Mont Blanc, dějství třetí

Když jsem pod Mont Blancem stál poprvé, ani jsme se nahoru nevydali, protože z azura se ještě ten večer měla vyklubat bouřka a trvat asi čtyři dny. Dobře jsme udělali, pár dní na to psali v novinách o řadě lidí, kteří tam nahoře zůstali již navěky.

Druhý pokus před dvěma roky také nevyšel, protože asi dvě a půl hodiny pod vrcholem, jen co jsme přelezli Aiguille de Bionnassay, se přihnalo zlé počasí (aneb předvpověď se sekla) a my hodiny bloudili po ledovci, snažili se vyhýbat trhlinám a už jen doufali v nalezení normální cesty dolů. Zde jediná momentka, to ještě na začátku blouznění, kdy jsem měl stále dobrou náladu a daly se vyfotit i siluety vzdálenější více jak pět metrů:

Kde končí sníh a kde začíná mlha??

Takže nic takového již opakovat NECHCI! :-) Předpověď pro nadcházející týden v Chamonix je tak tak a držím nám palce, aby to tedy konečně vyšlo. O to více, když je teď naplánovaný čtyřdenní přechod se stany na zádech. Nechci totiž začít věřit v to, že tahle hora je skutečně prokletá, a že žádného Bohoňka na své šošolce prostě nechce.

Svatý Petře, milý Mont Blancu, takovouto idylku, prosím!



Odjíždíme dneska na noc, za týden se ozvu.

Inception - Důvod zajít si do kina

Původně jsem se tu o Inception neměl v úmyslu zmiňovat. Prozatím se má za letošního největšího blockbustera, píše se o něm všude, lidé už to ani nemůžou číst a můj milý blogísek by byl jen kapkou v moři... jenomže Inception bylo tak dobré, kulišácké a silné, že už jen kvůli mé osobní satisfakci si zaslouží více, než jen 140 znaků na Twitteru.

Rámec příběhu jakoby z oka vypadl Matrixu, ale zároveň byl chytřejším, dospělejším, komplexnějším a stále i dostatečně osobitým a originálním. Ještě než film vůbec skončil, už jsem věděl, že se na něj budu muset podívat znova (a pak asi zase znova), abych zachytil všechny drobné detaily a tím pravděpodobně ještě více ocenil propracovanost dějové zápletky a celého univerza.

Mně osobně se nápad se snovým světem, kde lidé mají možnost ponořit se někomu jinému do jeho snu a v něm ještě do dalšího snu a čas při tom plyne pomaleji a pomaleji a člověk vlastně pak ani neví, kde je, proč a při přílišné sebereflexi hrozí zhroucení snění... to se mi ohromně líbilo, Nolanovi připíjím a ani se to tady radši nesnažím nijak vysvětlit. Nejde to, nemá se to a ani trailery, ani oficiální popisky to nevystihnou.

Navíc mě ohromně potěšilo, že Inception není klasickým akčňákem, kde se zoufalá hrstka hrdinů snaží bojovat proti Systému či co – on tam vlastně žádný tradiční zlosyn, žádný záporňák není a přesto je film napěchován napětím a divák se o sympatické hrdiny bojí. Zahrané je totiž vše skvěle a ačkoliv DiCaprio se několika cliché hláškám nevyhnul, celkový dojem byl výborný a vysloveně radost mi dělal Tom Hardy, starající se o špetku nezbytného humoru.

Těch 148 minut uteklo jako voda a já si jen přál, aby byla stopáž ještě delší a aby se Nolan ještě hlouběji ponořil do svého zbrusu nového, leč hned z rány fascinujícího světa. Anebo aby už natočil dvojku. Káča na konci mi dala pěknou facku a pokračování drze naznačila.

V Americe peníze nesmrdí

No ještě aby jo, vždyť na nich byla Amerika vybudována jako žádná jiná země a lepší synonymum ke kapitalismu byste také hledali jen stěží. Kdovíjaké debaty o bojování proti radikálnímu Islámu ale zároveň zásobování jej zbraněmi za tučné balíky, tady rozvíjet nebudu (normální smrtelník stejně nemůže vědět, kde je vlastně pravda); jde mi spíše o přístup řadových Američanů k zeleným bankovkám.

