Kterak se neandrtálec se smartphonem utkal.

Byly časy, kdy mě mobily docela zajímaly. Tekl jsem z Nokie 6600, oplakával ztrátu/krádež (doteď vlastně nevím) své 6680, spolužákovi nesmírně záviděl N70 a sám se později dmul pýchou nad N73. Tu jsem však jednoho večera, během voskování lyží v garáží, nechal na kapotě auta své americké sestřičky, která brzy ráno odjela a telefon byl nenávratně ztracen. A s ním se ztratil i můj zájem o komunikační přístroje, který beztak už pomalu vyprchával. Paradoxně v době, kdy se v USA teprve pár měsíců prodával první model snad nejzásadnějšího telefonu 21. století - iPhonu.

V Americe jsem spokojeně žil s pravěkým a tlustým Samsungem, který po čase vystřídala (ano, další ztráta) v podstatě hloupá, ale skvělá Nokia 6205. V ČR jsem tou dobou trávil jen léta, využíval staré telefony svých blízkých a neměl důvod si proto pořizovat cokoliv šikovnější. Jenomže pak se zapůjčená Nokia 6230 přestávala nabíjet, zděděné E52 jsem najel kolečkovou židlí na displej, občas se tak ocitl klidně na pár dní bez mobilu a do toho všeho jsem čím dál tím více záviděl lidem kolem, kteří se kdykoliv na ulici mohli podívat na internet, studovat (nejen) jazyky skrze vzdělávací aplikace nebo hrát príma hry. Nemluvě o tom popichování ze strany svých high-tech kolegů. "Smartphony mají dneska už všichni, nevím o nikom, kdo by ho neměl... jo vlastní vím, Miloš má stupidphone."

A tak... po mnoha měsících zvažování... přišel Galaxy Nexus! Ó, jak krásné je to zařízení. Starám se o něj už od Nového roku, ale stále si v něm připadám trochu ztracen, zavalen tou hromadou funkcí a schopností. Je to super, nemuset při jíždě v tramvaji, kde zrovna nemám nic ke čtení, jen tak čučet do blba, ale něco se dozvídat. A je samozřejmě super kochat se tím velkým božským displejem s rozlišením 1280x720, kde HD videa vypadají skutečně HD a bohatě koukatelně. 4.65" displej může být pro někoho už moc, ale nakonec mi Nexus ani nepřijde kdovíjak velký, ve všech testovaných kapsách sedí spokojeně a nemám problém ovládat jej jednou rukou. I když SMSky teď už poslepu při řízení v autě nenapíšu, leč to je problém dotykových displejů obecně.

(Tím končí vypisování jakýchkoliv technických údajů a specifikací. Všechny je najdete hezky pohromadě na Mobilmanii. Včetně toho, že procesorem je 2× Cortex-A9, což je... nevím, asi dobrý?)

Baví mě si jen tak projíždět super intuitivním Android Marketem a testovat aplikace všeho druhu - většinu z nich obratem vyházím, ale našel jsem, často na doporučení zkušených kolegů (díky, Michale!), už desítky perel. Push ups, Idos, TweetDeck, LED light, Droid Stats, Evernote... a k tomu samozřejmě již předinstalované aplikace od Googlu. Hádám, že Galaxy Nexus není úplně tím pravým ořechovým pro lidi, kteří žádné Google služby nevyužívají, ale já jsem už léta upsaný G mailu/kalendáři/bloggeru a ta synchronizace funguje prostě suprově.

Jako bych s sebou nosil druhý malý počítač. I když s řadou omezení, přirozeně, které vám, ostříleným smartphoním uživatelům, přijdou samozřejmá, ale mě přeci jen překvapila. Rozhodně se na tom nedají pohodlně psát delší testy, ani slušnější e-maily. Vše je přirozeně pomalejší a nemluvím teď jen o načítání stránek - třeba jenom copy & paste URL a její následná editace je docela vopruz. Situace se však trochu zlepšuje, píšu-li anglicky - tady "opravovač" funguje spolehlivěji, nedělá mi z překlepů nesmyslné patvary. Byl jsem odvařen z toho, jak dobře navíc telefon rozezná můj hlas. Bezproblémově snímá můj česko-americkým přízvuk a přelívá jej v text (je-li to aspoň trochu slušné a gramaticky správné, takže žádné twaty ani čoudy nezkoušejte). S češtinou je to už trochu horší, ale také funguje docela uspokojivě.

Což už ale moc nefunguje, je omílané "face recognition" pro odemknutí telefonu, abyste nemuseli vyťukávat nebo kreslit kód. Pokud byste se celou dobu pohybovali ve stejných světelných podmínkách a se stejným oblečením, asi by nebyl problém, ale já si třeba venku v bundě nechám nasnímat obličej, načež v baráku a bez límce mě už kamerka moc nepoznává. Což byl o to větší fail, když jsem tuhle featurku ukazoval s komentářem "hele, tenhle telefon se otevře jenom při pohledu na opravdu krásný lidi", načež se při pohledu na můj gesicht na truc neotevřel.

Víte co, já to už začnu házet do bodů, nebo mi text přetransformuje do dlouhé nudle a dlouhé nudle dneska už na internetu baví málokdo.

