Prohledat tento blog

Načítání

pondělí 30. května 2016

Jak se ve Španělsku běhají ultratraily

Když vám čas od času přistane do e-mailu povídání o tom, jak tuhle maminka odběhla nějakou stovku, támhle tatínek se sestřičkou odběhli nějakou Horskou výzvu, nemáte na výběr a holt občas taky musíte něco odběhnout. Teď, co jsem na Erasmu ve Španělsku, je pro to navíc ideální příležitost. O běhání po španělských horách se vyprávějí jen ty nejlepší zkazky.

Už kolem Vánoc jsem tak otevřel kalendář horských ultramaratonů v okolí Valencie, našel dost slibný únorový závod Trail Sierra Espadán, napsal dvěma kámošům, slovo dalo slovo a přihlášky na 65kilometrovou procházku byly odeslány.

Jenže ouvejs, dva týdny před startem přišla zpráva, že pořadatelé organizačně nezvládají, a že závod přesouvají na 14. května. Rázem bylo zaděláno na průšvih.

V květnu už bývá ve Valencii dost vedro. A když říkám vedro, myslím tím totální azuro, sucho, prach a teploty bohatě nad 30 °C. Řada lidí se tudíž odhlásila a 21 dalších nakonec nenastoupilo. Zřejmě se na tom podepsaly nešťastné události z minulého měsíce, kdy během ultramaratonu v té samé oblasti přírodního parku Sierra Espadán dva lidé zemřeli. Jednoho složila dehydratace ještě během samotného závodu, druhý skonal doma.

„Čili to znamená, že na startu budou jen ti největší borci... A pak my tři,“ říkal jsem si v duchu. Na druhou stranu, na podobné akce nejezdím bojovat o umístění, nýbrž o přežití. Za cíl si nedávám doběhnout na té které pozici, nýbrž prostě jen důstojně dosáhnout finiše.

Nejsem běžec.

V sobotu ve 3:30 ráno tak vstávám a před barákem ospale rozeznávám studenty, kteří si to zrovna kráčí do klubu. Ještě aby ne. Takhle funguje španělský Erasmus. Když jsem se tu o ultratrailu kdykoli před kýmkoli zmínil, nikdo mi nerozuměl. Já sobě ve 3:30 taky ne.

Kolem páté přijíždíme do La Vall d'Uixó, malebného městečka vyhlášeného svým jeskynním komplexem, ze kterého se v 6:00 vybíhá. Vyzvedáváme startovní balíčky, připínáme čísla, mažeme nohy a rozkroky vazelínou, naplňujeme gloglo batůžky, zapínáme čelovky a v 5:58 se zařazujeme na start. Jsme ready:

Víte, jak se pozná ultraběžec? Má elastické kraťasy. Víte, jak se pozná ultraneběžec? Má obyčejné plandavé trencle, které před mnoha lety nafasoval na fotbale. Jeden takový tam je...
Vybíháme. Dvě minuty se ještě smějeme, plácáme po zádech, a pak už stoupáme. Stoupáme dalších třicet minut. Začíná se prakticky od moře, tak není jiné cesty než vzhůru, vzhůru, vzhůru.

Začínám kašlat. Dva týdny před závodem jsem si z Ibizy přivezl protivné nachlazení, které se mě ne a ne pustit. Nějak mi to přímořské klima nesvědčí. Říkám si však, že když bacila nezlikvidoval dvoutýdenní klid před závodem, zlikviduju ho já mnohahodinovým trápením v horách.

Anebo bacil zlikviduje mě. Tedy pokud mě ještě předtím nezlikviduje pravé koleno, které mě z nevysvětlitelného důvodu začalo píchat den před závodem. To nevymyslíš.

Každopádně takhle to už na sportovních akcí chodí. Každý účastník má vždy spoustu výmluv, proč zrovna nemohl podat stoprocentní výkon. Spoustu výmluv, které nutně musí ventilovat. Spoustu výmluv, které vůbec nikoho nezajímají.

Hned první stoupání pěkně roztrhává startovní pole. Z hlavnější štěrkové stezky záhy přecházíme na malou pěšinku. Vrtkavé šutry, větve v cestě šlehající do nohou. A takhle to vypadá po většinu závodu. Do kopce to v takovém terénu ještě jde. Seběhy jsou jiné kafe. Na prvním sešupu to pěkně pouštím. To ještě byla energie i na blbosti:

Bojový zápal? Zděšení? Nebo si prostě jen zrovna uprdnul?
Mám za sebou všehovšudy dva horské závody v okolí Valencie, takže na vyvozování závěrů a publikování článků nadepsaných „Jak se ve Španělsku běhají ultratraily“ jsem kvalifikovaný jako koza k řízení náklaďáku. Kdybych ale přeci jen nějaká moudra sumírovat měl, tak... španělské ultratraily jsou hodně, opravdu hodně hodně moc trailové.

Stoupání jsou prakticky neběhatelná. Kolikrát jsem se plazil po všech čtyřech a litoval, že nemám hůlky. Hned třikrát jsem na jednom kilometru dosáhl průměrného tempa 20 minut na kilometr. Takhle šnečím tempem nejezdíte ani s košíkem v Kauflandu.

Ale furt lepší než klesání.

Pravidelně jsem se chytal větví, kmenů, skalek a asi sto sedmdesát třikrát jsem v duchu prosil ten šutřík, na který jsem měl ve zlomku vteřiny došlápnout, aby mi nepodjel pod nohou. Je mi záhadou, že se během závodu nikdo nezrakvil. Nebo o tom aspoň nevím. Záchranáře měli v pohotovosti.

A pak je tu to převýšení. 3 800 metrů stoupání (a 3 800 metrů klesání) na 65 kilometrech je poctivá dávka. Pro srovnání, v ČR jsem absolvoval dva ultratraily podobné délky. Jeden, Jizerský Ultratrail, měří 68 kilometrů a nastoupá se během něj 2 650 metrů. Druhý, EPO Trail Maniacs v okolí Slapské přehrady, má 61 km a +2 300 metrů. Délky víceméně stejné, převýšení o třetinu jinačí.

Je to sakra znát. Ještě nikdy mě po běhání tolik nebolela stehna. A ještě nikdy mě nebolela stehna týden po výběhu. Leg day hadr.

Byla to dřina. Tady mi už moc do smíchu nebylo:


Celkově musím říct, že se mi neběželo (resp. nešlo) moc dobře. Na bolavý zahleněný krk jsem si už stěžoval. Koleno jsem vyřešil všelékem brufenem. Co bolí, to sílí. Do třetice všeho dobrého mi ale nějak bublal žaludek. Před startem jsem nejedl nic výjimečného, jenže ten den mi to prostě nesedlo. Co naplat, přichází nevyhnutelné. Retrospektivně bych závod mohl rozdělit do dvou kapitol:

Kapitola I.: Před bobkem
Kapitola II.: Po bobku

Předně, nebylo vůbec snadné najít vhodné hnízdečko na bobkování. Cestičky často vedly strmými úpatími, holými hřebeny nebo naopak hustě zarostlými soutěskami. Vzhledem ke skutečnosti, že jsem se furt ještě nenaučil umění běžeckého rychlobobkování, jsem potřeboval rovnější diskrétnější místo, odkud můj holý zadek nebude už z dálky zdravit kolemjdoucí.

Nakonec jsem našel. Jako kdyby mi někdo nalil novou krev do žil. Nemluvě o tom, že deset minut nato jsem doběhl na kontrolu na 35. kilometru, kde měli kolem tradiční vody, ionťáku, toastů, bonbonů, banánů a pomerančů také těstoviny s rajčatovou omáčkou. Jako na zavolanou, aneb po vyprázdnění je třeba se zase naplnit. To mi za těch 5 minut navíc stálo.

Hned se běželo líp!

Jen škoda, že to moc dlouho nevydrželo. Kolem hranice jednoho maratonu přišla první krize. Klus do lehkých stoupání vystřídala rychlá chůze, a rychlou chůzi do těžkých stoupání vystřídalo plahočení. Poprvé za celý závod si sedám. Sám sobě v duchu říkám, že to není žádné flákání, že ve skutečnosti jen potřebuji z batohu vytáhnout dva gely, a že mi to půjde líp, když si k tomu na třicet vteřin dřepnu...

Kecy. Seš už prostě utahanej a hledáš výmluvu.

V duchu si dávám facku, s gelem v ruce se zase vydávám na cestu, ale dost mě frustruje, že mě několik lidí předchází. Do půlky závodu jsem se držel kolem 15. fleku, teď se začínám sesouvat. Inu, teď taky teprve začíná ten opravdový závod.

Jednoho chlapíka se však chytám, stoupám s ním vzhůru, povídáme si. Gratuluje mi k vítězství - v kategorii cizinců. Jsem tu jediný.

V několikakilometrovém seběhu před poslední občerstovačkou chytám slinu, kolegovi utíkám a cestou míjím dalšího borce. Každé předběhnutí je jako extáze, člověku nesmírně pomáhá psychicky. Chytám takový elán, až míjím skrytou odbočku do lesíka a pokračuji po hlavní cestě dál. Ach jo.

Po nějakých 200 metrech začínám být nervózní z absentujícího značení, pokukuji kolem, nahlížím ještě o zatáčku dál a nakonec se vracím. Pár minut vyhozených oknem, mohlo to být horší. Mohlo to být jako předchozí zakufrování na prvním horském hřebenu, kde jsem slepě následoval skupinku dvou běžců, logicky jsme pokračovali po hřebenovce, jenže závodní trasa se před hlavním vrcholem nenápadně stáčela po malé stezce doleva dolů. Ničeho jsme si nevšimli, pokračovali dál, nahoru a pak zase dolů... Tehdy to bylo za dobrou čtvrt hodinu. Tehdy mi to přišlo jako šíleně frustrující ztráta, ale v kontextu téměř dvanáctihodinového výsledného času šlo o banalitu.

Ostatně, to jsem vlastně měl říct asi úplně zkraje. Závod byl celý značený. Žádný orienťák. Od začátku do konce rozvěšené mlíko na (téměř) každém rohu, občas doplněné šipkami na zemi. Tady se mohl ztratit málokdo. Natožpak dvakrát po sobě. *boří hlavu do písku*

S naskakujícími kilometry a hodinami holt odchází pozornost, a musím přiznat, že na závěrečné třináctikilometrovce - mezi poslední občerstvovačkou a cílem - jsem už byl slušně grogy. Jednak jsem začal cítit ryzí únavu, noc před závodem jsem naspal tři hodiny a noc předtím hodin šest. A jednak jsem brutálně podcenil doplnění energie.

Gely jsem zlikvidoval už před poslední stanicí a na ní, abych náhodou neztrácel čas, jsem akorát vyžgrundal kelímek s ionťákem a do chřtánu strčil půlku toasťáku s nutelou. „Vždyť už jsem skoro v cíli,“ říkám si.

Ani prd v cíli.

Závěrečný úsek byl co do terénu vůbec nejnáročnější. Čekalo mě vůbec nejprudší, více než dvoukilometrové stoupání cik-cak pěšinkou na „nějaký další dementní kopec“. Rukama jsem hrabal po okolních větvích, pomáhal si a dával bacha, ať nevrávorám. Tady bych fakt nerad padal. Dva chlapi, které jsem doběhl, mi ke konci stoupání utekli a znovu jsem je viděl už v cíli. Závěrečný krpál mě zničil.

A víte, co na něm bylo nejhorší? Nebyl to závěrečný krpál.

Organizátoři prokázali znamenitý smysl pro humor a když už jsem míjel turistickou cedulku s nápisem La Vall d'Uixó s šipkou ukazující na příjemnou štěrkovou cestu vedoucí do cíle, značení strhlo směr závodu do stráně a pokračovalo přes ještě jeden další dementní kopec. Nebyl to zdaleka takový fičák jako minule, nebylo to zdaleka tak prudké minule, jenže od kousku toasťáku s nutellou utekla už hodina a půl, žaludek se mi začínal svírat, břicho kručet a přišla druhá krize.