Oni se jich totiž nebojí. Peníze v Americe nejsou symbolem zla, podlosti či hniloby a tím se od české kultury (potažmo i slovenské? Dál za hranicemi to již v tomto kontextu zmapované nemám) diametrálně odlišují. Skoro všechny české pohádky proti sobě staví chudé a bohaté, kdy ti bez peněz jsou hodní a ti s naditou truhlou zlí. Zbídačení a nuzní hloupí Honzové jsou totiž milí, hledáním lásky opojení, na penězích jim nesejde a dobro se na jejich stranu vždy obrátí; zatímco ti se zlatým prasetem jsou snad bez výjimky zákeřní, snaží se jen škodit a on je ten Bůh / Krakonoš / Mrazík nakonec stejně vždy potrestá.

Kořeny těchto chybných stereotypů jsou jasné (díky za opravení v diskuzi), už Bible velebí chudé nad bohaté. Ale z mého pohledu citelněji je to vidět v naší blízké minulosti, kdy rudí vládci samozřejmě potřebovali lidem vtloukat do hlavy, že peníze smrdí a kazí, aby se pak náhodou nestalo, že bič nebude stíhat mlátit všechny ty důvtipné, ambiciózní a úspěšné. Jenomže tato trapná, povrchní a koneckonců i falešná averze k penězům přetrvává do velké míry nadále.

Tak schválně - kolikero očí by se pohoršeně otočilo v sloup, kdybyste někomu jako narozeninový dárek dali obálku s přáním a schovanou pětistovkou? Podle mě je takový scénář v českých podmínkách tabu, snad jen s výjimkou svatby nebo vztahu prarodiče-vnoučata. To se prostě nedělá. Raději za každou cenu koupit nějakou cetku (anebo flašku, to je zase sázka na jistotu a výhoda naší mentality). Tím samozřejmě neimplikuji, že bych jako dárek preferoval peníze přede vším, to je samozřejmě blbost a originální, nejlépe ručně dělané potěšení, udělá stejně radost největší.

Mířím tím ale tam, že dávání peněz jako dárek k narozeninám, k promoci, ke svátku apod., mi vůbec nechutné nepřijde a v Americe mi to vlastně velmi vyhovovalo :-) Vždy, když jsem tam něco slavil, tak nejenže jsem se příjemně pobavil (jak už tomu tak na oslavách většinou bývá), ale namísto dárků jsem si zpravidla odnesl houšť obálek a v každé z nich bylo pár dolarů. Tohle bude na české poměry znít už jóó nekorektně - ale já jsem si na svých oslavách vlastně i docela vydělal a z ryze ilustračních důvodů, které nemají s chvástáním nic společného, zmíním třeba svojí "graduation party", která mou děravou studentskou peněženku obohatila o více jak 300 dolarů. Skoro o všechny jsem sice přišel hned následující den, kdy mě Delta oškubala o $250 kvůli letu se dvěma zavazadly a fusakem na lyže... kterážto příhoda ale stejně vlastně krásně ilustruje, jak moc jsou finanční dárky praktické.

Nutno podotknout, že jsem si na tuhle money-giving tradici musel chvíli zvykat. Dávat, nedej bože obdržet, hotovost od vrstevníka, přes to jsem se jako Čech zprvu těžko přenášel. Když jsem byl v USA poprvé na něčí narozeninové oslavě a kamarádovi jsem dával tričko, připadal jsem si vedle ostatních známých, kteří předávali přáníčka se schovanými bankovkami, jako kůl v plotě. Pochopitelně jsem sice nebyl jediný s věcným dárkem, ale rozhodně jsem byl v minoritě. A proto když jsem na další oslavě kamarádce strčil do narozeninové obálky zelenou dvacku, přišel mi týden na to milý děkovný dopis. Takže asi tak.

Američani si nedávají peníze proto, že by neměli fantazii nebo jim na vás nezáleželo. Jen se chovají pragmaticky. Co studentovi zpravidla chybí nejčastěji? Přeci peníze. Tak proč mu s nimi při vhodné příležitosti přímo nevypomoci, namísto kupovaní diskutabilního předmětu s nejistou budoucností. Mně tento americký přístup maximálně vyhovoval. Peníze přeci hýbou světem, de facto se bez nich nedá nic dělat, tak proč si to nepřiznat. Jak nadhodil kolega Antoš, Peníze nejsou sprostým slovem.