• Sice není Gorilla Glass, kterou Samsung drtí v reklamních kampaních na Galaxy S/SII, ale je to úplně jedno. Gorilla je jen jedním z mnoha typů tvrzených skel. Galaxy Nexus má také tvrzené sklo. Jen se nejmenuje po opici. I konstrukce zařízení je bytelná (byť bohužel ne kovová), už mi jednou žuchlo na tvrdo z dobrých dvou metrů a není to na něm poznat.
• Přesto si chci co nejdříve pořídit obal. Prozatím tedy telefon nosím v dlouhé tlusté tenisové ponožce. Funguje velmi dobře, jen si při vytahování telefonu na veřejnosti připadm zvláštně. Nicméně, pouzdro už mám objednané - přes eBay, z Hong Kongu, za $2.99, do jara snad dorazí. Platit pětikilo nebo dokonce litr na domácích e-shopech, to se mi fakt nechce.
• Foťák je velmi dobrý! Naprosto minimální prodleva, silný blesk, vyvážení barev... Malamouni, co jej považují za průměrný jenom proto, že má 5 megapixelů, když Galaxy SII má 8mpx, nechť se mrknou třeba na toto video. Jmenuje se "The Megapixel Myth".
• Líbající androidí smajlík :-* je naprosto k sežrání. Ale klid, vám ho skoro určitě posílat nebudu.
• Defaultní hudební přehrávač neumí z mp3 udělat vyzváněcí tón. Jinými slovy, neumí to, co umí deset let staré Nokie. Buď je třeba stáhnout lepší music player, nebo kýžený hudební fajl manuálně nakopírovat do složky Ringtones. Což ovšem jde jedině tak, že si stáhnete z Marketu nějaký File Manager, nebo hudbu přetáhnete na počítači. Windows phones jsou na tom ale prý ještě hůře...?
• Ice Cream Sandwich precizně měří datový tok, navíc s parádním grafem a možností nastavení limitu. Takže máte jasný přehled o stažených datech, kdy/jak/kolik/skrze které aplikaci, aniž byste si museli pořizovat 3G Watchdoga apod. Užitečné zejména pro šetřící studenty se 150MB FUP. Jednoho takového znám velice osobně.
• Nebýt všude zdůrazňováno, že Galaxy Nexus má prohnutý displej, vůbec bych si toho nevšiml. Prohnutí není zdaleka tak výrazné, jako u jeho předchůdce.
• Naprosto žeru pravé dolní softwarové tlačítko. Kdykoliv a kdekoliv, jeho stisknutím aktuální dění na obrazovce pynule překryje šňůra nedávno spuštěných aplikací, do kterých se tak můžete krásně dostat. Nic při tom není třeba vypínat, ani na nic nečekáte. Během hraní tak mohu skočit do smsek, z nich do galerie, pak na Facebook a potom zpátky do hry, přesně tam, kde jsem skončil.
• Když někdo volá a já nemůžu odpovědět, lze mu jedním pohybem prstu poslat předem uloženou smsku, že zrovna nemůžu odpovědět. To je super!
• V životě jsem v uších neměl větší brak, než ten, co Samsung přibalil. In-ear sluchátka vůbec nedrží, kloužou ven a přitom ve zvukovodu vržou. To samé ale platí i pro sluchátka dodávaných s Galaxy S. Jsou zcela nepoužitelná! Ale uznávám, že problém je asi u mě.
• V pozadí si rád pouštím hudbu z YouTube. Což Galaxy Nexus neumí, namísto multitaskingu hudbu po skoku jinam automaticky vypne. Ale spíše než že to neumí Galaxy Nexus to neumí Android - jestli se nepletu, obdobně omezené jsou i tablety s OS od Googlu.
• BATERKA! Ta je trochu problematická, pochopitelně. Začnu dobrou zprávou: pokud Galaxy Nexus používám jen jako klasický telefon, tzn. jen z něj volám nebo píšu SMSky, vydrží klidně do 3. dne od nabití. Špatná zpráva: Je absolutně nemožné využívat Galaxy Nexus jenom jako normální telefon, a nenechat se zlákat tou myriádou dalších funkcí. Takže displej mi pořád svítí, nabíjím dennodenně.
• Zcela žalostná je výdrž při hraní her. Některé jsou náročnější, některé méně, ale tady jeden extrém: po půl hodině v Dungeon Defenders jsem přišel o čtvrtinu energie. 1750mAh baterka je prostě žalostně málo, s ohledem na nenažravost displeje a aplikací (v USA na tom jsou trochu lépe, mají 1850mAh), ale dnešní technologie má bohužel své limity. Aneb hledáte-li podstatný důvod, proč si NEkupovat smartphone, zoufalá výdrž ještě nějakou dobu bude fungovat jako neprůstřelný argument.
• Asi bambilión dalších věcí, ale tohle píšu spontánně na koleni a zrovna mne už nic nenapadá.

Rád bych nakonec ještě něco přihodil ke hrám, už mimo odrážky, když je to tedy taková má parketa (ha ha). V prvé řadě jsem se utvrdil v tom, co mne hlodalo už od prvního hraní na prvním iPhonu v roce 2008, a to sice že komplexnější tituly, které máme tak rádi na PC a konzolích, se na dotykovém displeji prostě nedají uspokojivě ovládat. Ať už jde o závodní hry kontrolované nakláněním, nebo third/first-person hry, kde musíte svou postavu určitým způsobem navigovat skrze herní svět. Je to nepřesné a vaše prsty navíc zaberou značnou část obrazovky, takže pak ani pořádně nevnímáte dění.

iPhone 4? Elegán, o tom žádná! A taky prcek. A taky si s ním člověk asi tolik nevyhraje.

Co se ale hraje dobře, jsou logické rychlíky i pomalíky všeho druhu, tahové strategie, adventury apod. Sice se mi nechce ukládat číslo kreditky do Android Marketu (protože jen co bych o telefon přišel, heslo neheslo...), ale dema Where's My Water či Cut the Rope mne neskonale navnadila. Hrát tyhle drobnosti na "velkém" zařízení by můj mozek hardcore gamera zřejmě vyhodnotil jako ztrátu času, leč na mobily a tablety jde o ideální záležitosti.

Nakonec to, co se mi na Galaxy Nexus líbí nejvíce, je jeho rychlost a otevřenost. Můj zcela laický, bezesporu neobjektivní, nezkušený a pokroucený pohled na věc to vidí takhle: Google v podstatě vytvořil mobil se systémem, do kterého naházel jen své nejzákladnější programy, ale zbytek už nechává na uživatelích. Telefon se dá upravovat na tisíc plus jeden způsobů, ohromně mě to baví a to se stále zatím jen plácám po povrchu.

Nelituji ani za mák a máte-li jakékoliv androidí tipy na cokoliv androidího, sem s nimi!

Postřehy z VGAs 2011

Protože jsem nenarazil na žádný spolehlivý live stream, protože jsem po sedmé ráno už musel stát na lyžích, a protože předchozí Spike Video Game Awards svou show vždy spíše iritovali... doplnil jsem si vzdělání až dnes dopoledne. Nezabralo to více než čtvrt hodiny a skoro celou dobu jsem se jen tak neutrálně křenil. Tradičně se čekala velká smršť novinek a oznámení a tradičně se ukázalo, že v herním průmyslu se jen málokteré tajemství dokáže udržet až do plánovaného okamžiku odhalení, takže většina "world exclusive announcements" byla více či méně profláknutých dopředu (všechny pohromadě najdete na GameTrailers). Přesto jsou VGAs jednou z nejzásadnějších událostí v herním světě, zaslouží si pozornost i komentář.

Z loňska si pamatuji pouze Skyrim a i letos se mi pod kůži pozitivně vryla pouze jedna hra - Command & Conquer: Generals 2. Že se ve Victory Games BioWare Victory dělá na nové C&C značce, to jsme věděli už nějaký pátek (k oznámení mělo původně dojít již na říjnové EA Showcase v Londýně, ale spolu s dalšími českými novináři jsme nestíhali tiskovku, tak to kvůli nám asi odložili ;-). Tuze mě ale potěšil fakt, že jde o Generals 2. Původní Generálové jsou, hned po Red Alert 2, mým nejoblíbenějším C&C, takže očekávám mnohé. Naděje jsou vysoké i proto, že má jít o PC exkluzivní záležitost (!!). Žádné ústupky konzolím (což bych od dnešních BioWare vůbec nečekal), ale pořádná real-time strategie, s ohledem na tvůrce snad i s parádním větveným příběhem. V roce 2013 bude pomalu jedinou RTS svého druhu...

Přesto nejdychtivěji jsem očekával novou značku od Epicu. Leč výsledné Fortnite je takové nemastné neslané... Těžko říct, co se z toho  vlastně vyklube a jestli nakonec nepůjde jen o menší konzolovou stahovatelnou záležitost typu Shadow Complex. Zatím Fortnite působí jako komiksová, tak trochu zombie-survival akce, inspirující se Left 4 Dead, ale zároveň i Minecraftem. Přes den bude hráč paběrkovat bordel a opevňovat domeček, zatímco v noci bude střílet nabíhající vlny groteskních potvoráků? Asi jo.

Command & Conquer: Generals 2

Shodou okolností další "zombie" titul představili Naughty Dog formou PS3 exkluzivity The Last of Us. Námět zatím působí docela tuctově (s postapokalyptickými zombárny se před pár lety roztrhl pytel), ale dvojice hlavních hrdinů mi byla sympatická od prvního kukuče a nejeden by mohl úspěšně argumentovat, že Naughty Dog umí nejlepší akční adventury na světě. Teď je jen aby na sebe, pravděpodobně tuze kvalitní dobrodružství, také vydělalo. Jim Reily z Game Informeru mi četl myšlenky, když prohlásil, že The Last of Us se nebude prodávat tak dobře jako Uncharted, a že to vidí na 300 tisíc kusů za první měsíc.