Vidíte tu krásnou štěrkovou cestu? Tak po té se neběželo.
Předbíhá mě dvojice závodníků.

Cucám vodu z camelbacku, která pocit hladu aspoň zdánlivě potlačuje, ale po čase mám už žaludek na vodě a zas mi tam nepříjemně bublá. Fakt blbě se mi běží z kopce.

Jo a taky už mě docela bolí nohy.

Předbíhá mě další člověk. Sakra. Tři kiláky před cílem! Tak seber se!

Tak jo, jen co se tady neskutálím tím kamenným sesunem... Proboha kdo to vymýšlel tuhle trať, opravdu trail až do posledního metru.

S vidinou dvojice závodníků kousek za mnou a s vidinou cílové mety kousek přede mnou se konečně kousám do rtu, natahuji krok, nohy nechávám padat daleko přede mnou a jako špatně vedená loutka v divadle se valím z kopce dolů. Dobíhám do vyschlého koryta řeky, proti mě vybíhá jistá slečna a v rychlosti se ptá:

- „Co běžíš, to dlouhý, nebo jen to krátký?“
- „Jen to krátký.“

„Jen to krátký,“ opakuju si. Jen těch 65 K. Jen tu dětskou variantu. Omlouvám se, příště se polepším.

Když jsem se na Trail Sierra Espadán hlásil, 105kilometrová verze mě lákala. Ale nakonec jsem ji zavrhl. Ze dvou důvodů. Zaprvé, startovné stálo 85 € a to už se mi za jeden pretěk fakt dávat nechtělo. Zadruhé, do závodu jsem se chystal nastoupit v nových botech, ze kterých jsem si po prvních třech výbězích nad 20 km vždycky odnesl lehce odřené paty. Šedesáti pěti kilometry bych se s puchýři na patách prokousal, u stovky by to bylo už trápení.

Nakonec každopádně musím říct, že obuv supr. Inov-8 Race Ultra 270 je parádní bota, která skvěle drží i v dost nerovném terénu, a která si nakonec sedla. Kolem 30. kiláku jsem ve stoupání patu chvilku cítil, ale to zase přešlo. Do cíle jsem docupital bez jediného puchýře a bez rozpálených, bělavě mokvajících chodidel. Radost veliká.

Dup dup dup.
À propos cíl, to byla docela sranda. Pěkně udělaná rovinka, nafoukané slavobrány, hudba, skvělá atmosféra, tleskání, fotografové - a rozhovor. Jo, rozhovor. Ha ha ha. Hlavním pořadatelům došlo, že jistý Milo? Bohon?k z jistého Run the World CZ klubu asi nebude místňák, když jejich systém ani neumí zobrazit jeho jméno. A tak jen co jsem se došoural, už mi strkali k ústům mikrofon a já byl tak ušlapaný, že jsem ani neměl sílu na to lámat si hlavu nad svou rozlámanou španělštinu.

- „Tak jaký to bylo? Jak se cejtíš?“
- „Pěkný. Ale jsem trošku unavenej.“

Ha ha. Hlavně to brát s úsměvem.

Po společenské pětiminutovce si nechávám ukazovat cílovou zónu pro závodníky. Jídlo! Spousta jídla. Do jedné ruky těstoviny s tuňákem, do druhé ruky kuřecí vývar, usedávám a na chvilku jsem ten nespokojenější člověk na světě.

V pozávodní euforii volám domů babičce. Protože proč ne. Už jsem ji dlouho neslyšel. Sedím ve vyhřátém autě a půl hodiny se ani nehnu. Trans.

Dávám teplou, jako po každé podobné akci nesmírně uspokojivou sprchu. Nazouvám pantofle a mám opravdu velkou radost z absence puchýřů. Chodím trochu srandovně, byť v rámci možností dobré. Syndrom tzv. namrdaného kačera se nedostavuje. (Ten se dostaví až o den později, když ráno vstanu a snažím se sejít po schodech.)

Vracím se do cíle, protože mám na trati ještě dva parťáky. Teda vlastně jen jednoho. Pablo mi volá, že kvůli rozbitému koleni musel odstoupit už po pár hodinách. Je mi to líto, Pabla jsem přesvědčil, aby se přihlásil, a on si pár dní nato natáhl vaz a tři měsíce před závodem vlastně vůbec neběhal. Palec hore, že to aspoň zkusil. Raúla potkávám při cestě ze sprch.

„Až za mnou zas někdy přijde nějakej českej cabrón a bude mě tahat na takovejhle závod, už vím, kam ho pošlu.“

Byl to Raúlův první horský ultramaraton a ještě v cíli odpřisáhl, že už nikdy na nic tak dlouhého nepůjde. (Chá chá, to známe!) Jedním dechem samozřejmě dodal, že je fakt rád, že si něco takového zkusil. A přežil.

Protože o tom tyhle závody jsou: přežít je. V případě Trail Sierra Espadán odpadla třetina startovního pole. Slušná úmrtnost. Je běžné, že ultratraily spousta lidí nedokončí. Začnou bolet kolena, kotníky, chodidla, přijdou křeče, dojde šťáva... Ne, tyhle dlouhé nesmysly už vážně nejsou zdravé. Proč je teda člověk podstupuje? Hledání racionálních důvodů nemá cenu. Tohle egu nevysvětlíte.

Ten pocit z překonávání sebe sama je k nezaplacení.

Cestou k autu jsme se ještě zastavili v cílovém stanu a nechali si vytisknout výsledky. Doběhl jsem v čase 11 hodin a 38 minut, z 66 lidí na startu jsem se tak akorát procpal do první třetiny. 22. flek. No jéje. To v zemi Kiliana Jorneta vlastně není žádná ostuda.

Plus minus záznam z Endomonda.

pondělí 22. února 2016

Devětkrát o Maroku: modré domy, velbloudi a spousta žvance

Během našich studií v USA jsme se s Áňou dobře skamarádili s marockou princeznou Kenzou. Tedy, jedou z mnoha marockých princezen a jednou z mnoha dcer s modrou krví... V praxi to tedy neznamenalo, že by nosila zlatem protkané šaty a do školy jezdila v diamantovém kočáru, ale je to každopádně skvělá holčina, která nás k návštěvě její země inspirovala. Bohužel zůstala za velkou louží a tak jsme se s ní v severozápadní africké zemi nepotkali. Odkládat jsme to na druhou stranu nechtěli, protože aktuálně přebývám ve španělské Valencii a do Rabatu to mám blíž než do Prahy. Čili ideální období udělat si výlet.

Ze španělského přístavu Algeciras jsme trajektem přejeli do marockého přístavu Ksar es Seghir, kousek na východ od mnohem známějšího Tangieru. Odtud vypadala cesta následovně: Chefchaouen - Fès - Meknes - Merzouga - Ouarzazate - Marrákeš - Casablanca - Rabar - Ksar es Seghir.
Jeli jsme na přelomu ledna a února, což je velmi příjemné období. Do země jsme se dostali nočním busem z Valencie, což nebylo úplně nejpohodlnějších deset hodin, ale většinu jsme zdárně prospali. Hranice jsme překročili kousek od přístavního města Tangier a odtud jsme pokračovali na jihovýchod až do pouště u alžírských hranic, kde jsme to stočili na západ a přes Marrakéš dojeli až do Casablancy u Atlantiku, odkud jsme zamířili zase zpátky na sever, přes hlavní město Rabat až zpátky na trajekt.

Jo, hodně času jsme strávili na cestách, ale nevadí, aspoň jsem si přečetl Českého krtka v CIA. Karel Köcher je fascinující osobností (což není nutně kompliment) a knihu rozhodně nedoporučuji žádnému fanouškovi Jamese Bonda. Akorát by přišel o iluze. Mé špionážní aktivity v Maroku se každopádně omezily na prosté otevírání a zavírání knížky, jinak jsem se vezl jako zhýčkaný západní turista. Tady devět postřehů. Ale ještě předtím můžete mrknout na naše krátké video:


Chefchaouen nesmíte minout. Naše první zastávka se mi líbila ze všech nejvíc. Ne, není to tím, že se tady ve velkém pěstuje marihuana a za jeden gram tu zaplatíte kapesným ze základny. Není to ani tím, že jsme bydleli v hotelu, kde nad postelí viselo velké zrcadlo, povlečení bylo tygrované a na polštářích se vyjímaly hlavy panterů. Je to tím, že Chefchaouen se rozkládá u úpatí majestátní hory, a především pak tím, že celá jeho stará čtvrť je kouzelně modrá. Různé odstíny barvy oceánu pokrývají zdi, střechy, dveře, okenice, květináče... Vypadá to úžasně.

Kluci mastí fotbálek v modrých ulicích Chefchaouenu.
V létě bych sem nejezdil. Sever Maroka je zelený. Člověk jede do Afriky a Afrika je přeci plná písku, ne?! Dej pokoj. Na druhou, ujedete nějakých 200 kilometrů na jih a zelené výhledy už opravdu začnou střídat výhledy vyprahlé. Na jihovýchodě země bylo i na začátku února přes den kolem 25 stupňů a rostly tam jen nějaké superodolné keře a trsy trávy. Vedro, sucho a bída. V létě tu musí být příšerně a fascinuje mě, že i v těchto oblastech se najde pár vesniček, kde lidé žijí.

Vyprahlým jihem občas protéká řeka, resp. protékala řeka, která za sebou zanechala trochu úrodné půdy. I tyto oázy však pomalu vysychají.
V poušti je fakt zima. Přes den vedro, přes noc zima. Teplotní rozdíl 30 stupňů v pouštích (arabsky „sahara“) opravdu existuje, přesně jak nám říkali na školách. Se západem slunce začíná padat i rtuť teploměru a zastavuje se až někde kolem nuly, resp. klidně i pod nulou. Berte pořádný spacák! Kvůli suchu se to naštěstí obchází bez ranní námrazy a moment, kdy vám na horizontu vycházející slunce zase pohladí zmrzlý obličej, stojí za to.

S našimi italskými kamarády jsme si udělali výšlap do malé vesnice vedle Merzougy, vyprahlého městečka na jihovýchodě země, a nabrnkli si tam skupinku zvědavých dětí. Lidé tu žijí hlavně z turizmu, opodál se totiž rozkládá poušť Erg Chebbi, do které se pořádají populární výlety na velbloudech a dromedárech.
Dromedár není to samé co velbloud. Dromedár má jeden hrb, velbloud dva. My jsme jeli na dromedárech a pěkně jsme si při tom otlačili zadky, na koních se jezdí mnohem pohodlněji. Každý jsme si osedlal jednoho dromedára a oni nás během asi 45minutové vycházky zavezly, přes několik pořádných písečných dun, až do pouštního tábora, kde jsme přenocovali. Jo, bylo to hodně turistické, ale proč ne.

Salam alejkum!
Je to hodně evropské, ale... Maroko patří mezi nejprogresivnější africké země. Mluví tu mj. francouzsky, mají několik mezinárodních letišť, mezi metropolemi jsou pěkné silnice, spousta lidí tu kašle na pět modliteb denně a čtyři manželky doma, v sedmimilionové Casablance vyrůstají mrakodrapy a šel jsem tam do nejlepšího Mekáče, jaké mé vytříbené chuťové buňky pamatují. To však nic nemění na tom, že pivo tady pořídíte složitě a ještě k tomu draze, že prakticky v každé ulici každého města se válí odpadky, nebo že většina populace žije v něčem, co by našinec označil za bídu. I medina (staré město) ve zmiňované Casablance připomíná ghetto, kam by spousta evropských turistů nevkročila (byť se není čeho bát a jde o jednu z nejzajímavějších částí města). Obchodníci vyvolávají ze svých kójí o velikosti 2x2 metru, řemeslníci sedí na ulici u svých zašlých nástrojů, kuchaři vařící na pradávných venkovních sporácích...