Caveman - Na obranu pračlověka

Tady bylo zaděláno na hodně velkou ostudu. Počůrat se v divadle? No fuj. Ale takhle jsem se nenasmál už hodně dlouho! :-)

Do divadla bych se sám od sebe jen tak nedokopal a za návštěvy vlastně vděčím výhradně své rodině nebo přítelačce (díky!), kteří mě do něj čas od času dotáhnou. Ale začíná se mi to líbit čím dál tím více. Narozeninové vstupenky na Cavemana, komedii o rozdílech mezi mužem a ženou, slibovaly velkou porci zábavy, ale veškerá očekávání byla překonána. Hodina utekla rychleji, než bych si přál a hned bych si hru sjel znovu.

Problémové soužití opačných pohlavích je samozřejmě ohromně vděčným tématem pro všechny komiky a Jan Holík jej v rámci této one-man show (původně napsané i hrané Robem Beckerem v 90. letech) předvedl bravurně. Konkrétní vtipy tu dost dobře replikovat nemohu, ovšem scénky úsměvně poukazující na rozepře v posteli, při nákupech, rozhovorech nebo ohledně sledování televize byly nejen neskutečně vtipné, ale také ze života a až krutě pravdivé.

Jen to, že se naučil hodinové sólo-představení mi, jakožto divadelním laikovi, přijde obdivuhodné. Ale když do toho započítám ještě ohromnou kadenci slov a bleskové přeskakování mezi chlapským a ženským hlasem... :-) Všechen respekt!

Caveman v prvé řadě pobaví, ale jak Honza Holík na konci i nadhodil, činohra měla také ukázat, že i přes všechny ty možné rozepře je vztah mezi mužem a ženou kouzelný, a že trable je nejlepší přecházet s úsměvem na rtech... mno, to začínám znít už příliš staře a mentorsky, každopádně na Cavemana rozhodně vyrazte, je to naprostá paráda a výbušně vtipné scénky dráždící svěrače, si mezi sebou budete rekonstruovat ještě hodně dlouho po skončení představení. Nemluvě o té drobné naději, že po shlédnutí hry pro nás (pány!) budou ženy mít třeba i něco větší pochopení. Prostě: za den máme svých 2,000 slov, drobků na lince si nevšímáme, při bloudění se cizinců na cestu neptáme a nejsme kreténi!

Vstupenky do Divadla u Hasičů, kde se Caveman celé léto hraje, můžete zarezervovat na Kulturním portálu.

Kouzelný Trine

Šmankote jak je možné, že jsem se tomuhle klenotu tak dlouho vyhýbal? Trine je ú-žas-ný!

V rámci letních akcí na Steamu jsem po něm šmátnul za těch pět é-peněz a takhle dobře jsem kilo a něco za hru snad ještě neutratil. Ten 2D svět mě zcela uchvátil a kombinovaná hratelnost za tři hrdiny mi zase dala vzpomenout na The Lost Vikings, akorát že v Trine bylo všechno takové hezčejší, podmanivější a plynulejší.

A jak ti borci ve Frozenbyte dokázali vybalancovat obtížnost! Trine je vlastně dosti lehký a i infarktový poslední level se ve skutečnosti jako infarktový jen tak tváří... na jednu stranu mě hra pořád tlačila, na tu druhou jsem se svou hrdinskou trojkou umíral jen výjimečně, všechny na fyzice založené fígle a puzzle byly i přes původní zmatenost vždy nakonec lehko rozpoznatelné, záseky kvůli ještě-nenaučeným skillům se také nekonaly a ani jednou mě hra nefrustrovala. No vážně, 2D hopsačka, co nefrustruje??

Lesíček, houbičky, světýlka, ohýnek, vesnička, kytičky... pohádková idylka skloubená s herní.

Ona totiž stále jen těší a těší, o to více v kooperativním režimu ve dvou a úsměvné narážky na nedomrdlého kouzelníka, který za celý svůj život nedokázal vykouzlit fireball, mi také v hlavě budou ležet dlouho.

Jenomže stejně to nejkrásnější na Trine je jeho vizuální zpracování. Kouzelný fantasy svět je tu udělán nádherně přenádherně a dokázal vcucnout více, než kdejaká "plnohodnotná" hra. Každé prostředí je jiné, jedno je detailnější a nápaditější než druhé a vůbec... je to prostě slast. Nejenže jej autoři krásně zpracovali, oni si ale i vybrali ideální námět. Být totiž takhle udělaná hra zasazená v nějakém sci-fi nebo městském prostředí, rozhodně by nedokázala uhranout podobným způsobem.