Mimochodem, také vám protagonistka z The Last of Us tolik připomínala holčinu z úvodního CGI traileru Diablo III? Milé holky, obě dvě! Jen škoda, že samotné diablovské video je podle mě o dost slabší, než předchozí kousky Blizzardu, ať už jde o filmečky ke Starcraft II, World of Warcraft nebo klidně i Warcraft III.

Beztak mi ale Blizzard, v rámci VGAs mimochodem oceněný jako "Gamer God", udělal větší radost, než BioWare s novými záběry z Mass Effect 3. Tahle hra se mi čím dál tím více vzdaluje. BioWare se evidentně snaží udělat jí ještě akčnější, než dvojku, ignorujíce při tom smutnou pravdu, že nejsou experty přes akční hry, a že akci neumí servírovat tak jako kolegové z Naughty Dog či Epic (což je nejevidentnější v multiplayeru). Přijde mi to vysloveně nucené, přes koleno lámané a hlavně zbytečné - BioWare, jste mistři příběhových RPG, umíte tvořit parádní světy i postavy, tak proč si to kazit? S cenou za nejočekávanější hru příštího roku se v případě Mass Effect 3 vůbec neztotožňuji.

The Last of Us

A když už jsem u těch WTF, nelze nezmínit Metal Gear Rising Revengeance nebo jak se to nakonec bude jmenovat. Do názvu by ještě měli strčit vendettu, aby ten kompilát synonym měli stoprocentní, "Revengeancetta" zní peckově! Takhle, tým Platinum Games ohromně respektuji, už jen kvůli Vanquish a Bayonettě. Ale to jsou docela jiné značky, než plíživé, špionážní Metal Gear Solid. Frenetická, nad-dimenzovaná akce, mi pod nápisem Metal Gear vysloveně vadí, nemluvě o tom, že už MGS4 vypadalo pohledněji.

Na VGAs se předvedlo ještě několik dalších kousků, ale k nim už toho moc nemám. Alan Wake American Nightmare vypadá hezky, ale úplně stejně jako originál, což je fajn, ale jak říkám - co dál k tomu dodávat? Série Hitman šla vždy mimo mě a Absolution je na můj vkus (opět) příliš akční. O Rainbow Six jsem taktéž nikdy výrazněji nezavadil a Patriots zatím nepřesvědčili o mé chybě. Na BioShock Infinite se ohromně těším, avšak "němý" nazpívaný trailer na mě vůbec neměl kýžený emocionální dopad a gameplay videa mne bavila více. A Tony Hawk Pro Skater HD či The Amazing Spider-Man? Nigga please...

PS: S drtivou většinou cen souhlasím a třeba nejlepší multiplayer pro Portal 2 mě, s ohledem na zabijácké trio MW3/BF3/GoW3, vysloveně potěšil. Taky tu hru roku - Skyrim - vyhmátli dobře, třebaže letošek byl snad nejnabitějším rokem, co pamatuji. Jen mi proboha vysvětlete, jak mohl být Zaklínač 2 NEnominován v kategorii nejlepších RPG, a jak tam místo něj mohlo figurovat Dragon Age II? Ameriko, probuď se!

Vysoké školy - největší podvod v dějinách Ameriky?

Americké univerzitní vzdělání má celou řadu specifik. Tou na první pohled nejvíce do očí bijící je jeho cena. U nás lidé šílí z možného školného ve výši 20.000 Kč na rok, ale podobná částka není v USA ničím výjimečným. Jenomže je v dolarech. Někdy je menší (zejména u státních univerzit), někdy větší - zejména u elitních soukromých univerzit typu Harvard, Princeton, Bates či Yale, kde vypláznete bezmála $50.000 ročně (tedy, pokud vás přijmou; o čemž vím své).

Ačkoliv průměrný Američan (mluvím teď o rodičích) samozřejmě vydělává více, než průměrný Čech, desítky tisíc dolarů ročně přeci jen znamenají citelný zásah do finanční situace i pro něj. Mnoho a mnoho vzdělání chtivých lidí si tak půjčuje, aby vysokou vůbec mohli vystudovat, ale když z ní pak po letech vylezou, mohou mít, v řeči korun, klidně milionové dluhy. Dostávají se tak do šílených a zdánlivě bezvýchodných situací. (Nedávno jsem skrze TIME narazil na stránku slečny, která zrovna vylezla z Northwestern University, ale absolutně není schopná splácet půjčku a tak si založila Paypal účet, pod nímž zoufale prosí kolemjdoucí o dotace.)

Konkrétně na tento problém a ještě několik dalších se dívá dokument College Conspiracy, volně k shlédnutí na YouTube. Přišel jsem na něj už při červnovém zkouškovém (= období, kdy student nachází miliony nových věcí, jen aby nemusel šprtat), ale až včera, během louskání ořechů na vánoční cukroví, jsem měl čas jej dokoukat.



A ačkoliv v něm jsou k slyšení zajímavá a pravdivá fakta, je na místě hlasitě varovat: NEVĚŘTE MU! Jde o demagogický, konspirační a zcela zaujatý počin, kterému snad "dokument" ani říkat nelze, a u diváků brnká na podobnou strunu, jako nesmyslné "9/11 Truth" filmy. Přesto není od věci se na něj podívat a popřemýšlet.

Studium je k prdu!
College Conspiracy v podstatě tvrdí, že vysokoškolské vzdělání je k ničemu. Pracuje s od základu pokroucenou ideou, že všichni chodí na univerzity jenom proto, aby následně vydělávali více peněz. Autoři se domnívají, že lidem v životě nikdy nejde o nic jiného, než o zelené bankovky. Autorům z National Inflation Association ("Preparing Americans for Hyperinflation.") se nehodí krámu takové věci, jako že čtyři roky na VŠ (mluvím teď o USA) patří zpravidla mezi nejzábavnější čtyři roky života, že škola dokáže člověka vyslat do světa, že lidi třeba může i bavit vzdělávat se a dozvídat se nové věci od profesorů...

Korunu tomu nasazuje afektovaný, na jazyk si lehce šlapající černovlasý chlapík, který v jeden moment argumentuje stylem "Tak kdyby to vzdělání k něčemu bylo a za ty peníze stálo, neměli bychom přeci recesi, protože všichni ti vysokoškoláci by byli chytří, no ne?" No... Na druhou stranu, College Conspiracy celkem validně poukazuje na fakt, že univerzitní diplom dnes má většina absolventů středních škol, že 4.0 průměr známek (ekvivalent k našemu 1.0) má skoro každý (to už je trochu hovadina), že tím, slovy dokumentaristů, dochází k "inflaci ve vysokoškolském vzdělání", načež nemá takový efekt. S čímž se vlastně nedá úplně nesouhlasit, ostatně něco podobného se začíná objevovat už i v ČR díky za "zakoupeným" titulům z všelijakých soukromých VŠ (tady už začínám balancovat na hraně nesolidárního elitářství).

Tento "dokument" je plný zavádějících argumentů a polopravd a polemizovat by se s ním dalo ještě dlouho. Nejdřív tvrdí, že dávat 30% příjmů na jídlo je šíleně, ale poté tvrdí, že dávat 10% je nezdravě málo a musí se to změnit. Pro své potřeby užívá výpovědi paní, která je v dluzích po škole evidentně proto, že prostě neuměla počítat a rozumně nakládat s financemi. Hlásají, ať každý skupuje zlato a stříbro, že jde o nejlepší investici do budoucna. A tvrdí, že bychom se měli vzdělávat přes internet, ačkoliv jde o subjektivně nejhorší možnou formu výuky - minimální interakce, minimální debata, minimální donucovací a kontrolní prostředky ze strany vyučujícího; to prostě nefunguje.