Řezník v ulicích Fèsu ví, jak zaujmout. Hlava je samozřejmě skutečná.
Dejte si tadžin (nebo tažín?). Tuhle marockou specialitu jsme měli prakticky každý den. Někdy k obědu, někdy k večeři... někdy snad k obědu i k večeři. Je skvělá. Obří talíř přikrytý keramickým kuželem s dírou uprostřed slouží nejen k podávání, ale též k několikahodinovému dušení výborného žvance, jenž v základu obsahuje kuskus, rýži, kuře, zeleninu a místní koření podivuhodné chuti. Není to vlastně žádná exotika, ingredience byste pořídili snad i na vesnici v Brně. Jindy jsme se zase stravovali v ulicích, kde to u nás suverénně vyhráli stánkaři s různými druhy oříšků. Deset deka kešu za 20 korun? Tak já si vezmu rovnou kilo, děkuji pěkně.

A když si těch oříšků koupíte hodně, stánkař na marrakešském náměstí Djemaa El Fna vás třeba pozve i k sobě „do podniku“... Nojo, turisti. :-)
Týden stačí. Maroko je fajn. Za srdce mne ale nechytlo. Viděli jsme velká města i nuzné vesničky, viděli jsme hory i doly, viděli jsme poušť i oceán... a v duchu jsem si tuhle zemi odfajfkoval. I ta největší města se po jednom jediném dni okoukají, protože toho vlastně nemají moc co nabídnout. Zároveň není Maroko kdovíjakou exotikou, aby nedostatek turisticky vděčných „atrakcí“ kompenzovalo prosté okoukávání zdejšího běžného života. Jestli se někdy do Maroka vrátím, bude to kvůli pohoří Atlas (nejvyšší hora Džabal Tubkal měří 4 167 metrů a spolu s okolními vrcholy slibuje pěkné trekování) a/nebo kvůli lezení v kaňonu Garganta del Dadès, který se nachází nějakou půlhodinku západně od města Ouarzazate a jde o dechberoucí místo.

Kaňon Dadès Gorges. Úzká silnička lemuje řeku, nad níž se z obou stran tyčí až 300metrové stěny. Příjemný chládek, žádné fronty a některé cesty jsou dokonce vyboltované. Jestli ještě někdy do Maroka, tak s lezeckým vercajkem.
Jsme Maročané! Odvezl jsem si dojem, že kolem krále Mohameda VI. panuje dost slušný kult osobnosti a co řekne, to platí. Třeba jeho nárok na Západní Saharu. Když jsem se našeho průvodce na sporný region severozápadní Afriky optal, přišlo mi, že můj dotaz vlastně vůbec nechápe, protože Západní Sahara „je přeci součástí Maroka a všichni to vědí a souhlasí s tím“. Tady je vidět velký rozdíl mezi vpravdě marockými Maročany a mezi „světovějšími“ Maročany. Mohameda VI. a Západní Saharu jsem posléze nadhodil i před svým marockým kamarádem žijícím už dlouho ve Španělsku a ten nešetřil kritikou. Král se prý tváří jako milovník lidu, jenže ve skutečnosti si staví vlastní rezidence za desítky milionů eur, a situaci na Západní Sahaře považuje kamarád z hlediska mezinárodního práva za ostudnou. Inu, perspektivy, perspektivy...

Pouliční momentka z Casablancy. Král Mohamed VI. vás vidí! A když ne z ulic, tak z vaší peněženky s marockými dirhamy - jeho portrét je na každé bankovce.
Organizovaný zájezd vlastně nemusí být vůbec špatný. V životě jsme si nekoupil autobusový zájezd od cestovky. Maroko jsme chtěli pojmout obdobně, jenže pak jsem ve Valencii narazil na marocký trip od Happy Erasmu (organizace vydělávající na různých aktivitách pro zahraniční studenty), který toho nabízel opravdu hodně za opravdu slušný peníz. Pravda, výlet neobsahoval výstup na Tubkal, který bych si, jet po vlastní ose, nenechal ujít, ale zase nás protáhl po všech významných kulturních památkách (já barbar je občas přeskakuji), obsahoval dobrého guida, ušetřil mi spoustu nocí plánování a bookování (byť to mě baví skoro stejně jako samotné cestování), a potkali jsme díky němu spoustu super lidí z jižní Ameriky, s nimiž teď ve Valencii chodím na pivo... Čili fajné! 

That said, výlety po vlastní ose jsou beztak nejzábavnější. :-)

Na nádvoří mešity Hassan II. v Casablance. Dovnitř se nacpe 25 000 lidí a patří mezi největší na světě. Její minaret je pak dokonce úplně nejvyšší - měří 210 metrů.

pátek 22. ledna 2016

První rok s GoPro: tipy, triky a co (ne)dělat

Před rokem a pár měsíci vyšla čtvrtá generace GoPro Hero, přítelka byla zrovna tou dobou ve Státech a tak jsem jí napsal prosíka, jestli by mi jednu nepřivezla. Konkrétně Silver. Za odměnu jsem ji pak nechal hodinu a půl čekat na letišti v Mnichově, protože mě v Rakousku zastihla sněhová kalamita, ale to už je zase jiný příběh... Vzhledem k aktuálnímu kurzu dolaru bych si dnes už elektroniku z USA vozit nenechal (25 Kč oproti tehdejším 22 Kč), protože těch pár ušetřených korun mi nestojí za případné trable s reklamací, kterou bych z Mělníka s newhampshirským Best Buyem řešil asi dost složitě.

Ťuk ťuk na dřevo, kamerka stále spolehlivě drží, jen pár pixelů na předním displeji mi vyteklo. Čím to? Prostě spadla. Ne jednou. Přeci ji nebudu nechávat zavřenou v šuplíku. Máme za sebou krásný první rok  a užili jsme si spolu dost srandy. Vypadalo to zhruba nějak takhle:


Operovat GoPro není žádná rocket science, ale nějaké elementární znalosti to chce. Níže tedy nabízím pár postřehů, za něž bych byl býval rád hned zkraje. Jedná se výhradně o mé vlastní poznatky doplněné vlastními videi, schválně jsem nepsal o věcech, které jsem vlastnoručně nevyzkoušel. Třeba o filtrech, které znatelně vylepšují kvalitu obrazu např. při potápění, nebo o dronech, s nimiž natočíte naprosto fantastické záběry, nemluvě o tom, že dnes už dělají drony s vysílačkou, jíž si strčíte do kapsy a létající robůtci vás pak následují s ohledem na vámi nastavenou vzdálenost, úhel nebo trajektorii. Fíííha.

Proč GoPro Hero4 Silver?
GoPro aktuálně nabízí šestici kamer a na první pohled se v tom může člověk ztrácet. Jen se na to podívejte:
Kompletní srovnání všech modelů se všemi technickými údaji hledejte zde.
Po přednákupní rešerši jsem dospěl k závěru, že mým potřebám bude nejvíce vyhovovat Silver. Více než roční "praxe" mě v tom utvrdila a pokaždé, když se mě někdo ptá, jakou si vybrat, doporučuji Silver. Mám pro to tři základní důvody:
  1. Dělá výborné video. Neasi. Krásné FullHD (= 1080p = 1920x1080). Lepší video umí už jen o sto dolarů dražší Black, jejíž největší výhodou je, že FullHD kvalitu zvládá při 120 snímcích za vteřinu (Silver jen 1080p/60fps), což bych dost ocenil při zpomalených záběrech. Jakmile 60fps video zpomalíte na čtyřnásobek, už se to protivně škube. Nicméně skutečnost, že Black točí i pěkně ve 4K, podle mě dnes stále není relevantní. Optejte se za dva tři roky.
  2. Má displej. MÁ DISPLEJ! Jasná killer feature. Kdyby Black také měla displej, asi bych se plácl přes kapsu a šel do černošky, ale Silver je jediná kamera v nabídce, která: a) dělá top video, b) má obrazovku. Díky ní mohu okamžitě zkontrolovat záběry, poštelovat úhel a zase hned točit. Ne, GoPro appka na telefonu tohle skutečně neřeší. Není pohodlné neustále vytahovat telefon (kolikrát to ani nejde, např. když visíte ve stěně), párování s telefonem chvíli trvá, zapnutá wi-fi vysává kameře baterku a vůbec je to prostě vopruz. Displej na kameře je výhra.
  3. Má vyměnitelnou baterku. Všechny ostatní GoPro kamery v nabídce (s výjimkou Black) mají baterky zabudované, a protože ani jedna kamerka nevydrží déle než dvě hodiny akce (v zimě ještě méně), nosím s sebou náhradní zdroje, objednané za pár éček z čínského eBay.
Nejsem fotograf. Nejsem kameraman. Nejsem střihač. Jsem jen klučina, který tráví nechutně mnoho času sledováním YouTube videí z všemožných extrémních sportů (People Are Awesome!), a který by taky rád měl nějaké podobné zážitky. Následující snůšku tipů tedy neberte jako rady od profíka, nýbrž od samouka, jenž předtím kamerám rozuměl jako koza náklaďáku. Jste-li na tom podobně, tím spíše vám přijdou vhod, protože adresují nejčastější chyby.

Kupte si pořádnou paměťovku
Samotná kamerka něco stojí, jenže tím náklady nekončí. Přinejmenším si ještě musíte pořídit microSD paměťovou kartu, což rozhodně není oblast, kde byste chtěli šetřit. Na šmrdlání záběrů v nízkém rozlišení a nízkém frameratu vám stačí karta za pár stovek, ale kvůli tomu jste si nekupovali GoPro Hero4 Silver za desítku, no ne? Zamáčkněte slzu, vyplázněte další dva tisíce a kupte si 64GB kartu s pořádnou zapisovací rychlostí. 64 GB proto, aby vám kamera vydržela i na delší výlety, a vysokou zapisovací rychlost proto, aby se i video vysoké kvality správně ukládalo a nepoškozovalo. Tady najdete seznam doporučených kousků.

Naštelujte ji nahoru
Víc, než si myslíte. Pokud si GoPro nasadíte na helmu (aneb kvůli tomu jste si ji dost pravděpodobně pořizovali), měla by se dívat trochu nahoru, ať už jedete na kole nebo lyžujete. Jinak si budete akorát točit vzrušující zemi pod nohama. Viz jedny z mých úplně prvních záběrů. Berte to jako odstrašující případ:


Naštelujte ji dolu
Počkat, tak nahoru, nebo dolu?! Samozřejmě záleží na vámi provozované aktivitě. U lyžování a u kola nahoru, ovšem kupříkladu u lezení je zase lepší, aby kamerka koukala trochu dolů a zabírala vám i nohy, protože pohledy dolů, do propastí pod hnátama, jsou ve výsledku působivější než pohledy na vaše ruce. Pokud však kamera nebude koukat dostatečně dolů, namísto nohou budete snímat akorát skálu, led nebo jakýkoli jiný podklad, po němž se sápete. O ničem.

Kontrolujte své záběry
Minimálně na začátku dne. Je velmi pravděpodobné, že napoprvé budete natáčet pod jiným úhlem, než byste si ve skutečnosti přáli, a tak je dobré točit jen chvilku, zastavit se, bleskově zkontrolovat footage, kamerku poštelovat a jet dál. Jinak hrozí, že vám z celého dne natáčení nic nevyleze. Abyste se zbytečně nezdržovali, musíte mít GoPro s displejem. Ale to už víte.

Udržujte čočku čistou
Resp. udržujte vnější kryt čistý. I malý kousek špíny nebo kapka vody dokáže zničit záběr, a rozhodně se to netýká jen špinavých a vodních sportů. Zrovna při lyžování nebo ledolezení jsem měl čočku také často mokrou. Aplikujte tekuté stěrače, lahvička nestojí moc a vydrží vám dlouho. Nebo poproste kámoše surfaře.

Před natáčením si vždycky zkontrolujte kvalitu videa
Ze začátku se mi pravidelně stávalo, že jsem si měnil rozlišení, při čemž kamerka automaticky mění i počet snímků za vteřinu. Až večer jsem pak třeba zjistil, že celý den točím ve 25 fps namísto 50/60 fps. Což zamrzí.