I za těch 20€ jde o parádní koupi, já už nemám slov. Snad jen -- ještě štěstí, že jsem na tohle nepsal recenzi. Tady bych měl s udržením objektivity velké problémy a nadšenými emocemi podestlaná devítka by to byla jako vyšitá (a to bych si při tom mohl stěžovat na repetitivní souboje, nepřátele i puzzle).

Jak to vypadá, když se nedostanete na Harvard?

Kdo by to byl kdy předtím řekl, z nějakého záhadného důvodu mě na Harvard nevzali. Jak nečekané, vždyť letos se tam dostalo skoro 7% ze všech uchazečů! Vždyť letos šlo jenom o historicky nejmenší percentil, když se letos přihlásil vůbec největší počet studentíků! Ačkoliv se rojí nové a nové studie demonstrující, že kariérní úspěšnost člověka se čím dál tím méně odvíjí od vystudované školy, na prestižní Ivy League instituty se rok od roku hlásí více lidí a Harvrad je mezi nimi stále nejpopulárnější.

Takhle -- mé ambice ohledně dostání se na Harvard byly samozřejmě zcela utopické, SAT ani ACT testy jsem nenapsal nijak zázračně, k tomu jsem neměl zrovna odzbrojovací esej a ačkoliv mi do karet hrála spousta jiných věcí, neuměl jsem je zřejmě dostatečně prodat a také za sebou nemám zázemí americké milionářské rodiny, která má na Harvardu konexe aneb o tom ten přijímací proces také je. Ale to už začíná smrdět vymlouváním se.

Každopádně tu pro pobavení vystavuji "rejection letter", který mi z Harvardu přišel. Když už nic jiného, napsaný je tuze mile a jedná se o exemplární ukázku diplomatické angličtiny:

Bez jakékoliv zášti a bez pocitu ukřivděnce ovšem musím konstatovat, že z Harvardu se stala nafouknutá bublina a svou exkluzivitu a výborné jedničková hodnocení ve světě si drží hlavně kvůli svému jménu, známosti a počtu publikací. Desítky amerických "colleges" nabídnou ve skutečnosti lepší bakalářské vzdělání a to, kde Harvard boduje především, jsou poté až tzv. graduate schools, kde lidé získávají opravdové tituly (medicína, práva, magisterská studia atd.). Pro bc. tituly má Amerika řadu objektivně lepších škol a v Harvardu je to hlavně o tom, že když máte diplom z Harvardu... máte prostě diplom z Harvardu a hlavně mimo Ameriku to pro vás znamená automatický nástupní plat sto tisíc (kvůli té částce mně ale za slovo nechytejte).

Každopádně zkušenosti nelituje, hlášení se na americké vysoké školy bylo neskutečným procesem a dost jsem si z něj odnesl. Chtěl jsem to v prvé řadě zkusit, zase se něco naučit a to se také stalo. Byla by podle mě blbost žít takovou dobu za velkou louží, neroztáhnout křídla a nesnažit se na všech frontách. Za klíčové jsem to ovšem nepovažoval..

Každopádně -- co dál? Po třech letech studiích v USA jsem se vrátil do Čech, kde minimálně po dobu vysoké školy i pobudu. Tož jsem na vás zvědavý, UK Práva!

Bojkot BP? Spíše absurdní

Lidský negativismus, pomstychtivost a krátkozrakost, kteréžto kvality jsou tak často vidět v naší moderní západní civilizaci, spoustě z nás přerůstají přes hlavu. Nejsou takoví všichni, ani nejsou vždy většinou, ale je jich stále příliš a naposledy se dali dohromady aby bojkotovali British Petroleum za to, jaký bordel způsobili v Mexickém zálivu. Dubnová exploze ropné plošiny Deepwater Horizon je bezesporu ohromným průserem, který v USA nemá obdoby, a jehož, navíc stále neznámé následky, budou lidé pociťovat ještě léta, ne-li rovnou dekády. Jenomže fanatizmus, který se na základě obří ropné skvrny strhl, je přehnaný a věci nesvědčí.

Včera jsem četl zprávu o tom, jak Facebook omylem smazal skupinu Boycott BP, která má dnes již přes tři čtvrtě milionu fanoušků. Byl z toho docela skandál a spousta "bojkoťáků" si to samozřejmě ihned vysvětlovala tak, že administrátoři zabanovali stránku úmyslně na popud BP. Pominu teď to, že když si někdo na Facebooku něco vytvoří, nezískává tím automaticky vlastnická práva a je stále pod správou FB, takže i kdyby se Mark Zuckerberg rozhodl "Boycott BP" smazat, má na to plné právo. Hlavní je, že ať už byl opravdový důvod pro chvilkové smazání fanstránky jakýkoliv, nešlo by o žádnou újmu. Boycott BP nemá valný smysl.