Úplně nejšílenější je ale dávat lidem za vzor životy Billa Gatese, Stevea Jobse nebo Marka Zuckerberga (viz i tento článek na Fox News), z nichž ani jeden školu nedokončil, ale všichni tři se stali miliardáři. Jakoby šlo o tajný recept na úspěch: kdo má koule vykašlat se na školu, bude bohatě odměněn! Uf...

Vadí mi dokumenty, které jen straší a kritizují, leč nenabízí konkrétní řešení. Za konkrétní skutečně nepovažuji výkřiky typu "We need free market in college education!", které pouze ilustrují pravicovou perspektivu tvůrců. Se kterou samou o sobě problém nemám, ba naopak, ale v jejich projevu působí trapně. Nedovedu si moc představit celostátní vzdělávací systém, do něhož by neintervenoval stát, ale zase je pravda, že finančně nezodpovědné studenty by neměli zachraňovat daňoví poplatníci.

Ačkoliv je tedy College Conspiracy kompilací jednoho "bullshit" za druhým, skončím jedním souhlasem, protože úplně spláchnout do záchoda si film nezaslouží. Až příliš mnoho lidí dnes nechce pracovat rukama a dělá ve službách, právě proto chodí na vejšky a je otázkou, jak dlouho je takový nepoměr udržitelný. Nejde teď jen o nutné prodavače a letušky, ale i gaziliony ekonomů, politologů, filozofů a koneckonců i právníků. "Lawyers do real little do add value do society," hlásá vypravěč a někdy na mě padne taková nálada, že s ním musím i souhlasit. A ano, to říká člověk, který práva studuje.

Pokémon MissingNo. - Jeden bug vládne všem.

Na jednu stranu si trochu ťukám na čelo a říkám si, jestli ti hráči i jejich okolí nejsou padlí na hlavu, když na internetu i v knihách detailně řeší jeden herní glitch a tvoří na jeho základě kostýmy. Na druhou stranu to poukazuje jak na nečekaně vyspělou hráčskou kulturu, které nejsou cizí ani chytré analytické texty, tak na skutečně velký dopad her na společnost obecně. (A také možná na to, že hráči mají nezdravě moc volného času.)

O čem je řeč? Gameboyové hry Pokemon Red / Blue z roku 1996 obsahují chybu, která se projevuje formou souboje s graficky deformovaným, nepojmenovaným ("000") Pokémonem. Prostě na určitém místě v určitý náhodně generovaný moment na vás místo klasických Pokémonů vyskočí hranaté stvoření bez klasických charakteristik, připomínající kostičku z Tetris. Ok, samo o sobě to zní docela normálně, každá hra obsahuje méně či více bugů. Ale málokterá hra obsahuje bug, který by natolik zblbnul komunitu kolem.

Stačí se podívat na wiki stránku MissingNo. (tak se "tajemnému" Pokémonu říká). Jedná se o poměrně dlouhý elaborát, který detailně popisuje celý fenomén, cituje všemožná média a mj. zmiňuje, že i sociologové odborně studovali dopad, který zjevení MissingNo. na hráče má. (!!!) A když se o bugu na dnešní FSV přednášce zmínil Jaroslav Švelch, vygooglil i řadu cosplay fotek, kde se, zřejmě trochu fanatičtí, fanoušci za MissingNo. převlékali. Jako jo, chápu Darth Vadera nebo Pikachu, ale hranatou masu rozházených pixelů... zas tak ty hry nežeru, třebaže právě gameboyoví Pokémoni byli de facto prvními RPGčkami, které jsem kdy v životě hrál (ačkoliv tehdy mi vůbec nedocházelo, že vlastně o RPG jde).

Každopádně jde o takový zajímavý drobek ze světa her, který na to všechno zase hází trochu jiné světlo a v našich končinách se o něm moc nemluví. Mimochodem, je snad samozřejmostí, že (beztak dlouhý) záznam na Wikipedii se nemůže rovnat s elaborátem na oficiální pokémonní Wiki, kde najdete i detailní návod, jak MissingNo. chytit. Užijte si to.

Amerika vs. Česko pod mikroskopem - část II.

Pár měsíců zpátky se zde zjevil článek, kde jsem narážel na drobné rozdíly mezi kulturou naší a kulturou americkou. Takové srovnání, leč srovnání věcí, které by normálního člověka snad ani nenapadlo srovnávat. Vybral jsem deset kousků, ale můj léta vedený seznam takovýchto jemných nuancí je mnohem delší a čas konečně dovolil, abych na předchozí, analytickou práci navázal její druhou částí.

Abyste nemuseli klikat na "Part I" a osvěžovat své povědomí o tomto vědeckém projektu, zopakuji jeho podstatu: "Jsou to často jen takové prkotinky a blbinky, které mne z kdovíjakých důvodů upoutaly, čas od času jen pobavily, a samostatného článku jsem na ně plýtvat nechtěl. Do učebnice o USA ani do turistické příručky by se zřejmě nikdy nedostaly. Tím spíš mohou zaujmout a snad i rozesmát."

Obézní zpocené pizzy. V řadových amerických pizzařstvích neumí dělat dobré pizzy. Co do objemu jsou zhruba trojnásobné v porovnání s evropskými, zejména italskými originály. A jsou také nasáklé olejem a omastkem, který mi do určité míry nevadí (však už jsem tu několikrát říkal, že McDonald's žeru), ale už mi vadí, když ze zvednutého trojuhélníčku spouštím na talíř táhlý olejnatý vodopád. Pizzy v USA jsem se proto naučil jíst jenom byli-li po ruce ubrousky - několik jsem jich na pizzu položil, "greasy shit" odsál a já už dlabal mnohem spokojeněji. Nejeden by řekl, že americké tlusté pizzy jsou takovou hezkou metaforou pro americká těla, ale to už bychom zabíhali do neoprávněných stereotypů.


Rozumná míra smajlíků. Snad nejsem sám, kdo roste ze čtení mnohé domácí internetové komunikace. "nazdar :D tyve :D:D uvydime se dneska??? :P včera byla prdel :D:D:D:D jsem se fakticki posmál :D:D ale moc ti to slušelo :P:P mucinky muck :*****". Ne, že by američtí teenageři neprznili angličtinu, ale když už píší jako čuňata, aspoň za každé druhé slovo nepřilepí nudli tří dvojteček a velkých "D" (mimochodem jediný případ, kdy čeští výrostci  použijí ve větě velké písmeno). Já samozřejmě smajlíky v méně formální komunikaci také někdy používám a nevidím na nich nic zlého, ale kdybych si měl vybrat mezi ordálem čtením amerického nebo českého puberťačstva, určitě bych bral Amíky.

Není šťáva! Nebo sirup, chcete-li. V USA můžete pít vodu, pivo, miliony druhů sladkých limonád (v čele se sportovními Gatorady) i džusů, ale já osobně jsem ani jednou nenarazil na šťávu. Jupí, Yo, cokoliv podobného, čehož bych si nalil půl centimetru, zředil vodou z kohotkou a byl žiznivě uspokojen. Aby toho nebylo málo, v amerických obchodech také neseženete minerálku. Na v ČR tolik populární citronové Mattoni, Poděbradky nebo Korunní můžete zapomenout. Asi jsme specifičtí pijáci.