Proveďte softwarový update
Novější modely Silver ho už možná mají automaticky v sobě, ale já musel ještě updatovat s kamerou píchnutou do počítače přes GoPro Studio (oficiální software), protože v základu uměla točit FullHD rozlišení jen při 50 fps. 60 fps se naučila až se softwarovým updatem.

Kdy používat SuperView?
V nastavení kamery ho najdete pod názvy 1080S nebo 720S, a nejvíce se hodí na záběry z pohledu vlastních očí. V momentě, kdy mám GoPro na hlavě, zapínám roztahování okrajů videa, takže toho divák více vidí a více to evokuje skutečný first-person pohled. Abych pravdu řekl, záběry z hlavy bez SuperView jsou kolikrát skoro nekoukatelné. Výsledek působí docela akčně, neřku-li hrdinsky. :-) A kvůli tomu jste si přeci GoPro pořizovali! Tady ukázka z docela obyčejného tréninku:


Nepoužívejte to jako normální kameru
GoPro je akční kamera, ne kamera dokumentární. Slouží na natáčení bezprostředních záběrů a cokoli, co je od vás vzdálené více než 10 metrů, už budet ve výsledném videu prťavé. Pokud tedy zrovna jedete po safari a v dáli vidíte lví rodinkou, s GoPro se ani neobtěžujte. Na videu nebude nic vidět.

Netočte ani za umělého osvětlení, ani za šera a už vůbec ne za tmy
GoPro je outdoorovou kamerou, která funguje skvěle za denního světla. V jakékoli jiné situace její použitelnost dramaticky klesá. Bohužel. Indoor záběry za umělého osvětlení jsou viditelně ošklivější, večerní záběry jsou také docela hnusné a na nočních záběrech nevidíte vůbec nic. Ani v případě, že máte po ruce několik čelovek.

Vyndejte ji z krytu
Při obyčejných procházkách nebo i sportovních výkonech, kde nehrozí, že by čočku něco poškrábalo, je lepší kamerku osvobodit z plastového krytu a točit bez něj. Obraz je rázem lepší, zvlášť při umělém osvětlení, a zvuk čistější. Na nahatou GoPro dělají i speciální držáky.

GoPro je o obraze, ne o zvuku
Nosíte-li kameru v krytu, velmi slušně pobere vaše slova v případě, že ji máte na hlavě. Nosíte-li kameru nahatou, slušně pobere mluvené slovo i na pár metrů od ní (pokud zrovna nefouká vítr apod.) Na každý pád neočekávejte kdovíjakou kvalitu a vždy, když chcete točit i zvuk, kameru NEdržte za její tělo nebo kryt, protože stačí lehké dotknutí nebo přejetí prsty a na videu hned uslyšíte hrozné šramocení. Chce to držák.

Zkoušejte různé záběry
Nasaďte si kameru s čočkou dozadu. Přidělejte si ji na vidlici u kola. Nevím, klidně ji dejte rackovi! Jak je GoPro malá a flexibilní, dá se používat všelijak a výsledné záběry mohou dost mile překvapit. Je sranda s ní experimentovat.

Nikomu neslibujte, že „z toho pak sestříháte video“
Tím si akorát naběhnete. Stříhání videa je vopruz. Několikaminutový klip zabere mnoho hodin, klidně rozprostřených do několika dní. Parťák už takhle několik let „stříhá“ video z Khan Tengri, já zase už přes půl roku „dělám“ video z Indie.

Když už stříháte, buďte soudní
Ze svých prvních pořádných GoPro záběrů budete nadšení. Nevyhnutelně. Ale nikdo jiný z nich už nadšený nebude. Takže až se je rozhodnete sestříhat, nedělejte z toho 20minutový epos jako tenhle trouba (však on se už poučil):


Zkuste GoPro Studio
Máte-li profesionální střihačský program, jste za vodou. Jenže ten asi nemáte. Majitelé jablečných počítačů si vystačí s iMovie, který jim my majitelé okenních počítačů akorát můžeme závidět. Jako alternativa se logicky nabízí Windows Movie Maker, který jsem pro většinu svých videí používal, ale vždy mi zprasil barvy a z bílé udělal narůžovělou. Viz předchozí videa z ledolezení a ski crossu. Na důvod jsem nepřišel, štvalo mě to, pár ostatních freewarových střihačských programů mě nenadchlo, až jsem konečně zkusil střihačské studio od GoPra. A voilá, ono je dobré! Oproti Windows Movie Makeru sice nezobrazuje zvukovou stopu, což komplikuje stříhání v rytmu hudby (viz imperfektní střihy v ročenkovém videu na začátku článku), a při náročnějších operacích poměrně často padá (ale to WMM občas taky). Každopádně celkově toho umí víc než program od Windows, není složitý, nabízí pár šablon a neprasí barvy.

Bacha na oficiální příslušenství
Přijde mi fér připlatit si a namísto laciného klonu GoPra, jichž se poslední dobou vyrojilo jako hub po dešti, pořídit originální GoPro, díky němuž celá tahle móda akčních kamerek vůbec existuje (nemluvě o tom, že výstupy z GoPro jsou stále prostě top). Už se mi ovšem moc nechce platit šílené sumy za oficiální příslušenství, kde nepostradatelná čelenka vyjde na 800 Kč a pásek kolem ruky dokonce na 1 800 Kč. Přitom neoficiální příslušenství prakticky identické kvality vyjde na čtvrtinové ceny, stačí omrknout DX nebo čínskou Ebay. Jen bacha na lepící držáky, možná jsem zbytečně paranoidní, ale tady si radši kupuji originály, abych si byl jist, že levné čínské lepidlo někde nepovolí.

A co se selfie tyče týče...
Hele jo. Pořiďte si jí. Je trendy se tyčím vysmívat, je trendy tyče používat a GoPro záběry z nich jsou dost fajn. Já to vyřešil šikovnou tyčkou 3-Way Grip, která v sobě má zároveň zabudovaný tripod, byť zpětně svého rozhodnutí trochu lituji. Tripod jsem použil párkrát v životě a udělal bych lépe, kdybych pořídil neoficiální GoPole Reach - je delší, levnější a bytelnější.

PS: Hecněte se a fakt to sestříhejte!
Máte-li za sebou pěkný den sportování nebo týden cestování, kousněte se, věnujte tomu ten půlden a video si udělejte. Jedno pěkné video je mnohem lepší vzpomínka než tisíc fotek. K videu se budete opakovaně vracet, fotky akorát zůstanou ležet na disku. Třeba na loňské fatbikové řádění s kluky Mělničáky vzpomínáme doteď, a že jsme ti hrdí členové HMC, na náš několikaminutový sestřih koukáme snad každý měsíc:


A jak používáte GoPro vy? Co se vám osvědčilo a co naopak ne? Nějaké fígle? Dejte vědět do komentářů. Já i dalších tři a půl čtenářů tohoto blogu budeme rádi za jakékoli šikovné rady!

neděle 29. listopadu 2015

Jak si užít Kanárské ostrovy. Zn. vandrák

Víte, kde leží nejvyšší kopec Španělska? Jestli tipujete Pyreneje nebo Sierru Nevadu, tipujete stejně jako já. A stejně jako já, tipujete blbě. 3 718 metrů vysoký Pico del Teide se totiž nachází na Tenerife, největším ze sedmi Kanárských ostrovů, a jedná se o sopku majestátně vystupující z vln Atlantského oceánu.

Situace tedy byla trochu komplikovanější, než jsem očekával, na druhou stranu do Kanárů se má hnáta ještě neobtiskla a tak z toho aspoň bylo zaděláno na pořádný výlet. Začátkem září, jen pár dní po přestěhování se do španělské Valencie, proto projíždím stránky Ryan Air, nacházím zpáteční podzimní letenku za sakumprásk 50 € a bez rozmýšlení bookuji termín 18. - 25. listopadu. Cíl je jasný: vydrápat se na Teide. Ale vzhledem k tomu, že na Kanárech budu celý týden, bylo záhodno vymyslet ještě nějaký doprovodný program...

Velmi brzy jsem dospěl k trojlístku trekování-cyklistika-potápění. Třetí lístek jsem však nakonec zase utrhl, protože i přes nesmírně atraktivní podvodní lokality kolem Kanár bych býval měl na potápění jen jeden den, což znamená dva ponory, a pouhé dva ponory znamenají více než 100 éček, což je úlet - až několikadenní balíčky jsou za rozumnou cenu. Pravda, např. na severozápadním ostrůvku El Hierro sídlí citelně levnější potápěčská živnost Arrecifal s vyhlášenými nočními ponory, ale já měl bohužel čas jen na dvojici hlavních ostrovů, Gran Canarii a Tenerife. To jsou tyto:

Ještě existuje 5 dalších důvodů, proč se na Kanárské ostrovy podívat znovu. Jmenují se La Palma, La Gomera , El Hierro, Fuerteventura a Lanzarote. Source: Wikipedia.

Protože můj let z Valencie směřoval do Las Palmas de Gran Canaria, znamenalo to, že kromě cesty na Kanárské ostrovy jsem musel vyřešit i cesty mezi Kanárskými ostrovy. Jsou v zásadě dvě varianty: dražší přelety a levnější přejezdy trajektem. Časově to vychází dost nastejno, trajekt jede jen něco málo přes hodinu a pro mě coby suchozemce jde navíc o příjemnou atrakci, tak nebylo co řešit a navštěvuji webové stránky námořního dopravce Fred. Olsen. Peprné je, že i tak jsem za zpáteční palubní lístek z Gran Canarie na Tenerife vysolil 68 €, což je víc než letenka z Valencie.

Po slintání nad mapami, nad průvodci a nad TripAdvisorem jsem nakonec sesmolil následující plán: 2 dny jezdit na kole po Gran Canarii, 1 den turističit po Gran Canarii, večer skočit na trajekt na Tenerife, 3 dny trekovat po Tenerife, a pak zase zpátky na GC a frnk do Valencie. Několikrát se mé ideály rozbily o pevnou zeď reality, ale tak už to u cestování na lehko bývá. Stejně jako na sociálních sítích to tentokrát pojmu deníčkově.

Den I. - Kolem dokola
Na letiště Gran Canaria jsem přifrčel ve středu těsně před půlnocí, tak jsem si akorát našel útulnou řadu sedačku bez opěrek, vytáhl schlafsack (lehká vložka do spacáků) a spal do 7 rána jako zabitý.

To jsem vlastně možná zapomněl zmínit: celý výlet na Islas Canarias jsem pojal low-costově a vandrácky. Zabalil jsem si velmi lehce a vycestoval jsem s tím, že když Kanáry skoro sousedí se Západní Saharou, musí tam přeci být vždycky dost teplo na spaní pod širákem. Ze sedmi nocí na souostroví jsem jen dvě strávil v placeném hostelu; třikrát jsem to zalomil venku, jednou u kámoše a jednou na již zmíněném letišti. Ještě pořád mám status studenta, tak mám na vandráka nárok.

Jedny trencle, jedny ponožky, jedno tričko, spací vložka, cyklodres, vak na vodu, čelovka, hygiena, power banka a GoPro. I celotýdenní bagáž se vejde do jednoho gloglo batůžku!
Ráno na letišti chytám bus do Maspalomas, což je město, resp. hotelový megarezort na jihu Gran Canarie, kde mám vyhlédnutou cyklopůjčovnu Free Motion. Půjčoven jsem našel celou řadu, ceny mají prakticky identické a tahle u mě vyhrála prostě proto, že jako první odpověděla na můj e-mail ohledně toho, zda je i jednodenní půjčovné nutné rezervovat předem (není, ani to nejde). A navíc je dost blízko hostelu, kde jsem měl zamluvené dvě noci (Hostal Casa de Huéspedes San Fernando je jedním z nejlevnějších a zřejmě i nejšerednějších hostelů na ostrově, přesto si za noc účtuje od 20 éček výš).