První věc, co mě při pomyšlení na bojkot napadla, mi připomněla scénář v Řecku. Stát je na tom bídně, musí využít všech úsporných prostředků, aby se udržel nad vodou, jenomže jeho občané paradoxně stávkují, nepracují a dělají přesný opak toho, co by jejich země potřebovala. Namísto kousnutí se do rtu a přijmutí reality akorát hulákají a dělají další škodu. Bojkot BP skrze netankování u jejich stanic a nenakupování u řetězců patřících BP (Aral, Castrol, Amoco...) mi původně přišel podobný -- lidé, konkrétně a zejména Američané v tomto případě, po BP chtějí, aby svůj bordel co nejdříve vyklidila. Zároveň se jich ale spousta BP snaží bojkovat, tím firmu (naivně) dohnat k bankrotu a pomstít se. Jenomže kdo pak vyčistí ten oceán?

Ale věc je vlastně mnohem komplexnější.

Důležité je uvědomit si, že vyhýbáním se tankovacím stanicím BP firmu prakticky nepoškodíte. Ano, ještě více se zkazí reputace BP a pokud mají ve vedení citlivky, možná si z útoků veřejnosti pokadí kalhoty. BP se tím ale zdaleka nezničí.

Valná většina z těch 13 tisíc pump (které magnát má jen v USA, celosvětově nevím) nepatří firmě British Petroleum, alebrž soukromníkům, kteří stanice provozují. Je to jako když si chcete otevřít pobočku Subway -- mateřské firmě zaplatíte nějaký licenční poplatek, abyste mohli provozovat fast-food stánek s jejich renomovaným jménem, ale jídelna patří vám a firmě Subway pouze odvádíte pár procent ze zisku. Možná si řeknete, že tedy BP připravíte aspoň o těch pár dolarů... ale každý dolar, který bude tratit BP, bude také, ovšem několikrát znásobeno, tratit i onen soukromník, jenž BP pumpu provozuje.

Jasně, často jsou pumpy skoupené většími ropnými společnostmi, které vlastně také možná chcete bojkovat, ale v tom případě raději choďte pěšky, protože stejně skoro nikdo netuší, co se děje v pozadí. Třešničkou na fortu budiž fakt, že BP své čerpací stanice začíná rozprodávat (jen roku 2007 byl plán rozprodat jich na 700), protože pro ně prostě nejsou dostatečně výnosné a vyhlídky mnohem perspektivnější jsou jinde.

British Petroleum je totiž firmou, která se v prvé řadě soustředí na výzkum. Nejvíce $$$ mají z hledání ložisek, jejich úpravy a těžby ropy z nich. Stejně tak si více vydělají i následným skladováním ropy a jejím prodáváním dalším velkým řetězcům. Výnosy z pump jsou v porovnání mizivé. Nemluvě o tom, že když se vezete autem, potřebujete tankovat, vlevo máte čerpací stanici XY a vpravo BP a vy se rozhodnete zajít do XY, můžete stejně tak dost dobře natankovat právě ten benzín, který vytěžila i rafinovala BP.

Nedávno to rozebírali v New York Times a mluvčí BJ's, což je jeden z amerických mega-obchodů fungujících podobně jako Makro u nás (ale k tomu má ještě benzínky), překvapila prohlášením, že "neexistuje jediný maloobchodník, který by vám mohl garantovat, že benzín, který prodává, není namíchaný s benzínem od BP. Tak prostě palivový byznys funguje." Z BP benzínu se stává BP benzín až v poslední fázi rafinace, kdy do něj přilijí nějaké své vlastní ingredience; do té doby ale BP rozprodává "syrový" benzín všem okolo.

O nerozumnosti bojkotování BP svědčí i stanovisko Greenpeace. Ti se normálně dychtivě pouští do bojů proti jakémukoliv ohrožování přírody, ale v bojkotech proti BP se organizace oficiálně neangažuje. Hezky to v tamtéž článku NY Times řekl Kert Davies, šéf výzkumů v Greenpeace, když komentoval svou cestu domů: "Mohl jsem zastavil u Chevronu, Shell, Exxonu a BP. A já vám tady mohu vyložit řadu důvodů, proč bojkotovat každou z nich," čímž podtrhl podobné nátury všech velkých benzínek. Zároveň ale vyřkl přání, aby přírodní katastrofa vyvolala v lidech sebereflexi, aby na ně měla dopad, a aby se změnil stávající scénář "Velké ropné společnosti = dealeři, my = závisláci".