Holky a sport. Co by zřejmě potěšilo hodně českých chlapů (jakože opravdu hodně moc českých chlapů), je nevídané nadšení amerických děvčat pro sporty. Nejen ve smyslu, že je aktivně praktikují (o to vám ale ani tolik nejde, že jo, gaučoví čutálisti!). Ony je hlavně i sledují a srdceryvně fandí! Doteď si pamatuji na noc 28. října 2007, kdy domácí bostonští Red Sox vyhráli baseballovou Světovou sérii - zápas se protáhl, já už spal, ale najednou mě probudilo hlasité dupání, skákání a vřískání. To totiž ve vedlejším pokoji má puberťácká americká sestři zjistila, že Red Sox jsou mistři. Následujícího rána se to řešilo všude a všemi - mamky, tetičky, babičky... samé Červené ponožky. A to je jenom jeden příklad z milionu. Na každý náš fotbalový / lacrossový zápas se chodily dívat spolužačky, fandily, pro důležitý mač se dokonce oblékly do našich náhradních dresů, vytvořily transparenty a svým zápalem konkurovaly baníkovskému kotli. Jen s tím rozdílem, že se pak jak telata s nikým neporvala.

Jo a když už jsem nakousl ty holky a sport, Sports Illustrated Swimsuit Edition znáte? V USA každoročně jedna z nejočekávanějších tiskovin. Zaslouženě ;-)

Sport je jenom o sportu. Tímto bodem bych plynule navázal bod předchozí. Nezažil jsem totiž (a ani nic takového nezaslechl), že by se na nějakém sportovním zápase v USA - ať už šlo o americký fotbal, baseball nebo basket - rozpoutala rvačka, létaly sedačky, zapalovaly se světlice. A nějaké předem domluvené bitvy hooligans v parku? O tom Amíci slyšeli možná jen z anglických filmů. Čímž na druhou stranu neříkám, že by americké sportovní publikum bylo ztělesněním mravních ideálů. Stadiony jsou po každém zápase samozřejmě totálně zprasené, zasypané odpadkami a mnohdy prý i pomočené, neb Američani se zlijou strašně snadno a pak se chovají jak trotlové (tedy, ožralí Češi se také chovají jako trotlové, ale ne po třech pivech).

Dálniční exity matematicky správně. O pohodovém pobytu ve vozidlech na amerických silnicích jsem tu už jednou obsáhle psal, ale řada věcí mi tehdy unikla a číslování dálničních exitů patří mezi ně. Když americká highway začne, první exit se jmenuje "EXIT 1". Další se jmenuje "EXIT 2". Potom je "EXIT 3". A tak dále, až nakonec nebo do sloučení s jinou highway. Má-li padesát exitů, ten poslední nenese jiné jméno, než "EXIT 50". Zato v ČR jsou exity číslovány podle kilometru dálnice, na němž se zrovna nacházejí. Když jsem proto poprvé, už jakožto řidič, přijel z USA zpět domů (řídit jsem se učil vlastně za velkou louží), potřeboval někam po hradecké dálnici a koukl se na mapu, byl jsem zděšen, že mám sjet až na nějakém exitu 60 či co. Při představě, že mezi exity přeci může být klidně pět kilometrů, mě braly mrákoty a divil jsem se, že Hradec může být 300 kilometrů od Prahy... až při jízdě mi ale došlo, že to číslování je tady krapet jinačí (ale chvilku mi to trvalo a považoval jsem se za hrozného vola, když ze 4. sjezdu jsem dojel najednou na 7. a nechápal, jak mi ty dva mezi mohly uniknout).

Negližé jen pro sebe. Chlapi, ruku na srdce, doma je nejlíp, když se tam můžeme promenádovat jen v trenkách a tričku, že jo? Pan etiketa Špaček a jiní mravokárci by možná nesouhlasili, ale pohodlí je pohodlí. Žel bohu, USA je zřejmě zemí Špačků (ale jen výjimečně v tomto ohledu) a ve spodním prádle se tam prostě nechodí. Ani doma před svými nejbližšími. No není to týrání?


Jak je to daleko? Netuším, ale jsi tam za 2 hodiny a 10 minut. Abych zjistil, jak je v Americe něco vzdáleného (sousední město, restaurace, lyžařské středisko... cokoliv), musel jsem si otevřít Google Maps. Jinak bych to z nikoho nevypáčil. Američané zpravidla netuší, kolik mílí (nedej bože kilometrů) se musí tam někam ujet, ale vždy ví, jak dlouho se tam jede. Kdybych jim řekl, že můj rodný Mělník je cca 20 mílí od Prahy, bylo to pro ně mnohem složitější, než kdybych jim oznámil něco o půl hodinové cestě. Osobně mi taková dikce přijde mnohem praktičtější (ale zase ne, že by nám Čechům byla cizí), ostatně směrodatný je vždycky čas cesty, ne její délka. Tohle se mimochodem netýká jenom silnic - i turistické značky jsou dle mého přínosnější, hlásají-li vzdálenost časovou, nikoliv kilometrovou. Můžu sice vyčíst, že vrcholek je jen 3km cesty, a že tam tedy do 15 minut budu, ale co když ty 3 kilometry vedou prudkým, kamenitým kopcem? Čtvrt hodina se rázem násobí. V Rakousku už to takhle vedou.

Bez dálničních známek. A ještě jedna silniční poznámka na závěr. Pro aspoň trochu zcestovatelé Evropany nejde o žádnou kdovíjakou nevídanou bombu, ale přesto mne na USA, v kontrastu s ČR, těšilo, že po svých řidičích nevyžadují zakoupení dálniční známky. Na druhou stranu, co ušetříte na známce, můžete - podobně jako ve Francii - prošustrovat na mýtném. "Našinců" z New Hampshiru se to moc netýkalo, v celém státě byla myslím jedna jediná budka, kde se vybíral za projetí $1, ale pamatuji si, že při naší transamerické roadtrip Boston - Los Angeles jsme párkrát vysolili docela vysokou sumu. Takže ty dálniční známky jsou možná nakonec lepší ;-)

Noční peřinové hlavolamy. Američané zpravidla nespí pod jednou peřinou, ale pod několika. Každá je trochu jiná, jinak tlustá (od prostěradla po tloustou zimní) a člověk si je na sebe vrství podle potřeby. Zní to suprově a flexibilně a zdánlivě jde o drobnost, ale právě tahle drobnost mne povětšinou doháněla k šílenství a budila, ačkoliv normálně spím jako dudek. Večer jsem si všechny přikrývky poskládal tak, jak měly být, ale stačilo se párkrát přetočit nebo šoupnout nohama a spodní peřinu jsem měl už někde u pasu, střední tak nějak v pohodě a svrchní zase až pod nosem. Nemluvě o tom, že skoro po každém vrtošení mi aspoň jedna přikrývka z postele spadla, já jí pak poslepu lovil, přitom si rozházel zbývající dvě... No, na každý pád krušné časy, v tej americkej posteli.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A to je pro dnešek konec, přátelé! Jak tak koukám, od premiérového "mikroskopu" utekl skoro půl rok. Slibme si proto, že třetí pokračování tohoto velmi sporadického seriálu vysoce odborných, analytických a komparativních článků, přijde dříve. Ale možná taky ne, no.

5 Beskydských vrcholů (5BV) 2011 - extrémní orienťák podruhé.

Popis akce: Největší vytrvalostní extrém v ČR
Smysl akce: Najít hranice vlastních fyzických a psychických možností.
Motto akce: Zážitek nemusí být příjemný, hlavně aby byl velmi silný.