Na místě půjčovny jsem zjistil, že Free Motion je německý byznys, kde obsluha kolikrát ani nemluví španělsky, což je koneckonců příznačné pro celou Gran Canarii - na spoustě místech ten ostrov vůbec nemá svůj vlastní ksicht, dominují mu samé hotely a desetitisíce postarších německých turistů, kteří si tady díky všudypřítomným německým nápisům musí připadat jako doma. Hotová kolonie Bundestagu.

V půjčovně jsem chtěl jít do nejlevější hliníkové silničky, jenže tu už neměli a tak jsem si připlatil pár eurokorun navíc a sáhl po karbonovém Cannondale Synapse, za které byste v obchodě dali 70 tisíc. Nejde tedy o žádnou plečku, Free Motion každý rok obnovuje svůj repertoár, o oře se skvěle stará a kolo bylo v perfektním stavu. Také si za to nechají zaplatit, 26 € za den je horší než autopůjčovna. Náhradní duše a pumpička jsou v ceně (ještě štěstí, píchl jsem), za 3 € vám přihodí i helmu, avšak cykloboty již k zapůjčení nemají. To mě zamrzelo, vlastní cykloboty jsem si kvůli dvou dnům v sedle tahat nechtěl a tak jsem to odšlapal v normálních pedálech. A když mluvím o "tom", myslím toto:

Bolí mě zadek, jen si na to vzpomenu.
Ještě v září jsem pojal myšlenku obkroužit celý ostrov Gran Canaria za jeden den. Google Maps hlásily nějakých 190 kilometrů, což je na silničce sranda. Jenže ouvejs... Zas tak jednoduché to nebylo:
  1. Musel jsem nakoupit zásoby, zasekl jsem se na snídani, z autobusové zastávky jsem se docela prošel, půjčovna byla plná turistů atd. Zkrátka a dobře, než jsem šlápl do pedálů, hodinky ukazovaly 10:30. Pozdní start.
  2. Gran Canaria je mnohem kopcovitější, než jsem předpokládal. Věděl jsem, že v západní části budu hodně stoupat a klesat, ale nevěděl jsem, že hodně stoupat a klesat budu i v části jižní, severní a východní. Představoval jsem si, jak budu při průměrné rychlosti 30 km/h svištět po přímořských rovinkách, ale skutek utek. Celkové převýšení bylo 6 700 výškových metrů.
  3. Když už jsem nestoupal a mohl to pěkně valit, do hrudníku se mi opíral silný vítr, který můj cyklistický um dokonale zesměšňoval. To víte, že jsem si zanadával. Z plných plic, v tomhle vichru mě nikdo nemohl slyšet. Beztak všichni seděli v autech.
  4. À propos auta. Celá západní část okružní silnice, tvořená úzkými horskými silničkami plných serpentin, je přístupná jedině autům. Motorky a kola tam nesmí. O něčem takovém jsem neměl ponětí a když mi to muži zákona sdělili (zrovna jsem měnil píchnutou duši a myslel, že mi přijeli "íchnout v opačném slova smyslu), byl jsem naštěstí dost daleko na to, aby mne posílali zpět.
  5. A když už jsem u těch zakázaných cest - po severní části ostrova nevede žádná kloudná okružní silnice a tak jsem hodinu hamtal po dálnici. Na druhou stranu, mají tam hodně široké krajnice, auta jezdí pomaleji než na našich okreskách a kupodivu jsem tam nebyl jediný cyklista.
To mu ještě bylo do smíchu, protože za sebou měl teprva 90 km a furt si myslel, že se domů vrátí ještě za světla. Mimochodem, v pozadí se tyčí ostrov Tenerife s vulkanickou špičkou Pico del Teide. To ale o pár dní předbíhám.
Důsledkem geologických, technických a občasných navigačních problémů bylo to, že než jsem projel Las Palmas de Gran Canaria na severovýchodě ostrova, přišla tma a já tak zbývajících cca 70 kilometrů odjel trochu poslepu. Spousta silničních úseků totiž není osvětlených a čelovku jsem z bezpečnostních důvodů blikal radši za sebe.

Zpátky do Maspalomas jsem se doplahočil po 9,5 hodinách čistého času v sedle a tachometr ukazoval 211 kilometrů. Měl jsem radost z dokončení okruhu, ale o kdovíjak krásnou trasu nešlo. A taky jsem z ní byl trochu unavený.

Den II. - Dovnitř a ven
Původní plán počítal se silničním kolem první den a horákem druhý den, ale protože jsem půjčovné silničky musel během prvního dne prodlužovat (nestíhal jsem se vrátit před zavírací dobou Free Motion), silniční Cannondale mi zůstal i na další den. Než jsem se vykopal z postele, nasnídal, vymyslel trasu a přesvědčil omačkaný zadek, že ještě jeden den mačkání zmákne, bylo skoro poledne. Rozhodl jsem se pro výlet do vnitrozemí k ikonickéhomu skalnímu čudlu Roque Nublo a k horskému jezeru Cueva de las Niñas, což v praxi znamenalo několik hodin takřka nepřerušovaného stoupání jak na alpské průsmyky. Z nuly u moře se musíte dostat do cca 1 500 m.n.m., což chvilku trvá.

Nahoru, nahoru, nahoru... Ba ne, kecám, tudy jsem už jel dolů. Brzdy dostávaly slušnou čočku, tak jsem to proložil kochací pauzou. Ne každý den se poštěstí jezdit Jurským parkem.
Celkově šlo vlastně o dost příjemnější výlet než první den. Jo, byl relativně ještě kopcovitější, ale ve vnitrozemí moc nefoukalo, aut jsem potkával mnohem méně, neprojížděl jsem skoro žádnými městy a během 110 km jsem viděl jak parádní zelené lesy, tak vyprahlé pobřeží. (Kdyby to tu náááhodou četl nějaký cyklista s kanárskými ambicemi: po GC-60 nahoru, po GC-605 doleva dolů a po GC-500 podél pobřeží zpátky. Krásný okruh.)

Ono všeobecně platí, že na kole se na Gran Canarii jezdí víceméně jen v jižní části. Mají tu i mraky fajnových terénních stezek pro horská kola a stejně jako na Tenerife tu prý v posledních letech bují downhillová scéna. Tak třeba někdy jindy.

Den III. - Písek, turista a stíhačka
Den třetí kritický, a proto se k němu musí přistupovat opatrně! Dopoledne jsem strávil v oblasti vyhlášených písečných dun na jižním cípu Gran Canaria, kde si vážně najednou připadáte jako v Africe (tedy až na všudypřítomné německé turisty). Pro mě to byl docela exotický pohled, vedru a suchu se vyhýbám.

Las Dunas de Maspalomas
Odpoledne jsem chytil bus do Las Palmas de Gran Canaria a omrkl zdejší ostrovní metropoli. Velký přístav, anonymní paneláky, nacpané pláže... klasika. Tady není o co stát. Hodně se mi však líbilo Museo Elder de la Ciencia y la Tecnología, o němž jsem předtím v životě neslyšel, ale vědecko-technická muzea mám rád, potřeboval jsem před odjezdem na trajekt zabít dvě hodiny a studentské vstupné činí jen 3,5 €. Výsledek předčil má očekávání.

Uvnitř je spousta zábavných interaktivních „exponátů“, jaké znáte třeba z libereckého IQ Parku nebo plzeňské Techmanie, ale vedle nich tam mají i vyřazenou stíhačku F-18 a uříznutou kabinu starého Boeingu. Muzeum bylo navíc skoro prázdné a tak jsem si mohl v kokpitech vyhrát jako rozjařené děcko. Budíků, čudlíků a páček tam mají piloti nespočetně, ale minimálně ve stíhačce jsou všechny věci tak blbuvzdorně nadepsané, že to celé dává smysl i laikovi. U velkého civilního letadla jsem se už ztrácel víc.

Uvnitř F-18. Budíky budíky...
Dvě hoďky tedy utekly jako voda a ve 20:00 jsem na náměstí Santa Catalina nasedával na autobus Fred. Olsen, který nás odvezl přímo před trajekt plující směr Tenerife. Trajekt totiž vyjíždí ze západního přístavu ve městě Agaete, čili v ceně plavby je i autobusový převoz z Las Palmas k trajektu a od trajektu do Las Palmas. Příjemné.

Den IV. - Epic fail
Den třetí není kritický; den čtvrtý je. Večer jsem přijel do ostrovní metropole Santa Cruz de Tenerife, našel klidné místo v parku, slušně se vyspal, ráno nakoupil zásoby a vyrazil směr Pico del Teide (to je ta hrouda šutrů, kvůli které jsem na celé Kanáry jel).

Ze Santa Cruz na vrchol nejvyššího kopce Španělska to mělo být asi 70 km chůze, přičemž dalších asi 40 km mělo padnout na sestup k jižní oblasti Playa de la Américas. Vyrazil jsem ráno, plánoval jsem jít celý den, v noci vystoupat na vrchol, z něho se pokochat východem slunce a během dne zase seběhnout. Spánek je pro másla a 100 Miles of Istria se blíží.

El Auditorio de Tenerife v Santa Cruz. Další ukázka neskutečných architektonických děl ve Španělsku. A také můj výhled z lavičky, na níž jsem nocoval.
I vyrazil jsem. Přímo do mraků.

Za hodinu už mrholilo, chvilku na to začalo pršet, fučet a teplota nepříjemně klesla. Cesta vedla nezajímavými vesničkami, a pokud by kolem bylo něco zajímavého, beztak bych to neviděl, protože jsem dupal hustými šedými mraky. Po několika hodinách jsem z toho byl otrávený, kloudnou předpověď počasí jsem nenašel a i webkamera na Pico del Teide byla zamlžená, takže jsem se nemohl spoléhat na to, že se třeba ve 2 000 m.n.m. vyhoupnu nad mraky (a skutečně bych se vyhoupl, bohužel jsem to předem nevěděl).

Hlavně jsem tu byl dost nalehko (plandavé kraťasy, triko, lehká mikina), přišla zima a to ještě stále bylo bohatě světla. Zhruba v jednom kilometru nad mořem jsem proto zavelel na ústup a po dalších několika hodinách jsem seběhl na severní letiště u San Cristóbalu, kde jsem se zahřál, píchl na wi-finu a začal spřádat plány na další den. Kdy naposled jste na mezinárodní letiště šli pěšky? Světě div se, nevedl k němu žádný chodník.

Ráno to ještě nevypadalo tak beznadějně, ale jak jsem nastoupal do mraků, spustil se slejvák, přišla kosa a odešel morál.
Idea spaní v teplém letištním vestibulu se nezmaterializovala, poněvadž jde o malý terminál a o půlnoci zavírají, tak jsem se svezl nočním busem do západní metropole Puerto de la Cruz a našel klidný venkovní flek pod střechou na přenocování. Byl jsem v suchu, ale oproti včerejšku jsem beztak klepal kosu.

Nepovedený den. Zítra snad bude líp.

Den V. - Epic win
V 9:15 jsem chytil autobusovou linku č. 348, která vozí turisty až k lanovce na Pico del Teide. Ale klídek, zas tak úplně jsem na horalské výkony nerezignoval!

Vyskočil jsem už kousek za osadou Las Cañadas del Teide na zastávce Montaña Blanca v cca 2 350 m.n.m., odkud vede na nejvyšší horu Španělska klasický výstup. U cedule jsem prohodil pár anglických slov s dalším sólistou, který se obratem zeptal, odkud jsem, za což jsem zpětně náramně rád, protože sólistou nebyl nikdo jiný než další Čech. Jmenoval se Jirka, padli jsme si do oka, vyrazili bok po boku a ačkoli Jirka původně zamýšlel jenom vystoupat na nedalekou Montañu Blancu, odkud chtěl poslat vítězoslavný pozdrav své ženě Blance, nakonec jsme spolu vydupali až o dalších tisíc metrů výš, až na 3 718 metrů vysoký vrchol Pico del Teide.