Takže pokud opravdu chcete změnit přístup ropných korporacích a pokud je opravdu chcete potrestat, namísto tankování někde jinde musíte svá vozidla přestat tankovat úplně i využít alternativních transportních prostředků. To je ovšem něco, co Američané prostě neumí (v žádné jiné zemi nepřipadá na jednoho člověka tolik aut jako v USA) a, zjednodušeně řečeno, se tudíž opět jedná o krásný paradox, kdy v USA se protestuje nejvíce (mají nárok, přímo se jich to dotýká), ale pro skutečnou změnu se dělá relativně nejméně.

Všechny ropné mega-korporace si jsou totiž velmi podobné a BP holt měli tu smůlu, že se jim průšvih sešel s průšvihem a eskalovalo to v über-průšvih. 21 let zpátky narazil Exxon tanker do útesu poblíž Aljašky a do moře vypustil 260 až 750 tisíc barelů ropy. Ještě ve větší šlamastice se nyní nachází Chevron a jeho odnož Texaco, kterou soudí desítky ekvádorských kmenů za vypuštění až 68 miliard litrů (!!!) toxické vody do místního Amazonského pralesa; firma nyní čelí možné pokutě ve výši až 28 miliard dolarů. Shellka má zase na kontě zdevastované pralesy v Nigérii, do kterých po dva měsíce vypouštěli z díry v ropovodu černé zlato (nebo spíše mor v tomto případě); nutno podotknout, že Nigérie je stále velmi aktuální, ale v porovnání s BP a trablích v Mexickém zálivu o ní neví skoro nikdo, ačkoliv v Nigérii jsou dopady na přírodu ještě tristnější.

A tak skutečně tím nejlepším, co můžete pro sebe, lidi kolem i celý svět udělat, je přestat využívat služeb ropných společností... jenomže to je z našeho západního pohledu ještě více absurdní, než bojkot BP. Už by se to asi vážně chtělo zbavit závislosti na ropě (= zoufalý výkřik do tmy).

Tento článek měl nicméně jen upozornit na to, že snaha sabotovat BP tím, že nebudete pumpovat u stanicích se zeleným sluníčkem, je zcestná. Dotyční tím ničemu nepomůžou (spíše naopak, odnesou to často nevinní). Jen si možná tito aktivisté, pokud neznají souvislosti, budou připadat lépe a pocítí určité zadostiučinění, "protože právě potrestali zlou ropnou společnost, která zabila 11 lidí, poškodila zdraví více jak 70, připravila o zisky stovky a zabila zvířat tisíce." Nicméně i přesto, co jsem právě napsal, pro podobné lidi musím chovat určité sympatie, protože žít v Alabamě, Louisianě, Mississippi či Floridě, a mít na pobřeží místo koupajících se klientů černé kachní mrtvoly... také bych se asi choval více zaujatě a zaslepeně.

Každopádně tahle celá šlamastika, ať už jde o Mexický záliv nebo jiné, ropnými společnostmi zaviněné přírodní katastrofy, je vlastně trochu bezradná a zoufalá, což? Tankování u konkurence ji každopádně vůbec nevyřeší.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nakonec pár poznámek pod čarou, které se mi už šikovně nevlezly do článku, ale i tak dostatečně zaujaly. Tak třeba tahle asi už měsíc stará zpráva, kterou já ale zaznamenal až teď: BP skoupilo linky na Googlu a Yahoo, aby lidé, kteří vyhledají slova "oil spill", "BP oil spill", "Deepwater Horzion" a "oil spill response", viděli jako první odkaz oficiální stránku BP, kde se korporace problematice hluboce věnuje. BP holt dělá co může, aby si udržela alespoň tak-tak reputaci. Každopádně takovýto boj za svůj erb jsem ještě neviděl (je to zajímavé, ale na můj vkus moc populistické, papalášské i jaksi "imperialistické") a otázkou je, jestli si to lidé nevysvětlí jako snahu o ovládnutí informací (jak tomu ostatně bylo i s tou úvodní FB kauzou).