To je 5 Beskydských vrcholů, podzimní orieanťák v severomoravských horách, při němž jsem se loni se sestřičkou úplně zničil... a pro velký úspěch ho proto letos v termínu 14. - 16. října zopakoval. Týmy jsme nyní upravili, kdy já šel s dlouholetým spolulyžařem a spolulezcem Kubou Pecinou a ambice byly vysoké! Nakonec jsme kvůli zdravotním problémům obešli opět pouze čtyři vrcholy, ale aspoň nám to netrvalo tak dlouho, jako posledně (což je samozřejmě ohodnocení velmi relativní, trasa je vždy pokaždé úplně jiná). Vzhledem k tomu, že jedinou skutečnou "přípravou" mi byl červencový Pik Lenina a Muztagh Ata... to nakonec ještě nebylo tak špatné. Ale příští ročník se na základnu bez kompletní pětky už opravdu NEVRACÍME, poctivě před závodem potrénujeme kolenní klouby a pořádně se obujeme.

Opět se startovalo ve 22:00 v pátek večer a limit pro dokončení byl stanoven na 08:00 v neděli ráno (my došli v sobotu před půl nocí, tzn. šlapali jsme 25,5 hodiny). Hned z úvodu takovou nejcitelnější změnou oproti loňsku byl... sníh. Chvilku před startem začalo v Jablunkově mrholit a jen co jsme se vyškrábali o pár set metrů výše, začalo padat bílé. Což je, v porovnání s vidinou deště, ještě pořád fajn, ale přeci jen jsem s tím s ohledem na předpověď nepočítal a s sebou si proto nebral žádné nepromokované oblečení ani rolák. Naštěstí se v sobotu ráno začalo aspoň trochu vyjasňovat, hustá mlha na hřebenech zvedat a tak padající voda nakonec vadila nejvíce až na zemi, kde se roztekla a již tak rozbahněné a rozmáčené cesty ještě více rozbahnila a rozmáčela. Ideální podklad pro moje léta staré botasky se žralokem, ze kterého mi vykukoval pravý malíček a poctivě nasával. Jó, ještě že jsem si bral ty náhradní ponožky.

Oproti loňsku mi trasa přišla roztahanější a kopcovatější (ale možná to tak vůbec nebylo), celkově měla opět dát nějakých 120 kilometrů, my jsme vzhledem k vynechání pátého kopce dali jenom cca stovku. Na druhou stranu, trasa byla jasnější a nakonec vytvořila dobrý okruh (vyjma páté zacházky na druhou stranu od základny, ale tak je to správné). Konkrétně se šlo: ZŠ Jablůnkov - nástupní bod Bahenec - 1. Velká Čantoryje - 2. Velký Javorový - 3. Šulov - 4. Gírová - 5. Velký Sošov - zpět Jablůnkov.

Až mě někdy překvapovalo, jak dobře a jasně byla cesta v mapě vytyčená. Žádné noční šplhání lesním srázem jako loni. Bdělý člověk vlastně nemusel vůbec bloudit. Bohužel, my úplně tak bdělí nebyli, minuli jednu schovanou červenou šipku doleva a při cestě z druhého vrcholu na třetí jsme pokračovali cca 3 kilometry po lesní asfaltce dolů, abychom pak (spolu s dalšími bloudily) zjistili, že jdeme úplně do pryč a museli se tak vracet zpět. Tři čtvrtě hodiny v čudu natotata.

Tyhlety výlety mimo plánovanou trasu vždycky dokáží řádně frustrovat, ale i přes ně a i přes bolavé nohy si myslím, že v našem dvoučlenném týmu panovala skvělá atmosféra, a že už teď se těšíme na další ročník :-) Navíc bylo fajn, že jsme si při závodě udělali spoustu nových kámošů - nebo tedy aspoň Kuba, který nejprve upoutával pozornost svým pajdavým krokem, poté vzbuzoval úžas i lítost, když líčil, že takhle pajdá už desítky kilometrů. Minimálně bez čtvrtého vrcholu však cesta zpět neexistovala! Nakonec ani nevadilo, že jsme s sebou neměli žádné ibuprofeny či obinadla, okolní týmy byly vybavené dostatečně a kdo někdy přišel do styku s outdoorovci a horolezci, ví, že  štědřejších a přátelštějších stvoření na světě moc nepobíhá.

Ale je to škoda, po prvních dvou kopcích jsme měli rozběhnuto skvěle. A schválně říkám rozběhnuto, protože po rovinkách a z kopců jsme skutečně aspoň trochu klusali a ještě na druhém vrcholu byli na nějaké 33. pozici. Do značné míry za to musím poděkovat strejdovi Martinovi a Zuzce, kteří nás záhy po první vršině doběhli a vyburcovali k trochu rychlejšímu postupu ("Kurňa, dyť nás právě předběhla holka, to musíme dohnat!"). Pak ale holt začalo zlobit víceméně vše od pasu dolů. Na třetím vrcholu jsme byli už 85., na čtvrtém asi 105. a v cíli až 116. Z 300 účastníků ale ještě pořád stravitelné.

Navíc mě těšilo, že oproti loňsku se nedostavila ani jedna krizovka jako loni (ať už fyzická nebo psychická), že nebyl hlad, a že ani ty halucinace a vidiny ke konci závodu teď nebyly tak oblbující.

A nakonec, rozbolavělí jsme mohli být ještě více. Něco o tom ví táta, který byl někdy před měsícem na operaci kolene (za což děkuje lyžím a Pamíru) a bohužel musel skončit už po prvním vrcholu. Do závodu neměl nastupovat vůbec, ale tak zkuste někdy něco rozmluvit Bohoňkovi... :-)

Ale stejně to bylo krásné. A perfektně zorganizované, smekám! Nešli jsme tam kvůli umístění, ale kvůli tomu, abychom se řádně zhuntovali a zase si zažili něco něco netradičního. Oboje se nám splnilo vrchovatě, do příštího ročníku aspoň zase víme, na čem pracovat, ale ta opakovaná čtyřka mě přeci jen trochu dožírá. Určitě by to ale předtím chtělo absolvovat i jiné závody obdobného ražení, lepšího tréninku stejně není.

PS: Doteď nechápu, jak to vítězný Libor Uher s jeho parťákem dali za 15 hodin. Prostě nechápu.

Nadhodnocování v herních recenzích... oh really?

O devalvaci hodnotící stupnice 1-10 a neschopnosti jí celou využít, se toho v herních kuloárech napsalo a napovídalo už hodně. Spousta lidí nabyla dojmu, že herní média dnes neumí jít pod 5/10, že dneska všechny hry dostávají nadprůměrná hodnocení, že se recenzenti bojí čemukoliv dát dvojku... a ačkoliv faktem je, že některé magazíny skutečně hodnotící stupnici ničí a někdo by jim konečně měl zakázat jí používat (v čele s Oficiálními Xbox / Playstation magazíny), není vůbec pravda, že by to platilo napříč spektrem.

Proč tedy drtivá většina recenzí, které si dnes člověk (zejména) na webu přečte, končí pětkou a výše? Není to tím, že by autoři neuměli hodnotit níže a nepoznali špatnou hru, ale proto, že špatné hry, zasluhující exemplárně nízké hodnocení, recenzují jen velmi, velmi zřídka. Prostě na ně není prostor a lidé o nich pak neví.