Není to tak dávno, co tyhle černé šutry nebyly černé, nýbrž červené, a co neseděly takhle, nýbrž tekly. Naposledy to tu soptilo v roce 1909.
Z parkoviště u zastávky Montaña Blanca to jsou nějaké 4 hodiny chůze po nejprve štěrkové, záhy už po kamenité horské stezce, která se klikatí spálenou měsíční krajinou, nikde nenabízí ani kapku vody a bez orientačních potíží vede až k chatě Altavista (3 260 m.n.m.). Na ní většina horochodců přespává a za vrcholem vychází ještě před svítáním, ale na to my nebyli zvědaví a po menší aklimatizaci pokračovali dál.

Mimochodem, 3 718 m.n.m. vám sice možná připadá jako houby vejška, ale když předtím několik měsíců žijete v rozmezí 0 - 5 m.n.m. a najednou se vyhoupnete o 3 kilometry výš... Čoveče, je to cítit. Děsím se toho, jak se mnou po ročním pobytu ve Španělsku zamávají velehory, až do nich (snad někdy) zase vyrazím.

Jo, tady evidentně kdysi něco bouchlo a vyteklo.
Nějakých 150 výškových metrů pod vrcholem se výstupová cesta přes refugio Altavista střetává s horní stanicí gondoly, odkud už je krásně vidět sopečná špička a náš cíl. Má to jeden háček: musíte mít povolení. Já to své vyřízené měl, byť na ranní vstup namísto vstupu odpoledního (plánoval jsem noční výstup), avšak Jirka nikoli a pěšina vedoucí na Teide je regulérně zatarasena bytelnou kovovou brankou a plotem.

Samozřejmě by se to dalo obejít širším obloukem a vyhrabat se nahoru sutí mimo zraky parkových rangerů, ovšem mnohem jednodušší prostě bylo chvilku počkat, protože pánové mají v 16:30 padla a branku následně nechají otevřenou. Omezení regulující proudy turistů se týká jen provozní doby lanovky, kdy se tu „horalové“ střídají jak na běžícím pásu, byť nyní mimo sezónu tu už bylo docela mrtvo.

S Jirkou na vrcholu Pico del Teide. Jaká jiná hora hází takovýhle perfektní pyramidový stín? Jak z učebnice geometrie. (Jo a vousy jsem si od té doby už zastřihl, slibuji.)
V 17:00 už jsme proto stáli tři a tři čtvrtě kilometru nad mořem, šňupali štiplavé sýrové výpary z kráteru, snažili se neuletět (Kanáry jsou vážně dost větrné) a kochali se fantastickým výhledem na oceán, který pod náporem paprsků pomalu zapadajícího Slunce vypadal jako zlatavě prostřený stůl.

Pico del Teide je vážně docela výjimečná hora. Cestou nahoru nepřecházíte žádná údolí ani předvrcholy, a z její čapky se namísto okolním pohořím kocháte nekonečnou vodní plochou. Takový vrcholový výhled ještě nepamatuji.

Mámo, táto! Ta panoramata!
Sestup už byl docela fofr. Hnala nás jednak zima (nahoře je kolem nuly a když k tomu přidáte vichr, ty kraťasy vás už opravdu začnou mrzet), jednak hlad. Za dvě hodiny jsme byli zpátky u zastávky Montaña Blanca, nasedli do Jirkova auta a odjeli k němu na přímořský byt, kde mě královsky pohostil českým řízkem. A taky jsem se po pár dnech umyl a vyspal na měkkém. Profit!

Den VI. - Do džungle
Den šestý měl původně padnout na potápění, ale protože to jsem vyřadil, rozhodl jsem se ještě pro jeden trek. Na mapě se mi líbila zelená severní část Tenerife v čele s parkem Anaga, Jirka mi ji navíc z vlastní zkušenosti doporučil a tak bylo rozhodnuto. Ranním busem jsem sjel do San Cristóbalu de la Laguna, vyrazil pochodem vchod a po 8 km došel do Cruz del Carmen, odkud je fantastický výhled do vnitrozemí a kde se schází různé trekové cesty. Vybral jsem si asi čtyřhodinový pochod přes hory a doly do Punta del Hidalgo, malého městečka na samém severu Tenerife. Městečko mě sice nezajímalo, ale to, co mělo být mezi městečkem a Cruz del Carmen, ano.

A bylo to skvělé.

Džungle to není, ovšem daleko k tomu nemá.
V jihovýchodní Asii jsem nikdy nebyl, nicméně přírodu, kterou oplývá Anaga, bych, minimálně soudě dle fotek, přirovnal právě k Vietnamu a podobným místům. Samé kopce, samá zeleň, vysoká vlhkost, zpocená záda, políčka s banány a sem tam pár baráčků starousedlíků, ke kterým ani nevedou silnice a člověk si rázem připadá jako o sto let zpět. Přitom jen o několik desítek kilometrů vedle se nachází Santa Cruz se všemi vychytávkami moderních metropolí...

Pěšinka TF-11 se klikatí po levém úpatí až k tomu bílému fleku na konci: Punta del Hidalgo.
V Anaze na severu Tenerife existuje celá řada pěkných treků a člověk by tu mohl strávit výživné 3 dny. Můj výlet se mi líbil náramně a doposlouchal jsem během něj Bouřkovou sezónu od Andrzeje Sapkowského, i když ještě více mě láká stezka vedoucí z Punta del Idalgo na východ podél pobřeží - klikatí se přes hory doly, nabízí fantastické výhledy a má něco přes 40 kilometrů. Doporučuji omrknout španělský Wikiloc, otevřít tamní mapu světa, zazoomovat na Islas Canarias a klikáním myší už jen vybírat výlety podle chuti. Sem bych se klidně ještě vrátil.

Den VII.
Noc jsem strávil na své oblíbené lavičce u Auditoria v Santa Cruz, brzy ráno jsem skočil na trajekt zpátky na Gran Canarii, dopoledne pláž, sprcha a nakonec jsem se vyhecoval do koupi čistých kaťat, ponožek a trička v Primarku, protože přímo na letišti zpátky ve Valencii jsem měl sraz s přítelkou a partou kamarádů z Mělníka, kteří přilétali na návštěvu ve stejný čas jako já z Kanár. Geniální souhra. Bál jsem se však, že by po prvním očuchání  vzali nohy na ramena... Oprávněně.

I trajekt může vypadat cool. Tahle mašinka patří Fred. Olsen a pendluje mezi Gran Canarií a Tenerife.
Nějaké moudro závěrem? Máte-li rádi cyklistiku, jeďte na Kanáry. Máte-li rádi trekování v horách, jeďte na Kanáry. Máte-li rádi válení šunek na pláži a chytání bronzu, jeďte na kanáry, tam vezměte rozum do hrsti a vyrazte aspoň občas na kolo a na treky.

Mrzí mě, že mi nevyšel dlouhý přechod Tenerife přes Pico del Teide. Vyšlapat od oceánu u Santa Cruz na třítisícový vrchol a pak zase sešlapat k oceánu u Playa de la Américas, to by byl pěkný zážitek. Vyšší moc však nepřála a zase místo toho nadělila jiné pěkné zážitky. Celkově každopádně palec hore - vrátil jsem se uvandrovaný, uspokojený a nestálo to majlant.

středa 7. října 2015

Světe div se, Everest je dobrý film

Už je to nějaký ten pátek, kdy se mi na film koukalo takhle nepříjemně. Není to ale tím, že by Everest byl špatným filmem. Právě naopak. Je dobrý, velmi dobrý. Umí být až brutálně autentický, surový a člověku se nepříjemně zarývá pod kůži. To bych od mainstreamového Hollywoodu nečekal.

Filmaři sice občas upouští uzdu fantazie, leč celkově jde o překvapivě věrohodnou horolezeckou podívanou. Vypráví příběh skutečné expedice na nejvyšší horu světa, při níž v květnu roku 1996 zahynulo osm lidí. To už je samo o sobě dostatečně dramatické, tak nač si realitu ještě přikreslovat.
„Let's make it about a guy who was up there who shouldn't survive but does, and about a guy who absolutely should survive and doesn't.“ - Tim Bevan, producent filmu, o rolích Becka Weatherse a Roba Halla. Outside Magazine.
Co krok, to nádech a výdech. Mizerné spaní, bolehlavy, zvracení. Odumírání mozkových buněk. Vítr šlehající do obličeje, omrzliny, špatná viditelnost. A v neposlední řadě konstantní stres z toho, že čím blíže jste vrcholu, tím více se zároveň vzdalujete od bezpečí základního tábora. Everest krásně ilustruje, že dosažením summitu horolezecká výprava nekončí. Vrchol není konec, vrchol je teprve polovinou cesty. Spousta smrťáků se semele právě při odpoledních sestupech, kdy padají laviny, kdy je člověk vyčerpaný, nepozorný a ocitává se ve spárech mizerného počasí. Nejinak tomu bylo 10. května 1996.

„Je to utrpení. Utrpení,“ říká během stanování někde v sedmi tisících Beck Weathers. Je. Proč máme takovou potřebu lézt na hory? Proč si to děláme? Koho hory přitahují, ten ví. Koho nepřitahují, ten to nikdy nepochopí.

Každopádně to není jen o vznešeném soužití s přírodou a o snaze uniknout z civilizace. Horolezení je také hodně o egu a o slávě. A o penězích. Ani na to filmový Everest nezapomíná, čehož si na něm dost cením.

A kde je Jake Gyllenhaal alias Scott Fischer? Tam někde vzadu... Nejzvučnější jméno táhlo na plakátech, ale tohle je především příběh jedné z prvních extrémních cestovek Adventure Consultants a jejího šéfa Roba Halla, kterého hraje tady pan Jason Clarke.
Everest také hezky ukazuje tou dobou začínající módu komerčního lezení na střechu světa, kdy šerpové doslova tahají své klienty do kopce. Záběr na taiwanské horolezce“, které se teprve v base campu učí nandavat mačky, je vskutku výmluvný. Nebo perfektně vybavené stany se spolehlivým připojením k internetu, o němž se mi nezdálo ani bezmála o 20 let později na Ťan-šanu nebo Pamíru. Už v polovině 90. let byl BC Everestu mastňácký, a dnes už připomíná hotelový rezort. (Ok, „dnes“ zrovna ne, letošní sezóna vzala za své kvůli dubnovému zemětřesení v Nepálu; výjimkou budiž jednoprstý dobrodruh Nobukazu Kuriki.)

Filmový Everest zbytečně nepřibarvuje a pokud divák nemá povědomí o vysokohorském lezení, bude možná občas tápat, proč třeba herci pendlují mezi tábory nahoru a dolů nebo proč „prostě nesejdou“. Kdo pohyb ve vysoké nadmořské výšce nezažil, nedovede si představit, co řídký vzduch s lidským organizmem dělá. I ty nejbanálnější pohyby jako rozepínání spacáku jsou najednou náročné, o nočním vylézání ze stanu a čůrání ani nemluvě.

Pravda, občas jsou sice k vidění trochu úsměvné záběry. Lezci si zbytečně zapínají čelovky za úplňku, nesmyslně si masírují omrzliny, mají bezchybně fungující vysílačky, s oblibou nosí rozepnuté límce a nebo si neustále sundavají ledovcové brýle, čímž by si v takových podmínkách spolehlivě uhnali sněžnou slepotu. Párkrát se možná uchechtnete, ovšem celkově jde o samé drobnosti. Žádné skákání do spáry s friendem v ruce.

Tohle rozhodně není Vertical Limit.

A tak jediné, co mě výrazněji zklamalo, byl přílišný důraz na osobní drama na úkor lezeckých záběrů. Několik srdceryvných telefonních rozhovorů mezi Robem, tou dobou mrznoucím v Jižním sedle, a jeho ženou Jan, se trochu táhlo. Chápu však, že režisér Baltasar Kormákur musel udělat film dostatečně lidský a dojemný, aby se zalíbil i lezeckým laikům. A vůbec, taky z toho mohl vypadnout ještě mnohem větší doják s minimem lezení a maximem vzlykání. Takže to vlastně dopadlo ještě dobře.