Další zajímavostí je vtipný, leč trefný foto-seriál na Forbes, kde autor přemýšlí, jak by si s podobnou katastrofou poradili v Číně. Popravili by šéfa BP? Jak moc by tragédii zatajovali? A o kolik rychlejší by v řešení byli? Čínský přístup by nebyl úplně od věci. Holt ne jen války si zaslouží aspoň částečnou cenzuru.

UPDATE: Shodou okolností dnes zmiňoval TIME originální a úsměvný způsob odboje proti BP -- vyrazit před sídlo BP v Londýně a jeden celý den tam dělat bordel s těmi šílenými jihoafrickými Vuvuzelami. To by možná zabralo! :-)

Lago di Garda to má všechno

Poslední dva týdny se nesly v duchu cestování. Minulý pátek 18. jsem se večer vrátil z LA a hned další den brzy odpoledne vyrazil na ledovec Kaprun do Rakouska, kde jsme ze tří dnů neměli ani jeden nezamlžený, ale červnové lyžování v 30cm prašanu má své kouzlo i za blbého počasí. No a od úterka 22. až do této neděle 27. jsem s rodinkou a lidmi ze špindlácké Sportovní Akademie strávil u italského jezera Lago di Garda. Při příjezdu se přede mnou rozevřel pohled na idylické taliánské městečko situované u ledovcového jezera mezi vysokými horami aneb fajn destinace pro sladkovodní líbánky apod. a vůbec by mě nenapadlo, že mi to místo tak uhrane.

Bydleli jsme ve městečku Riva del Garda, které je na užším severním cípu jezera, viz vesmírná fotka vlevo. Tahle oblast se v prvé řadě vyznačuje tím, že jezero je zde pěkně hluboké (až 346 metrů) a tím pádem i ledové; na rozdíl od jižní oblastí, kde se normální plavací hloubka pohybuje okolo pěti deseti metrů. Takže na venkovní koupání jsme jezdili jinam, ale kvůli tomu jsme tam stejně nebyli.

Oblast je totiž vyhlášenou lezeckou destinací a skalní radovánky tu jsou mnohem populárnější, než jsem očekával. Jen projížďka městem byla jasným signálem - jeden obchůdek s lezeckými potřebami za druhým, umělé stěny a plakáty propagující mistrovství světa v lezení pro příští rok. Normálně lézt jsme na místních vápencových stěnách byli sice jen dvakrát, ale z toho mála, co jsem viděl (a z toho ještě méně, co jsem vylezl), suše zkonstatuji, že šlo o krásné a neskutečně dobře (cca po dvou metrech) zajištěné cesty. Byť již celkem uklouzané aneb daň za popularitu.

Naším hlavním cílem ovšem byly místní via ferraty a.k.a klettersteigy, kterými je okolí Riva del Garda vyhlášené. Podrobné vysvětlení nabídne česká Wikipedie, já jen letmo nastíním, že se jedná o horské túry, které jsou v 99% zajištěné kovovým lanem či řetězem a k tomu tam máte kramle (železné stupy / chyty) či žebříky. V závislosti na obtížnosti může jít o jednoduchou vycházku s pár sekcemi se sešupem dolů (a ty jsou tedy odjištěné lanem) nebo o stovky metrů dlouhé kolmé skalní stěny s železným lanem pro jištění a ničím víc. Na jejich zdolávání stačí sedák s dvojicí smyček s karabinami a samozřejmě helma; lano ani další lezecké pomůcky vysloveně nepotřebujete (ačkoliv ty se někdy také mohou hodit a lezačky přijdou vhod jakbysmet).

Feráty si užíval  i mladej Bohoněk

Nástup do kaňonu.

V okolí Lago di Garda jsme ferát absolvovali několik a zpravidla šlo o lehčí kousky, takže jsem si jejich jména nezapamatoval a jako průvodce jsem tedy prd platný. Každopádně jedna byla super tím, že vedla skrze kaňon s několika vodopády (vlastně to nebyla ani feráta, ale odjištěná byla identicky) a ke konci zabavila i chozením po laně přes horskou říčku.

Každopádně co mi utkvělo v paměti byla Rino Piseta, podle průvodců jedna z nejtěžších ferát v Itálii. Jen výšlap k nástupu na ní se točil strmým zalesněným svahem a místy suťoviskem (ačkoliv tady by pomohlo, kdybychom byli nezabloudili). U nástupu je napsáno "570", symbolizující metry nad mořem a z mapy jsme věděli, že vrcholek byl někde v 950 m.n.m. Kuk nahoru a tam nic jiného, než kolmá, do nebe sahající (ok, přeháním!) skalní stěna a jeden kus nataženého lana. I cvakl jsem se, nastoupil a v tu chvíli zalitoval, že jsem s sebou neměl ony lezačky - k mému překvapení byla tahle feráta bez jakýchkoliv umělých kramlí (jak je zvykem) a skalní chyty / stupy byly zpravidla buď menších rozměrů nebo uklouzané. Většinou vlastně oboje.