Nemyslete si, jedničkových, dvojkových a trojkových braků vychází ve světě habaděj (zdravím polské City Interactive), ale právě proto, že jde o takové paznehty, se jim média věnují jen zřídkakdy. Zvláště v našich českých kotlinách. Rozpočty magů jsou příliš nízké na to, aby si mohli dovolit vydávat recenzi denně (tolik her totiž skutečně na PC a konzole vychází, o mobilech ani nemluvě), a tak se přirozeně zaměřují jen na větší značky, které jim zajistí vyšší čtenost. Bez čtenosti nemůže existovat žádný web, čím je větší, tím více peněz plyne z inzerce a tím snazší (resp. vůbec možný) život pro zainteresované. A vzhledem k tomu, že "větší značka" zpravidla skutečně znamená i "lepší hra", není divu, že průměrná hodnocení recenzovaných her jsou... nadprůměrná.

Statistiky z HodnoceniHer.cz. "Nejpřísnějšími" českými magy jsou podle nich Hrej, Level a Score, ale i tak je průměr jejich recenzí 66, resp. 67 a 68 procent.

Z určité perspektivy je škoda, že české herní weby se menším (a horším) hrám nemohou dostatečně věnovat, protože takto je jejich pokrytí scény jen částečné, ale s ohledem na možnosti volí tu nejschůdnější (a naše možnosti stále úctyhodně nadstandardní) cestu. Jen se pak holt musí vypořádávat s občasným návalem prudičů, kteří remcají, že daný mag neumí hodnotit přísně. Umí - ale mnohdy není co, protože potřebuje určitou čtenost a tu mu masochisté a vtipálci, masturbující nad nezřízenou negativistickou kritikou, nezajistí.

A, upřímně řečeno, čtenáři za to mohou být rádi, sic by přišli o své milé redaktory. Sám mám ve SCORE šňůru recenzí budgetových stříleček sraček (Burn 7%, Operation Thunderstorm 14%, Utopia City 19%, Alcatraz 19%, The Royal Marines Commando 25%, Mutant 28%, SAS Secure Tomorrow 30%, Serious Sam: Double D 38%) a vězte, že po každém takovém zážitku jsem aspoň na pár dní ztratil chuť se hrám věnovat. Seznam mimochodem zároveň ukazuje, že špatné, a někdy opravdu katastrofálně mizerné hry skutečně existují a nadále vycházejí. Leč nezajímají skoro nikoho. Být k dispozici zrovna lepší obsah, ani papírové časáky by shity nerecenzovaly, ale holt musí zaplnit předem daný počet stran.

Nemějte tudíž magazínům za zlé, když se podprůměrným a bídným hrám příliš nevěnují. Jen škoda, že ze stejného důvodu to mnohdy odnášejí i indie tituly, z jejichž řad čím dál tím častěji vykukují skutečné perly. V poslední době třeba The Binding of Isaac od tvůrce Super Meat Boy s obdobným osudem, který kolem nás nezaslouženě prolétává bez většího vzrušení. Najdete-li pak proto na nějakém takovém velkém herním webu povzdech nad neoriginalitou dnešních AAA titulů, můžete po právu namítnout, že ignorací originálních nezávislých hříček sami přispívají k problému.

Přišly z USA a naučily se evropským mravům - fast foody

Když jsem v Americe říkával, že jejich fast foody jsou v Evropě (ale i všude jinde ve světě) záležitostí spíše dražší a honosnější, nevěřícně kroutili hlavou. Zatímco u nás chodíme do čistých, pohledných McDonald's a za oběd vysolíme dvakrát tolik, co za polední menu ve vedlejších restauraci, ve Státech je takový typ stravování na spodu gastronomického žebříčku. Levněji než v "rychlém obžerstvení" se v USA nenajíte (ledaže si koupíte suroviny a doma uděláte vlastní) a podle toho tam také vypadá.

Na rozdíl od spotřebního zboží, jídlo je ve Státech výrazně dražší, než v ČR. Od pečiva, přes cereálie až po maso, v obchodech za ně zaplatíte klidně dvojnásobek. O to pozoruhodnější je pak finanční politika tamních fast foodů, neb menu v americkém Mekáči je cenově srovnatelné se stejným menu v ČR, ne-li dokonce levnější. Viz třeba Double Cheesburger za $1.19 (u nás 50 Kč), čemuž se odolává jen velmi těžce ("Jedna z nejlepších a zároveň nejhorších věcí, které Amerika dala světu," vystihl Cheese jeden můj známý). A to si k tomu ještě připočtěte v USA gratis kečup, majonézu a nekonečné doplňování nápoje.

Ještě znatelnější rozdíly ale zažijete třeba v Subway - jejich bagety jsou v Evropě dvakrát tak drahé a navíc je možné, že vám ani zdaleka nebudou chutnat jako ty božské originální.

Stravování ve fast foodech je v Americe stravováním pro nižší vrstvy. Burger Kingy, KFC, Taco Bells a miliony dalších zařízeních jsou ne přímo odporná (i když, některé ty méně známé na jihu...), ale rozhodně ne voňavá, nablýskaná a pohledně udržovaná - na rozdíl od svých evropských protějšků. To pak reflektuje nejen ceny, ale i samotné "prodejny". A nějaké speciální akce typu Mexický či Středomořský týden? Za tři roky v USA jsem na nic takového nenarazil, pouze klasické neměnné menu. Prostě, v obou případech lze říci, že vzezření a nabídka fast foodů odpovídají své klientele, i když to takhle zní krapet elitářsky...

V Evropě i dál se fast foodové řetězce probojovaly do vrstvy střední, vytvořili kolem sebe auru určité exkluzivity a de facto po celém zbytku světa si tudíž mohou dovolit rýžovat více, než ve svých domovských Státech. Názorný článek se srovnáními z celého světa má Price of Travel, příznačně pojmenovaný "American fast food is often poor value, especially outside the US".

Celé je to tak trošku vtipné - co Amíci považují za vrchol u hnusu a nezdravosti, se u nás vesele prodává poměrně za dvakrát tolik a více. Ale to jen nekriticky konstatuji, protože jsou chvíle, kdy na fast foody nedám dopustit. A není jich zase tak málo ;-)

Doplňování herního vzdělání? Jen pro otrlé.

Herní scénu sice aktivněji sleduji už dobrou dekádu a hry hraji ještě déle, ale nejsem kdovíjaký pamětňík a doteď mě trochu žere, když vidím, jak se zasvěcenci nadšeně baví o klasikách typu Populus, Ultima či Dune a já mohu jen závistivě přikyvovat (minimálně dokud se diskuze nestočí na hanění remaků a x-tých pokračování). A myslím teď ty skutečné pamětníky, zpravidla lidi, kterým táhne na 30 i víc, které herní legendy, na jejichž základech dnešní žánry do značné míry stojí, skutečně hráli - a hlavně je hráli v době, kdy byly zásadní a určovaly směr.

Vždy pak šoupu nohama a říkám si, že ještě ten den musím nějakou takovouhle klasiku okusit (což je mj. díky digitální distribuci v čele s Good Old Games lehčí než kdy dříve). Zpravidla to však končí hořkým zklamáním. Včerejší snaha zahrát si Commandos se v ničem nelišila (mimochodem, třetí díl také připomněl éru, kdy moderní 3D grafika byla hnusnější než ruční 2D). Staré hry, na které nemám původní vzpomínky, se teď už prostě nedají pořádně hrát...