Čímž neříkám, že bych si nezavzlykal. Vnitřně rozhodně. Jak je Everest dobrým filmem, jedno mu mám za zlé: pěkně mi podkopal morál. Seděl jsem v pohodlné sedačce v kině, přesto jsem žmoulal ruce a bál se. Ale to je asi normální. Já se bojím i při sledování vlastních lezeckých videí...

PS: Kdybych měl srovnávat, Nordwand a Touching the Void se mi líbily ještě o fous víc, zejména druhý jmenovaný parádně ilustruje, co se lezcům honí hlavou během krizových situací a co všechno vydrží lidské tělo. Naopak film Into Thin Air: Death on Everest z roku 1997, který vypráví ten samý příběh co Everest, mi přišel slabší, někdy až vysloveně směšný. Ale zase měl víc pěkných horských záběrů.

neděle 6. září 2015

Poprvé (a asi naposled) v Indii

Já SMSkou: Zavolej mi ASAP, je to důležitý.
Karel, tou dobou v KurdistánuNazdar, o co jde?
Já: Čau čau, Lufthansa má nějaký error v systému. Nabízí letenky do Indie za 5 tisíc. Tři týdny, koncem června tam, po zkouškovém. Poletíme?
[pár vteřin ticha]
Karel: „Tak jo, poletíme.
Já: Dobrý, jdu bookovat.

A takhle nějak, během zhruba 20 vteřin, jsme s parťákem naplánovali cestu do Indie.

Času nebylo nazbyt. Nevěděl jsem, kdy Lufthansa chybu ve svém rezervačním systému opraví. I zabookoval jsem, nevěda, kam vlastně letíme a co tam budeme toho dva a půl týdnu dělat. Maličkosti. Letenka do Indie za cenu lístku po Evropě byla příliš lákavá.

Až po naťukání čísla své kreditky jsem zjišťoval, co je vlastně zač ten Jaipur, kam náš ultralevný let nasměroval. Bylo to úsměvné. O Džajpuru jsem nikdy neslyšel, ačkoli v něm žije asi dvakrát tolik lidí co v Praze, a navíc je hlavním městem Radžastánu, jednoho z 29 států Indie, o němž jsem také nikdy neslyšel. Aneb hloupý Honza jede do světa. Z mapy ještě vyčítám, že Jaipur je baj voko nějaké 3 hodiny cesty od Nového Dillí. Až na místě zjišťuji, že reálně to je hodin šest.

A že jezdit do Indie v létě je tak trochu blbost.

A takhle nějak jsme to spáchali. Jaipur - Bharaphur - Agra - Nainital - Haridwar - Rishikesh - Dillí - Jaipur. Naše cesta byla samozřejmě o něco klikatější než tento nákres, přepravovali jsme se hlavně levnými autobusy.

Indie a červenec. Jde to dohromady?
Nesčetněkrát jsme si před odjezdem přečetli, že doporučené období, kdy cestovat do Radžastánu, je prakticky kdykoli mimo léto, sic se budete pařit ve 40 °C. Pokud vás napadne uprchnout před vysokými teplotami do himalájského podhůří, teploty sice klesnou i pod třicet, ale zase budete pravidelně sprchováni monzunem, který do Indie přichází právě na přelomu června a července. On totiž není déšť jako déšť - když se přižene monzunová průtrž mračen, nejde o to, že zmoknete, ale o to, že během dvou hodin klidně zkolabuje doprava v centru města a vy se namísto ulicemi rázem brodíte potoky. Víme z vlastní zkušenosti.

Klimaticky tedy šlo o náročnější výlet, byť červencová a srpnová Indie má i své výhody. Zaprvé prachy. Pro ubytovací zařízení se jedná o off-season, takže vás cesta vyjde na menší peníz (pokud si tedy naopak nepřiplácíte za fajnovější podniky s fajnovějšími klimatizovanými pokoji). Navíc si v létě připadáte, že máte celý Radžastán pro sebe, protože o bílou tvář takřka nezakopnete a narážíte výhradně na indické turisty.

Slony jsme osedlali, nakrmili, umyli - a jak jsem se posléze na internetu dočetl, také asi trochu potrápili, protože jejich hřbety prý na ježdění nejsou stavěné a o kvalitě péče si také nedělám iluze. To nám zážitek trochu zkazilo, byť ještě více mne trápily události, které nás potkaly večer po slonech...
Naše bílé ksichty o to více vystupovaly a ve snědé společnosti fungovaly jako magnety na dotěrné obchodníčků, rikšy a samozřejmě i šmejdy, kteří se i přes svůj líbivý úsměv člověka snaží akorát odrbat. Hned první večer jsme bohužel jedné takovéhle partičce skočili na špek a velmi příjemný den, během něhož nás tato osmička přívětivých Indů povozila na motorkách, vzala na sloní ranč, k sobě domů na čaj nebo do krásné manufaktury, skončil velmi nepříjemnou nocí, během níž jsme utíkali přes cizí pozemky, přelézali kaktusové ploty (žádná sranda, mimochodem), podlézali ostnaté dráty a stopovali noční motorkáře. Kolem a kolem to vlastně bylo srandovní dobrodružství, kterému se smějeme, akorát nás žere ta vlastní blbost a naivita. Mockrát jsme v zahraničí cizákům věřili, mockrát z toho byly kouzelné pohostinné zážitky, jenže občas se člověk holt spálí.

Z téhle vesničky jsme utíkali před bandou Indů, která se nás snažila okrást a držela nás ve své "vile" kus za Jaipurem. V jednu chvíli jsme si připadali dost v p*či. Později jsem zjistil, že jsme byli spíš v Ku*dě. Doslova.
Indie není nejčistší země. 
Takhle by to napsal politicky korektní blogger. Já bych to napsal spíš takhle: Indie je špinavá a smradlavá země. A je o to smradlavější, když do ní vyrazíte během jejích nejteplejších měsíců. Letní teploty v centrální Indii olizují 40 °C, což znamená, že všechen ten bordel, který se válí všude kolem, je pachově o to výraznější.

Všední ulice v Jaipuru. Na posvátné krávy nikdo ruku nevztáhne, ale zároveň se o ně nikdo viditelně nestará, a tak volně brouzdají ulicemi, požírají odpadky... a občas nepředvídatelně močí, v kterýžto moment musíte rychle uskakovat, protože to cáká v radiu několika metrů.
Občas ty ulice mohou vypadat i líp... Tady Bharatpur, pár hodin na východ od Jaipuru. Rikšové, skútry a pouliční obchůdky, které všude nabízejí víceméně to samé - západní limonády, brambůrky Lay's, indické sušenky, manga a banány.
A občas je ta Indie i vysloveně krásná! Tady třeba největší sluneční hodiny světa v Jaipuru (Jantar Mantar) a jaipurský palác Hawa Mahal. Ale to už bylo fakt výjimečné, teď se zase pojďme vrátit do reality...
Přijde mi, že jedno z největších neštěstí, které Indii za posledních 50 let potkalo, je plast. Je levný, a tak je všude, ale už není levné se ho zbavovat, a tak je všude na zemi. Vedle plastu se všudypřítomně povalují také různé plechovky a mršiny prasat a dalších zvířat, které většinou zůstanou ležet tam, kde si lehly naposled, popř. kam je někdo odkopal.

Něco jako odpadové hospodářství tu je v plenkách. Odpadkové koše se nacházejí snad jenom na letištích, u vstupních bran národních parků a v památkových zónách. A ani to není pravidlem. Za jeden z vrcholných odpadkových zážitků vděčíme průvodci po Red Fort v Dillí, který vyndal pytlík s kousky chleba, chleba chválihodně naházel veverkám, ale pak mezi ně hodil i pytlík. „Proč jste to udělal? ptáme se. „Vždyť on to tady někdo uklidí, nevzrušeně odpovídá státní agenturou licencovaný turistický průvodce.

Horské středisko Nainital patří mezi nejkrásnější místa, jaké jsme navštívili, když ve dvou tisících metrech nad mořem skrývá potenciálně krásné jezero Naini. Potenciálně proto, že i tenhle přírodní poklad se Indové nebojí zasypat odpadky. Z dálky to vypadá skvěle, ale stačí přijít ke břehu a koupací choutky vás rázem přejdou. Ach jo. A to si to tady Jim Corbett tak pochvaloval...
Veřejné toalety, stejně jako ony odpadkové koše, samozřejmě také skoro nikde nejsou. Takřka výhradně jsme se stravovali na ulici a pamatujeme všehovšudy jednu „restauraci“ se sociálním zařízením. (Mimochodem, nejlepší podnik, do kterého jsme zavítali, je tibetské bistro v Nainitalu, kde dělají fantastické ulepkané knedlíčky plněné masem - za pár korun kus.) Indové řeší nedostatek hajzliků tak, že své potřeby prostě vykonávají venku. Na ulici, za rohem, do keře - když jsem si takhle ve městě poprvé odskočil, vylezl na mne chlapík zpoza druhé strany zdi a já si říkal, o jaký nejde trapas, načež stáhl kalhoty, začal tlačit bobek a já se za své pouhé čůrání rázem přestal stydět.

Protože hned první den jsme šli na blind prozkoumávat Jaipur a prolézali malými zabordelenými uličkami, kde naše bílé gesichty vzbuzovaly nepříjemně velkou pozornost, udělala na nás (ne)uklizenost Indie hned zkraje silný dojem - kdybychom namísto toho začali s relativně udržovanými památkami, udělali bychom líp. Na druhou stranu, všechno je jen o zvyku, a když jsme se do toho samého Jaipuru po dvou týdnech vrátili, divili jsme se, proč jsme se bordelu tehdy tolik divili. „Vždyť to tu není zas tak zlé,“ říkáme si. Cestou jsme se prodírali i větší špínou.

Nejfrekventovanějším živočichem, na kterého jsme naráželi, byla opice (pominu-li Indy a mouchy). Naši hnědí předkové jsou všude, kde jsou lidé, protože to pro ně znamená jídlo. Na lidi jsou opice pěkně zvyklé, nechají se krmit a občas jsou tak drzé, že se vám něco pokusí přímo ukradnout.
Třeba v Dillí, kam jsme dorazili už v době monzunů a na silnicích se kolikrát rozlévalo 15 centimetrů vody. Těmi 15 centimetry jsme se často brodili v sandálech. Bylo to příjemně osvěžující, jen člověk nesměl přemýšlet nad tím, že v oné „příjemně osvěžující“ vodě plave všechen ten bordel z vedlejších uliček, nad nímž jsme zprvu ohrnovali nos. Bahenní lázeň hadr.

Všudypřítomný bordel má všemožné následky. Třeba i to, že během jinak zajímavého hinduistického obřadu na večerním břehu Gangy jsem musel neustále přešlapovat a ohánět se, protože na mě neustále ze všech stran sedaly mouchy. Když říkám, že Indů je jako much, nedělám mouchám čest, protože much tam mají ještě o bambilión víc a dokáží pěkně zprotivit i jógu.

Ano, pár dní jsme v Indii věnovali józe, to když jsme měli bordelu už plné zuby. I sbalili jsme se a vyrazili do himaljáského podhůři do města Rišikeš, což je taková Mekka pro všechny jogíny. Tam jsme na čtyři dny vstoupili do ašrámu, ráno cvičili s guru, přes den výletničili a večer zase cvičili. Bylo to prima (byť o poznání komerčnější, než jsme si malovali) a shodou okolností jsem tam potkal kamarádku ze svého bývalého lyžařského týmu v USA. Svět je stupidně malej.

Na okraji Rišikeše se nachází zarostlý, desítky let opuštěný a dnes oficiálně uzavřený chrám, kde v 60. letech pobývali Beatles. Jeli sem na několikaměsíční soustředění transcendentální meditace a za tu dobu zde napsali skoro celé White Album. Není divu, že některé tracky na něm jsou, no, fakt divné...
Jo a jóga? Já se v tom nenašel. Podle mě je to prostě jen dlouhý strečink se spirituálními vložkami, během nichž jsme pravidelně usínali. Nojo, paličáci. Byl jsem však překvapen, jak fyzicky náročná jóga umí být a při lekci u jednoho zarostlého guru jsem se pořádně zapotil. Jasně, byla asi 90% vlhkost vzduchu, ale i tak - překvapivě fuška!