Večerní momentka z Rino Pisety.

Všichni jsme byli trochu zaskočeni tím, jak moc lezecká Rino Piseta vlastně byla, ale na druhou stranu musím s chladnou hlavou konstatovat, že být tohle lezení na pískovci, šlo by podle mě, v závislosti na úsecích, o nějakou pětku až sedmičku a hlavním kamenem úrazu se tedy mohl spíše stát prostý fakt, že šlo o 400 metrů dlouhé lezení vzhůru s asi dvěma odpočinkovými místečky (to když se skála lámala a byla tam krátká rovná pěšinka k dalšímu lezeckému úseku).

Každopádně Rino Piseta byla úžasným zážitkem a rozhodně nejzábavnějším klettersteigem, který jsem kdy absolvoval. A také nejkrásnějším. Když na to přišlo, mohl jsem se cvaknout, pověsit se do sedáku a kochat se výhledem na okolní vršky s jezery, vesničkami a vinařskými políčky několik set metrů pod nimi i mnou. Ještě jednou se sem určitě podívám, příště už s lezačkami a pokusím se Rinu Pisetu zdolat lezecky, bez držení se lana, škrábání se ryze po skále a pouze s jištěním na okolo vedoucím "hromosvodu". (To mi tak připomíná - zdolávat via ferratu za bouřky je ten nejdebilnější nápad, který vám může do hlavy při lezení vloudit.)

Náhodou jsem na YouTube našel video z Rino Pisety. Je tam několik fajn záběrů, čistě pro ilustraci. My měli naštěstí hezčí počasí.

A jéje, nechal jsem se trochu unést, ale na Lago di Garda je super spousta dalších věcí. Když už nelezete přímo po skalách, můžete vyrazit na jednu z myriády turistických stezek, které vedou všude kolem. Vlastně na většinu vrcholků se dá klasicky vyšlapat (aneb nějak se z těch ferát zase musíte dostat dolů) a čas od času se cestou podíváte do jeskyň či podchodů vybudovaných ještě za první světové anebo třeba přímo v Riva del Garda měli otevřenou prohlídku vodopádu padajícího skrze vysokou skálu (50m? 60m? více?). Sprška v ceně. Anebo jinak.

Surfujete? Tady se zblázníte radostí, stejně jako stovky dalších surfařů, kteří dennodenně brázdí vodní plochu jezera. Anebo jezdíte na kole? Horských šlapek jsem tady viděl za těch pár dnů stovky a když jsem se tak koukal kolem a pozoroval všechny ty kopečky, na které musí vést samé báječné cyklo i necyklostezky... tuze jsem záviděl. Nejvíce mě ovšem mrzelo, že nezbyl čas (a asi ani peníze) na canyoning, což je plavení se v neoprenech skrze vodní kaňony, skákání / slaňování z vodopádů apod. Byl jsem na tom bohužel jen jednou, před lety ve Slovinsku, kde to navíc (doslova) drhlo o nedostatek vody a z kaňoningu se stal potočing. Inu a kdo je pro trochu konvenčnější aktivní relax, může v okolí vyrazit třeba na volně přístupná hřiště a zahrát si fotbal, basketbal (zde mimochodem velmi populární) a tak.

Jedna rada pro všechny začínající fotografy - panorama fotky nejlépe fotit se zamlženou čočkou!

No a v neposlední řadě tu jsou městečka a vesničky, je jich kolem jezera Garda spousta a jsou krásná. Párkrát jsem jimi procházel a to byly hned úzké uličky, kostkové silnice, malá autička i nákladní trojkolky, jedna kavárna a zmrzlinárna za druhou, několikapatrové oprýskané domy s dřevěnými okenicemi, západy slunce s výhledem na zčervenalé jezero... jó, tohle je Itálie a pokud své krásnější polovičce chcete udělat fakt radost, vezměte ji sem. A to ani nemusí být horolezkyně, cyklistka či výletnice...

... ačkoliv pokud pro takové aktivity jste, užijete si pobyt u Lago di Garda o to více. Nedá se nedoporučit!