Dovedu si představit, že bych kterýkoliv z dílů Commandos nadšeně sjížděl před těmi deseti lety, ale od té doby se změnilo mnohé. Zatímco dříve se od hry tak nějak čekalo, že bude frustrovat a krást čas, dnes se od ní čeká v prvé řadě plynulá zábava. Skutečně už nemám nervy na to, abych se zasekl ještě v tutoriálu (!!!) a to jen proto, že manuál mi se hrou nepřišel a vysvětlivky ve hře nejsou správné. Dříve by mi to přišlo normální, nějak bych se s tím popral a takovou hru si dnes klidně dal znova (protože jí znám a paměť na ní vyselektovala jen sladké vzpomínky). Doteď si rád pustím Prince of Persia, Goldex Axe, The Lost Vikings, Quest for Glory IV a desítky dalších dědečků a babiček, ale to jen proto, že jsem se k nim dostal sotva pár let po jejich vydání, a že jsem bývával tolerantním prtětem. Teď už to tak žel bohu nefunguje.

Přitom není pravda, že dnešní hry jsou na každý pád gazilionkrát lehčí, než jejich předchůdkyně. V mnohých případech jde jen o to, že autoři teď umí svůj výtvor lépe servírovat a balancovat, dělají hry férovější a nenechávají hráče zasekávat se tam, kde to není třeba. Z českých internetových diskuzí jsem nabyl dojmu, že spousta lidí raději stráví 80 hodin u vatou vyplněného hry RPG (zdravím tě, Dragon Age: Origins), než 5 hodin s našlapaným Modern Warfare, ale každý svého štěstí strůjce, že. A těžké hry nevymřely, o tom žádná - viz Braid, Super Meat Boy, The Misadventures of P.B. Winterbottom, Zaklínač 2, Demon's Souls atd. Skvěle o tom pojednávali na Games.cz. (Ano ano, patřím mezi ty lidi, kteří čtou herní články i v češtině, a kteří si neučůrnou z každého druhého textu v angličtině jen proto, že je v angličtině.)

Na druhou stranu, existují klasiky (jakože klasiky klasik), které se dají rozehrát i teď. Pac-Man, Space Invaders,  Mario Bros, Tetris... to jsou tak staré kousky s tak pochopitelným a chytlavým designem, že je může hrát snad kdokoliv i kdykoliv. V době jejich vzniku totiž ještě neexistovaly technologické prostředky, skrze něž by autoři mohli udělat něco komplikovaného - a dnes už těžce stravitelného.

A tak si říkám, jestli náhodou skutečně není lepší si to herní vzdělávání na vlastní kůži nedoplňovat. Baví mě číst si euforické retro články, užívám si skoupé historické video-dokumenty o stěžejních titulech (ciz třeba skvělá All Your History série na Machinima), ale pokaždé, když se krásu oněch legend vydám koumat hands-on... velmi brzy se vracím. "Historické hraní" totiž beru spíše jako profesní povinnost než zábavu a takovýmto způsobem ke svému v prvé řadě koníčku přistupovat nechci. Koneckonců, i ten Half-Life, který jsem dohrál teprve loni, mě vlastně nebavil.

Co je na tom nejhorší? Člověk se stejně nepoučí. Už léta se mi tu válejí originální krabičky s Fallout triologií, kompletními edicemi Baldur's Gate či Diablo, ke kterým čas od času vždy nějakou staronovou přihodím, aby se hezky vyjímaly na poličce. Ale abych si na ně udělal čas, to už většinou ne. A pokud ano, akorát to dopadne špatně.

A co vy? Také už máte problém prozkoumávat zaprášené anály herního průmyslu, nebo vás to naopak naplňuje více, než dnešní produkce, a na zhýčkaná pařánčata typu já se díváte skrze prsty? :-)

Sebemrskači na herních výstavách.

Můj bývalý kouč tomu říká "dobytčák" - velká kabinová lanovka, která má baj voko 15 metrů čtverečních, ale narve se do ní snad 80 lyžařů a ti se pak, v neuvěřitelně sardinkové atmosféře, vezou nahoru.  Přesně tyhle vzpomínky (anebo ty na pitztalský vláček) ve mně evokoval německý gamescom, který proběhl minulý týden v Kolíně nad Rýnem (viz zpravodajství na Eurogameru) a opětovně potvrdil, že jde o nejnavštěvovanější show svého druhu na světě. Což zní dobře na papíře pro papaláše, kteří na výstavě rýžují, ale pro samotné návštěvníky... šílenost!

Dorazilo všehovšudy rekordních 275 tisíc lidí. Jen pro srovnání - druhá nejnavštěvovanější herní akce na světě, Tokyo Game Show, loni hlásila počet návštěvníků skoro o 70 tisíc menší.

Letos každopádně šel gamescom do extrémů, když organizátoři museli výstaviště i zavřít, protože v sobotu se naplnila jeho kapacita (62 tisíc hlav) a nebylo už jednoduše možné vpouštět dovnitř další dychtivé zájemce. Spontánně se tak začal zajišťovat zábavní program i venku vpřed vstupy, rozdávalo se tam pití a slibovalo, že odpoledne brány zase otevřou. "Vypovězení" herní nadšenci jsou možná doteď naprdnutí, ale nechť vězí, že o nic nepřišli. Stejně by si skoro nic neosahali (teď myslím gamepady a myši, zpocených nerdů by se o ně otíralo habaděj). Jít na akci typu gamescom v roli nezainteresovaného návštěvníka, který se chce jen projít po výstavišti a omrknout a zahrát nějaké nové hry, je aktem vysloveně necitlivým (k sobě samému) i naivním.

Ano. Každý z nich je tam dobrovolně!

Protože neomrknete a nezahrajete skoro nic (ledaže by vás zajímal třeba Adidas miCoach a další... věci). Veřejnosti přístupnému showflooru se na gamescomu zpravidla vyhýbám (zlatá E3), ale pokaždé tam aspoň párkrát zajdu a rok od roku je narvanější. Na skoro každou hru - i na relativně méně známé kousky typu Metro: Last Light či The Darkness II - se čekají mnohahodinové fronty. A to ani nemluvím o tradičně extrémně vytížených titulech od Blizzardu nebo letošním rekordmanu Battlefield 3. Když mi to Dušan Benža z EA říkal poprvé, myslel jsem, že si jen utahuje, ale lidé na tu hru skutečně čekali v DEVÍTI-hodinové frontě, kterou předvádějící usekli už dopoledne, aby ti, kteří dorazili v 10, měli vůbec šanci se do stánku dostat, když výstaviště zavíralo v 7 večer.

Čekat celý den, abych si zahrál 10-20 minut multiplayeru? Ufff. Hry mám rád, ale na světě očividně běhá spousta dalších lidí, kteří je mají ještě mnohem, mnohem radši. Organizátoři z EA mohli zájemce ve frontě nechat hrát třeba singleplayer Battlefield 3 - hádám, že ti na chvostu by jej stihli dojet dvakrát, než by se dostali do dovnitř... je to vtipné, je to neuvěřitelné. Láska nebo závislost?

Mě samozřejmě ohromně těší, že je o gamescom takový zájem, pro herní průmysl je to jedině dobře, ale kdyby mi na krku nemohla plandat presse visačka, nikdy bych do Kolína nevyrazil. Z pohledu řadového hráče konzumenta je to podle mě neuvěřitelná ztráta času, nemluvě o tom, že na hlučném a narvaném showflooru si ty kousky (zejména RPG) člověk moc neužije.

PS: Po rozkliknutí článku (viz Další informace) následuje několik videí z téhle tlačenice.