Rišikeš, hlavní město jógy. Leží přímo na posvátné řece Ganze. Není zrovna čistá, ale to víte že jsme se v ní taky vykoupali! Monzun do ní nahnal spoustu bahna a písku, které snad ředí ty fekálie, jež do řeky vypouštějí výše položené osady. Mimochodem, Ganga je pěkně silná, každý rok se v ní utopí spousta lidí a tak jsou k břehům přikované řetězy, za než se při posvátné koupeli držíte.
A když už jsem u věcí nadpozemských - hinduismus. O hinduismu jsem před cestou věděl pramálo a čím více jsem se o něm dozvídal, tím komplikovanější mi přišel, poněvadž se nejedná o jedno ucelené univerzum jako křesťanství. Na nás každopádně udělal dojem příšerný, za což může chrám v Haridváru, posvátném městě na Ganze, kde se mimochodem zdržoval i náš mediálně známý Guru Jára a kde babové vysedávají na břehu a fetují. To není kec, to je vlastní zkušenost, jejich nabídky jsme několikrát odmítali. 

Anyway, nad Haridvárem se tyčí chrám Mansa Devi, do něhož jsme přišli, stejně jako všichni ostatní jsme přinesli obětní kokosy a cukrátka, a hned po zutí bot nás přivítali mniši. „Donation, donation!“ vykřikovali k nám. Dali jsme 20 rupií, udělali pár kroků a přišel další mnich. „Donation, donation!“ Dali jsme deset, mnich se rupiíil a řekl, že to je málo. Zarazil jsem se, jestli slyším správně. Mnich zopakoval svůj požadavek, načež jsem ho v duchu poslal do prčic, pokračoval v chůzi a než jsme z chrámu zase vyšli, měli jsme za sebou ještě další tři nálety vyděračských mnichů, kteří byli dotěrnější než kdejaký žebrák venku na ulici. V ten moment jsem hinduismus pasoval na nejdrzejší náboženství na světě.

Indie? To jsou mj. pevnosti. Monumentální, starobylé a všudypřítomné.
Kam nás nohy zavedou
Rišikeš nebyl předem plánován. Vlastně skoro nic jsme neměli předem naplánováno a věci řešili operativně za výrazné asistence výborného průvodce Lonely Planet. Věděli jsme, že chceme spáchat profláknutý “zlatý trojúhelník“, tzn. navštívit Jaipur, Agru a Dillí, nicméně až na první noc v Jaipuru jsme neměli nic zabookovaného. Bylo to super. 

Cestou do Agry jsme tak třeba zastavili ve městě Bharatphur, které má pěknou pevnost (časem jsme zjistili, že pěkné pevnosti jsou všude) a vyhlášený ptačí park Keoladeo, kde jsme si za v přepočtu 10 Kč na osobu půjčili kola, park projeli na kole a úspěšně v něm zabloudili až do jeho nejjižnější části, která je oficiálně zavřena ještě z dob místní lidožravé tygřice. Tygři jsou bohužel i přes oficiální rétoriku vlády systematicky loveni pytláky a právě pracovníci národních parků jim v tom úspěšně pomáhají - za tučné úplatky, samozřejmě. Ale abych to dopověděl - v Bharaphuru se nám líbilo, na blind jsme našli pěkné rodinné ubytování za 55 Kč na noc (jmenuje se Jungle Lodge) a rozhodli se zůstat o noc déle. Jednoduché, flexibilní.

Národní park Keloado. Je vyhlášen svými ptáky, které nás teda moc nezajímají, ale protože jsme dorazili během off-season, kdy tygří a sloní parky už jsou zavřené, vzali jsme za vděk aspoň tímto. Vypadá jako nazelenalá africká step.
Nic nás netlačilo. Když se nám někde líbilo, zůstali jsme déle, když se nelíbilo, utekli jsme. Veškeré ubytování i cestování jsme si domlouvali vždy na místě, v každé destinaci jsme investovali nějakou půlhodinku do obcházení různých zařízení a smlouvání. Smlouvali jsme skoro všude, od stánkařů, přes rikši, až právě po "hotely". Tipuji, že tři čtvrtě transakcí, které jsme v Indii provedli, bylo usmlouvaných. První den jsme se samozřejmě nechali tupě natáhnout, protože tak to v exotických zemích bývá, ale pak už jsme se zajeli a přestali se chovat jako ťunťové. Smiřte se s tím, že běloši jsou z hlediska venkovských Indů synonymem pro velké prachy, o které se budou neustále pokoušet.

A někdy se to ani nebudou snažit skrývat. Třeba vstupné do Taj Mahalu stojí Indy nějakých 20 rupií, zatímco cizinec zaplatí rupií 750 (vynásobte 0,4 a jste na Kč). To je slušný nepoměr a zároveň jedna z mála věcí, která ukecat prostě nejde. Co naplat, jednou jde o div světa...

Jezdit do Indie v létě není ideální: buď čelíte velkým vedrům, nebo monzunovým dešťům. Má to však i své výhody. Během turistické sezóny byste si např. nikdy neudělali takhle mírumilovnou fotku před Taj Mahalem, protože přes davy turistů skoro není vidět chodník. Ani takhle v 5 ráno.

Nemám rád vegetariánské jídlo, nemám rád pikantní jídlo. Indické jídlo je převážně vegetariánské a pikantní. Ha ha. Tady v Agře jsme si dali typické indické thali. Bylo výborné, navíc obsahovalo rekordních cca 50 gramů kuřecího. Zároveň šlo o poslední kapku a následující tři dny jsme průjmovali. Při cestách do Asie jde o nevyhnutelnou kratochvíli. Uhlí s sebou!
Za málo peněz hodně muziky (které však nerozumíte)
O Indii se mluví jako o: 1) jedné z nejlidnatějších zemí světa, a 2) jako o jedné z nejrychleji rostoucích ekonomik světa. 

To první je evidentní, města jsou neuvěřitelně nacpaná a divím se, že jsme za celou dobu viděli jen pár bouraček (Indové neřeší semafory, nerespektují čáry a kolikrát ani nemají zpětná zrcátka, takže na sebe neustále upozorňují troubením a když je někde místo, prostě se do něj nacpou). To druhé naopak není vůbec vidět.

Jistě, Indie má ohromná průmyslová centra a IT byznys zde frčí jako málokde jinde (schválně se mrkněte, kdo stojí v čele Microsoftu nebo Googlu), ale nic z toho není při běžném cestování zemí znatelné. Když jdu po indické ulici, vidím špínu a bídu. Dillí má do moderního velkoměsta daleko (viz absentující koše nebo nefunkční kanalizace), a na menších městech se žije jako před sto lety. Lidé vysedávají venku na bobku, dloubají prstem v zemi a žijí z toho, co vypěstují. Papírová Indie je jedna věc, reálná Indie je věc druhá. Snad jen Gándhí by byl potěšen.

Nižší životní úroveň pro našince znamená nižší útraty. Indie je i na naše poměry levná. Nejdražší hotel nás stál 250 Kč na osobu, ale to jen proto, že jsme bookovali předem přes Booking.com a měli v ceně snídani - když jsme se do hotelu Ruby vraceli při cestě domů, na recepci jsme si už bez problémů dohodli cenu takřka poloviční. Sice bez snídaně, ale ta byla beztak předražená, na ulici se najíte za pár kaček. Schválně jsem si spočítal veškeré náklady na celou Indii - a když říkám veškeré, tak skutečně veškeré, včetně 850 Kč za vízum nebo 18 eur za bus do centra Mnichova, kam jsme si při dlouhém přestupu udělali výlet - a dostal jsem se těsně pod 17.000 Kč. Včetně letenky.

Dva a půl týdne v Indii za 17 tisíc? To není vůbec zlé. Zkrátka a dobře, Indie je ideální zemí na studentské prázdniny. Nekomfortní, dobrodružná a levná.

Většinu přejezdů jsme absolvovali v takovýchto busech z dob kolonizační éry, kterými se běžně přepravují místňáci. Bělocha jsme v nich neviděli ani jednou. Indové nejsou moc velcí a navíc jsou zvyklí se mačkat, takže o komfortním cestování nemůže být řeč (i když furt lepší, než když jsme krouhali horské serpentiny v osobním džípu s dalšími DVANÁCTI pasažéry). Na druhou stranu, hodina jízdy vyjde zhruba na 20 Kč, což je několikanásobně levnější než vyhlášené indické vlaky. Ty jsou na noční transfery asi úplně nejlepší, jen vždycky berte horní palandy, kde je nejmenší šance krádeží.
Nuznému životnímu stylu odpovídá i vzdělání a gramotnost místních. Čert vem, že angličtina je vedena jako jeden z oficiálních jazyků země. Realita je taková, že zvlášť mimo města spíkuje málokdo a domlouvání se, zvlášť když jsme potřebovali něco zjistit, bylo složitější, než jsme předpokládali. Spolehlivě Indové umí jen číslovky, což pro nás v konečném důsledku bylo nejpodstatnější, protože většina konverzací se beztak točila kolem smlouvání cen za jídlo, dopravu a střechu nad hlavou. Borec řekl cenu, my se vysmáli, nadhodili polovičku a už jsme se nějak dohodli.

Největším jazykovým překvapením každopádně bylo, že malý výskyt angličtiny se týká i psaných nápisů. Většina jich je totiž v hindštině, která namísto latinky používá písmo dévanágarí (jo, právě jsem zavřel Wiki). To jsou takové ty klikiháky, které jsem jako malý kreslil namísto mráčků. Dopravní značky i názvy ulic jsou v hindštině, což nečekaným způsobem komplikovalo orientaci - můžete mít sebelepší mapu, ale když si neumíte přečíst název ulice... Mockrát jsem tak z kapsy tahal telefon s offline navigací, kterou jsem si pro sichr stáhl večer před odletem. Jak jsme za ni pak byli rádi!

Ganga se nám trochu rozlila... momentka z treku nad Rišikešem, který nás zapařenou džunglí vzal do vedlejšího údolí. Tam jsme zmokli, omrkli hinduistický chrám a šli zase zpátky. Čím dále jste od civilizace, tím hezčí Indie je.
Jestli na shledanou, tak určitě ne brzy
No, a taková tedy byla Indie. Viděl jsem své, udělal jsem si obrázek a už vím, že tahle země před sebou má ještě pořádný kus cesty. Mám mraky fotek a také mraky videí, které dříve či později (či dost možná také nikdy) sestříhám. Už tak se s tímhle cestopisem hlásím měsíc a půl po návratu, a abych byl upřímný, ani nemám chuť se k Indii vracet. Nebo vůbec do Indie.

I když, ty jejich šesti a sedmitisícovky jsou zatraceně lákavé... Anebo snad Kašmír? Hmm... Ok, ok, nikdy neříkej nikdy.

A nějaké závěrečné moudro na konec? Snad už jen repete ze sociálních sítí: Jak se říká, zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný. Indie je horká, špinavá, smradlavá, chaotická a hladová; taky je ale správně dobrodružná, exotická a charakter zocelující. Na tenhle výlet budu dlouho vzpomínat, nicméně víc než když jindy jsem rád, že už jsem zpátky doma. Čechy krásné, Čechy mé.

Indové se hodně, ale opravdu hodně rádi fotí. S úsměvem jsme na to vždy kývali, bylo to veselé a občas jsme si připadali jak zvířata v ZOO - to když za námi třeba přišel taťka a zeptal se, zda by se s námi mohli zvěčnit jeho děti. Podmínkou vždy bylo, že nás vyblejsknou i na můj mobil. Tady výběr několika snímků. Je jich ještě víc... Byla to sranda!