr a do toho začalo nepříjemně sněžopršet. Po chvilce však oblaka odputovala na druhou stranu údolí a když už jsme konečně stanuli na vrcholu, zbyl už jen ten vítr, jinak výhled byl parádní. Vlastně bylo tak hezky, že i ty žabky jsem si symbolicky nazul. Ortler pokořen.

Tonoucí se stébla chytá ***** Ztracená duše

Cesta dolů byla již jednoduchá, po ledovci šlo o jednoduchou pěší turistiku (jen ty mačky raději nesundavat). Zádrhel byl pouze jeden a opět šlo o ten skalní výšvih, kde se zaseklo několik skupinek před námi a my jsme tam museli asi půl hodiny čekat. Ještě štěstí, že bylo tak pěkně. Nakonec jsme se rozhodli tuhle část slanit (ani ne 10 metrů), protože lezení by o moc rychlejší nebylo a kutálet se dolů se nám také nechtělo. Jistota je jistota. Jinak dolů z Ortleru (samozřejmě i nahoru) se dá jít ještě opačnou stranou, po hřebeni - zrovna jsme viděli, jak tam po něm někdo lezl hore. Podle průvodce se ovšem jedná o již těžší lezení, někde mezi III. a IV. stupněm.

Zpět do Payer Hütte jsme dorazili asi v poledne, nadlábli se, zrušili další nocleh a raději se vydali směr Solda, zpět k autu. Opět již v žabkách a sandálech, ale musím uznat, že sestup to byl neskutečně úmorný, zejména ten nekonečný průlez lesem, nad nímž jsme se předtím vznášeli lanovkou. Ještě štěstí, že to ta příroda vymyslela tak dobře, a dole vytvořila jezírko, kde jsme si vymáchali naše zpocené, smradlavé, zaprášené a unavené nožky. Zasloužily si to.

Dobyto!

Jen co jsme nasedli do auta a vydali se za dalším výstupem, teď na Monte Rosu a opět z italské strany (o tom přístě), začalo pršet a my si říkali, jak nám to tedy pěkně vyšlo. Ortler je krásná hora, kde si člověk užije jak lezení po skalách, tak chození po ledovci a za odměnu dostane překrásný výhled na Tyrolky. Nedá se nedoporučit.

PS: Zbytek fotek jsem naládoval do galerie na Facebooku.